Eduard Bass

CIRKUS HUMBERTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XI

Telegramy, před nimiž lidé trnou hrůzou, byly nejběžnější korespondenční prostředek divadelní kanceláře Karasovy. Stálo to peníze, ale ředitel se tím vykupovalz nejistot dlouhého čekání. Naučil se zápasit s časem, jak jej na to kdysi upozornil pan Gaudeamus. Tisíce depeší otvíral zcela mechanicky, jako by šlo o konvenční gratulace, ale nad jednou, která přišla z Rotterdamu, náhle zaváhal. Pak ji otevřel a četl:

 

přijeď helena zraněna kranz

 

Za dvě hodiny nato seděl s Petříkem a Steenhouwerem v drážďanském rychlíku. V Lipsku měl kdy koupit velkou kytici fialek. V Rotterdamu je očekával sám Kranz, zestárlý, ale stále pln životní síly.

„Cvičila nového hřebce na vysoké figury,“ vyprávěl jim za jízdy do nemocnice, „ale při jedné levadě se jí kůň vzepjal příliš vysoko a zvrátil se. Padla na pistu, kůň na ni, zůstala ležet. To víš, Vašku, ženské sedo, to je hrozná věc.“

Z pokoje, k němuž je v nemocnici vedli, vyšly dvě staré dámy, Anežka Berwitzová a hraběnka d’Ascensons-Létardais.

„Maminko!“ zvolal Karas rozechvěn.

„Vašku!“

Objala ho a zlíbala jako vlastního syna.

„A to je náš Petříček. Bože, chlapče, ty jsi vyrostl! Vítám tě, Frans! To jste hodní, že jste přijeli všichni. Teď tam nechoďte, Helena právě usnula. Ale je to vážné... děti, je to vážné...“

Stála vztyčená, připravena jako vždycky statečně nést rány osudu, jen nové slzy se objevily ve vyplakaných očích. Tělo její dcery bylo rozdrceno.

Vešli k jejímu loži až vpodvečer. Uvítala je pohledem plným lásky. Ruce měla volné, jednu namáhavě podala Vaškovi, druhou Petříčkovi. Tak zůstala mezi nimi s kyticí fialek na pokrývce, nehybná, obětovaná, ztrácející chvílemi vědomí. O jedenácté hodině v noci skonala.

Radili se v hotelu o pohřbu.

„To si beru na starost já,“ prohlásila Anežka Berwitzová, „odveu své dítě do Turnhoutu. Petříček pojede se mnou. Syn musí být na pohřbu své maminky. Ale Vašku a Frans se vrátí odtud do Prahy. Je konec měsíce, musí připrvovat nový program. Soukromé starosti nesmějí zasáhnout do chodu podniku.“

Byla to ještě pořád ředitelka, pevná, nezlomná. Všichni uznali její rozhodnutí. Kranz přišel za nimi s kyticemi pro mrtvou Miss Sweet. Když Vašku odjížděl, přišel se s ním Kranz na nádraží rozloučit. Starý principál věděl dobře o Karasově direktorské slávě a jednal s ním tak trochu jako mocnář s mocnářem.

Premiéru v Praze připravil Karas levou rukou. Nečekaná Helenina smrt rozvrátila všecky jeho představy a plány do budoucna. Nevěděl, na čem se teď ustanovit, jen cítil, že nejsilnější pouto, které ho vázalo k Cirkusu Humberto, bylo náhle uvolněno. Brzo viděl, že i na jiné působila ta katastrofa podobně.

První přišel po svém návratu Steenhouwer.

„Neměl jsem tam jezdit,“ začal svůj hovor s Karasem. „Byl jsem tu úplně spokojen a nepřál jsem si nic jiného než sloužit až do své smrti. Ale když jsem před Arnhemem vykoukl z vlaku a viděl Dolní Rýn, viděl Ijsselu, viděl kkanály, když jsem zahlédl první tulipánová pole a první větrník, stisklo mne to (...)

(......)