Eduard Bass

PRAŽSKÉ A JINÉ HISTORIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Příběh s vodárenskou věží

Jářku, pánové, že prý budou bourat letenskou vodárnu. A to snad ani není možné, takovou památnost – kolikpak jich Praha má? Zrovna dvě, na Letné, na Vinohradech, však je znáte, jak jsou si podobny. Jenže ta letenská je známější, hic Sparta, hic salta, kolik set tisíc lidí už se úzkostně dívalo k vodárenským hodinám, jak se blíží pětačtyřicátá minuta druhé půle a nepřátelská svatyně je pořád nedotčena!

Ale památná je ta věž i jinak, a nechcete-li tomu věřit, povím vám příběh, nenový nestarý, