Eduard Bass

FUŠEŘI MEZI NÁMI A DALŠÍ SLOUPKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Čapkova vrba

Eduard Bass (1939)

 

UVEDENÍ:
Potoční vrba jako český národní strom - vzpomínka na krátce zemřelého Karla Čapka.

 

Když se za hřímání napoleonských válek probouzel německý národ k své duchovní jednotě, vyvolili si jeho básníci a pěvci mohutný dub jako symbol nerozborné germánské síly. O krůček později se událo národní probuzení české; a ačkoli oba národové vdechovali tytéž neklidné vánky romantismu, ač vzhlíželi k téže azurové klenbě nadějí v svobodu a řídili se září těchže duchovních stálic od Kanta až k Hegelovi, poetická symbolika, vycházející z hlubin citů a tužeb, odlišila se výrazně od představ německých. V slovanské lyrice žil dub jen jako mladý doubek, vábící svou jinošskou svěžestí, junáckým půvabem; kde chtěli naši buditelé vybásnit obraz své národní touhy, opěvovali a oslavovali košatou lípu. Věru krásný to a líbezný strom, živitel zlatých včel a dárce poklidného stínu, ochránce rodných chalup i strážce božích muk a osamělých studánek. Ale po více než po stu letech si můžeme říci, ohlížejíce se po všech svých osudech, že je ta mírumilovná lípa v celé své nádherné košatosti a květnaté plodnosti spíše symbolem touhy a ideálu než opravdové národní skutečnosti. Tak nějak bychom chtěli žít: v klidném růstu, v pomalém sílení, na prospěch i pro potěchu všemu světu. Zatím však nám naše dějiny vyprávějí víc o bouřných časech než o dnech duhové pohody; a nejednou byla léta klidu pro nás jen ztuhlý příkrov zimy.

Blažená lípa, zvonící zpěvem včel a do dálky vydechující sladkou vůni svých květů, šumí nám v snech, ale pravý strom našeho života vyjeven byl na tragických kartonech Mikuláše Alše, kreslíře požehnaného jasnovidností až nadskutečnou: prostá a pokorná vrba našich lučin a hrází. Nikoli vrba smuteční, okázale nyjící nad mrtvými náhrobky či nad idylou zahradních besídek, ale skromná a houževnatá vrba potoční. Na hrubém, nevzhledném těle nese vzhůru svou korunu zelených prutů a proutků, každý rok jí je ořežou, každý rok své rány zacelí a znovu žene do koruny, nezdolná, nezlomná, vytrvale sloužící podle příkazů svého osudu. Žádný úpal ji nesžehne, žádný mráz ji nezničí. Někdy se jí chytne škodlivina v trupu a pomalu stravuje její tělo. Vidíte praskat a štěpit se její (...)

(......)