<<< Literární doupě
Literární doupě

Eduard Bass

FUŠEŘI MEZI NÁMI A DALŠÍ SLOUPKY

kompletní kniha (e-book)

 

Je mi třicet a jsem single - Kleníková Ilona
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 169 Kč
Je mi třicet a jsem single - Kleníková Ilona
Kabaret Eduarda Basse - Šotek Milan
 
 
cena původní: 120 Kč
cena: 101 Kč
Kabaret Eduarda Basse - Šotek Milan
Cirkus Humberto - Bass Eduard
 
 
cena původní: 349 Kč
cena: 297 Kč
Cirkus Humberto - Bass Eduard

 

<   2   >

 

 

Hřbitove, hřbitove ...

Eduard Bass (nedatováno)

 

UVEDENÍ:
O příbuznosti mexického pochodu a české lidové písničky, zpěvnosti českého národa, putování nápěvů a melodií.

 

Léta Páně 1942 táhl při nějaké vojenské parádě v Římě královský albánský gardový pluk římskými ulicemi a do pochodu si hrál českou národní písničku. Albánská garda a hraje Andulku šafářovou... Není divu, že římský dopisovatel Lidových novin poslal hned o tomto nečekaném překvapení svému listu zprávu. Nato uveřejnil pan Jehl z Berlína celé pojednání, jak někdy melodie písniček podivně putují světem; a jiní psali o svých zkušenostech, nejvíce se pozastavujíce nad shodou české lidové písně Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená s mexickým tangem La Paloma. Z muzikantů zasáhl do té čtenářské rozpravy pan K. B. Jirák, aby vysvětlil aspoň ty české písně a marše na Balkáně působením hojných našich vojenských kapelníků v tamních zemích; jeden z nich prý i zkomponoval Bulharům hymnu.

Čeští kapelníci na Balkáně, to by byla asi bohatá kapitola, kdyby ji někdo sebral. Vždyť se například na Černé Hoře před první světovou válkou říkalo kapelníkům fidleři, ale ne proto, že snad někdy fidlají první housle, nýbrž proto, že tam kdysi působil český kapelník pan Fiedler a Černohorci si toto cizorodé jméno přenesli na živnost, kterou provozoval. Historie Šumí Marica pak také není docela prostá. Věda nebo nevěda vzal její skladatel začátek ze staré písně Wenn die Soldaten durch die Stadt maschieren, za jejíž domov se považuje kraj würtemberský. Ale právě tuto vojáckou písničku od Neckaru popadl před nějakými třiceti lety pokoutní skladatel a předělal ji na pikantní šlágr, jejž pak omílali komici a subrety šantánů celé střední Evropy. Sám jsem jednou zažil, jak se nějací Bulhaři po balkánské válce, v níž zase šuměla Marica okrvavená, rozezlili v zábavním podniku, že jejich hymny bylo zneužito na kuplet.

Putování písní je jako cesty hada na skále, ryby ve vodě a ptáka v povětří: zřídka jen lze dokumentárně vyzkoumat jejich stopy. Ale přece jen zkušenost a úvaha poučují nás o některých zásadách, podle nichž se to v mnohých případech děje a které aspoň vylučují falešný dohad. Jeden způsob přejímání melodií bych nazval horizontální; to je prostá cesta ze země do země. Typickým příkladem je tu německá vánoční píseň "O Tannenbaum", kterou považuji za nejpopulárnější melodii světa. Nejenže se rozšířila po celé Evropě, němečtí kolonisté a námořníci ji roznesli po všech zemědílech a všude se její tklivý nápěv ujal. V Americe se z ní stala sentimentální vlastenecká píseň My Maryland a odtud přešla do Anglie, kde si z jejího nápěvu – a to patří k anglickým groteskám – udělali "revoluční" píseň Labour Party o rudém praporu.

Jiné stěhování melodií je vertikální, od umělé, panské hudby dolů k lidu a naopak. Když jsem v holandském Frýzsku slyšel národní písně, melodicky totožné s českými a přitom formy typicky barokní nebo rokokové, bylo mi zřejmo, že tato shoda přes půl Evropy byla způsobena jen týmž inspiračním zdrojem taneční hudby zámecké. Hudební věda, pokud vím, se málo zabývá studiem těchto sestupných vlivů, mnohem více ji zajímá postup opačný, kde se geniální skladatel inspiruje lidovou melodií. Například Hayden, který své Gott erhalte – pozdější Deutschland, Deutschland über Alles – vzal z melodie slovinské národní písně.

Nuže, jak se z těchto tří hlavních cest melodického převtělování dostat k rozřešení záhady, která zřejmě vzbudila nejvíce zájmu, totiž k totožnosti písničky Hřbitove, hřbitove a exotické skladby La Paloma? Autoři kurzív se několikráte k tomu vraceli a shledávali vždy pojítko v pověstných českých "mexikánech", v oněch dobrodruzích, kteří se dali naverbovat do armády císaře Maxmiliána a po její katastrofě se objevili doma jako otrhaní tuláci, aby žebrem putovali ode vsi ke vsi. O jejich prostředkovací funkci se dohady různí: buď prý přinesli českou písničku do Mexika a ta tam zpopulárněla, nebo se vrátili s oblíbenou mexickou melodií, kterou podložili českým textem a rozšířili v domovině.

Podívejme se tedy nejprve na ty mexikány. Jejich verbování se provádělo u nás na jaře roku 1866, tedy už v době, kdy se monarchie plným proudem připravovala na blížící se válečnou srážku s Pruskem. Už to znamenalo, že mezi dobrovolníky nebyl připuštěn nikdo, s kým mohla vojenská správa počítat jako s řádným brancem. Pamětníci také vzpomínají, že se mexické nábory prováděly po českých městech s křiklavým humbukem a s mnohými výtržnostmi, že se do zámořské armády hlásily jen všelijaké podezřelé existence, dobrodruzi a světoběžníci bez domova a rodiny a že jejich houfce byly domácímu lidu jen pro smích. Už tyto okolnosti svědčí, že tihle dobrovolníci byli sotva s to táhnout do Mexika s tesknou národní písní na rtech. Kolik jich bylo, nevíme, ale sotva mnoho tisíc, spíš jen několik set. Valná část jich zahynula hned při vstupu na mexické břehy žlutou zimnicí; aspoň Josef Štolba ve svých amerických causeriích vypráví, jaké množství českých jmen našel na hřbitově veracruzském, vesměs to smutné zbytky té fantastické výpravy. Ostatek se octl v divokých řežích s mexickými povstalci, vedenými Juarezem, a co přežilo boje, upadlo po roce do zajetí při pádu pevnosti Queretaru. Tam mohli být v červnu 1867 svědky vojenské popravy císaře Maxmiliána. Tragický ten výjev je znám hlavně z obrazu Ed. Maneta, proslulého nejen tím, co zobrazuje, nýbrž i tím, že slavnému impresionistovi selhala tu perspektiva a jeho popravčí četa míří dokonale vedle. Kolikpak z těch českých dobrovolníků mohlo se po všech těch hrůzách – o Manetově perspektivě nemluvíc – vrátit do vlasti? Kolik mohlo a kolik chtělo? Řeknu vám, že jich byla jen hrstka – a ti že by mohli rozšířit píseň, která zní v každé vesničce Čech a Moravy? Stroupežnický – a jen on jediný – zachytil v jižních Čechách takového mexikána jako kuriózní figurku otrhaného tuláka, který vyžebraných pár krejcarů propíjí v kořalce. Dává mu ve své humoresce "Papšák a Mexikán" tlachat o všech možných krvavých bojích, ale ani slůvkem se nezmiňuje o tom, že by také zpíval. A to si buďme jisti, že takový žánrista, jako byl Stroupežnický, by si nenechal ujít vděčný charakterizační detail, kdyby typ mexikána, jak jej sám znal, byl nějak spojen se zpěvem a zvláště se zpěvem exotické La Palomy. Právě Stroupežnický je mi posledním dokladem, že naše mexikány musíme z historie "Hřbitove, hřbitove" zcela vypustit.

Jak se však tedy dostala mexická melodie k českým slovům? Pro odpověď je nejdůležitější nesmírná rozšířenost té písně v našich zemích. Tak obecné obliby nemá mnoho národních písní, které jsou většinou písněmi krajovými nebo kmenovými. Novodobá zkušenost učí, že se po celé zemi rázem rozšíří umělý městský "šlágr" se svou vábivou módností, kdežto nejkrásnější krajové písně národní, i když dojde k jejich vydání a propagaci, zůstávají omezeny na svou užší domovinu a ponenáhlu propadají zapomnění. Tato vlastnost se však týká především nápěvů; řekl bych, že v melodiích je skryt svéráz jednotlivých národních kmenů, a proto se tak málo opravdu krajově typických písní ujme za hranicemi svého zrodu. Něco jiného je s textem, veršíčky přebíhají od písně k písni, jakmile se k ní hodí, a neznají hranic po celé národní oblasti. Středočeské rýmování se vsune do slovácké melodie, slovácký text si s nějakou obměnou dobude domovského práva v Praze; slovo patří k řeči a řeč, víte, je společná věc celého národa, kdežto zpěvná kadence je výtvor jen jižních Čech a Jihočechů nebo Chodů a Chodska nebo lidí z Pojizeří nebo Valachů a Valašska. Melodie je charakter lidu, jejž slovo slučuje v národ.

Zdá se, že nikoho z těch, kdo o záhadě La Palomy psali, nenapadlo se podívat do Erbena. Píseň "Hřbitove, hřbitove" tam je jako národní z Budějovicka a Erben se ještě dovolává Sušila, který ji zná z Moravy. Byla to tedy píseň dosti rozšířená dávno před krvavou epizodou mexickou, jenže pod jinou melodií. Erben ji má zapsánu pod číslem 253 jako tříčtvrteční Adagio non tanto a je to nápěv společný s písní Kdybych já věděla, kdo mne s milým loučí. Pak se tedy problém zužuje na otázku, kdy a jak došlo k tomu, aby starý text písně opustil svou původní melodii a přijal novou. Prve jsme dovodili, že náhlé a všudybytné rozšíření melodie se nejspíše způsobí módním "šlágrem". Byla jím ona La Paloma, jak nám ji touživě hrají všechny mondénní jazzové orchestry?

To je vyloučeno, neboť již naše maminky nám do dětských let zpívaly o hluboko sázených semenech tak, jak se to posud zpívá. V letech osmdesátých byl to již, slova i melodie, hotový útvar a původní český nápěv byl úplně zapomenut. Ale La Paloma je typické jihoamerické tango, jaké jsme zde až do doby před první světovou válkou nikdy nezaslechli. Naše Hřbitove, hřbitove, byl prostý smuteční pochod, bez těch synkop a ostře rytmizujících vsuvek, které tvoří exotičnost La Palomy. Také když nebožtík Rudolf Těsnohlídek v roce 1907 napsal pro Šibeničky slavnou tehdy píseň "Venkove, venkove, zahrado zelená, kéž Pán Bůh požehná krav našich vemena, prasata ve chlívku, slepice na hřadě a stranu agrární v ouplné parádě," skládal ji jako posměšek partajní hymně, kterou agrárníkům pořídil Jaroslav Hilbert a užil k tomu populární domácí melodie. Nadšenou premiéru a přehojné reprízy měla ta parodie v brněnském Winzerhausu, kde tehdy hospodařil vinárník Masaryk a kde ji denně spolu s autorem zpívali S. K. Neumann, Arnošt Heinrich, Hugo Vavris, Ant. Lhota, Hadraba-Havel, Dominik Pavlíček, Karel Hauser a jiní bujaří stolovníci. Nikdo tam a také nikdo z nás, kteří jsme to hlaholili v Praze, nemyslel na žádné tango argentino nebo mexicano, protože jsme o něm neměli ani potuchy. Teprve krátce před válkou začal Josef Waltner, baculatý průkopník mnoha útlých moderností, předvádět první tanga, která se tehdy tančila se všelijakými dvornými pokleky a reverencemi jako obřadný tanec jihoamerických hidalgů. Vášniví milovníci všeho nového sháněli kdejakou tangovou skladbu, leč La Paloma, která by domněle měla existovat již aspoň třicet let, se mezi nimi neobjevila.

Jak překlenout tuto časovou mezeru a najít důvodnou souvislost mezi znárodnělou českou písní a moderním tancem z dalekého zámoří? Pomocnou ruku k tomu nám při nedostatku jiné dokumentace podává tradice; a divím se věru, že se do dne, kdy toto píši, neozvala. Jestliže maminky prostě věřily, že zpívají starou českou písničku, otcové mluvili jinak. Kdykoli se jim ozvala melodie Hřbitove, hřbitove, upozorňovali nás, že je to pochod císaře Maxmiliána, pochod, který mu hráli, když ho v roce 1867 v Mexiku vedli na popravu. Ale staří muzikanti znali ještě jedno ústní podání: že původně to nebyl pochod, nýbrž lidová píseň, rozšířená mezi středoamerickými námořníky. A tu jsme u kořene celé záhady: neexistuje jediná La Paloma, nýbrž tři, opírající se stále o tutéž melodii.

Prapůvodní je námořnická romance, vzniknuvší na ostrově Kubě. O ní svědčí ještě nejstarší text, který v ničem nepřipomíná suché a hornaté Mexiko. La Paloma znamená česky holubici. V romanci zpívá námořník, jak na lodní hlídce usnul, jak se mu zdálo, že zemřel a jeho duše jako holubice letěla domů k mamince, aby se jí zeptala, co dělá jeho milenka. Dovídá se, že je mrtva a pohřbena; ale vtom námořníka vyburcuje drsný hlas kapitána, který ho kárá, že na hlídce usnul. V tom tedy není nic mexického; a příznačné je, že sochař Otakar Španiel přivezl z Bretagne zlomky námořnické balady, kterou tam slyšel zpívat bretaňské marináře a která má stejný nápěv. Zdá se, že první, písňová, forma La Palomy se rozšířila mezi oceánskými plavci zcela internacionálně. Také ostatně nový český text, jímž před několika lety Karel Balling podložil tangovou Palomu, vrací se k opěvání moře a představa jeho nekonečnosti a věčného příboje se znamenitě přimyká k rytmu i melodii písně. Nesporně je v ní jakási melancholická nostalgie, která působila na pozdější užití nápěvu a která také přivodila tu podivuhodnou shodu, že v místech, kde se námořník dovídá o mrtvé milence, česká písnička zpívá: "Routa už odkvetla, vítr listí odnes – a můj nejmilejší nevzbudil se podnes."

Muzikantská tradice, patrně se opírající o poznámku na prvních notách, které k nám došly, a shodně s ní i paměť starých znalců z obchodů s hudebninami tvrdí, že tuto okouzlující melodii převzal jakýsi pan S. de Yradier, který se podnes uvádí jako autor La Palomy, a zkomponoval z ní pochod, jenž se ujal v mexické armádě a stal se oblíbenou skladbou císaře Maxmiliána. A tu jsme teprve na pravé stopě, jak se La Paloma původně dostala k nám. Poprava císaře byla otřesná událost pro celý svět a tím spíše u nás, kde šlo o bratra Františka Josefa I. Od roku 1864, kdy Maxmilián opustil Miramare nad Adrií, stal se pokus velmocí o zřízení mexického císařství pramenem stálých senzací. Denně se o něm psalo a mluvilo a cizokrajný pochod mexický tvořil asi velmi poutavou atrakci hudebních pořadů té vzrušené doby. Nejslavněji se rozezněl, když císařovna Charlotta, panovnice neobyčejné krásy, sama přijela do Evropy, aby ode dvora ke dvoru prosila o vojenskou pomoc. Temný rytmus skladby však vystupoval čím dál tím zlověstněji, jeden panovnický rod za druhým se odvracel od sličné prosebnice, až v papežských komnatách vatikánských se vyvrcholila první část tragédie: uštvaná císařovna propadla šílenství. O půl roku později padl Maxmilián I. v příkopě zrazené pevnosti a slavnostní pochod zněl Evropou poprvé jako pochod smuteční. V jiných zemích dozněl a zanikl bez odezvy, ale v Čechách přišel v kraj, kde bylo právě mnoho předrahých semen vsazeno do zahrad zelených – Česká Skalice, Jaroměř, Sadová, Ostroměř, Chlum, Hradec Králové. V této zemi mohla mexický pochod s hlubokým citem převzít každá venkovská kapela a melodická básnivost lidu hned objevila, že k jeho podivnému rytmu i tesknému tónu dokonale přiléhají sloky staré písně o milém, jehož už jeho milá neprobudí.

První české notové vydání má už podložen text Hřbitove, hřbitove. Nepochybuji o tom, že se to nestalo z důvtipu vydavatele nebo upravovatele, kterého bychom mohli považovat za autora tohoto zčeštění, nýbrž že nakladatel vydal věc a připojil text právě proto, že už se ta písnička takhle obecně zpívala. Přimknutí staré české písně k nové melodii neprovedl tedy uměle určitý jednotlivec, nýbrž vzniklo spontánně v lidu z jeho vzácné, lyricky hudební citlivosti. Český lid sám provedl počeštění toho, co v tu dobu se rozletělo světem jako mezinárodní šlágr, a připojil to natrvalo k svému písňovému bohatství.

Jinde se zatím na exotický pochod zapomnělo, neboť zanedlouho se rozehřměl pochod děl, která u Sedanu pohřbila francouzské císařství jako boží trest za zradu, kterou Napoleon III. zničil mexický sen i život Maxmiliána I. a sličné Charlotty. Vzpomínka na tragédii queretarskou vybledla a vymizela, zapomnělo se i na pochod, jenž ji doprovázel. Když do starého pražského Variété přijela před dávnými lety španělská tanečnice La belle Otéro, tančila také La Palomu a vířivé vrčení jejich kastanět křísilo zapadlou skladbu k životu. Pochod císaře Maxmiliána však zůstával v Evropě exotickou vzácností. Až po desítkách let si někdo vzpomněl na Yradierovu skladbu a obnovil ji ve třetí formě jako tango, módní a mondénní skladbu, jež však okouzlovala svět připomínkou čehosi dávno známého a ztraceného jako sen mládí.

Tak složitá tedy byla cesta La Palomy k české písni: nejprve krajové rozšíření ve Střední Americe a mezi námořníky, pak vertikální převzetí lidové písně ve skladbu umělou, nové mohutné horizontální rozšíření po celém světě a u nás prudké proniknutí zpět dolů k lidu. A po letech nový vzestup v cizině, nové šíření světem, až dojde u nás k překvapujícímu střetnutí exotického tance s českou národní písní. Jako by z nekonečné dálky přijel pyšný mexický bratranec za prostou českou sestřenicí.

__________

in: Eduard Bass: Kukátko, vyd. Symposium, Praha 1970

 

<   2   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist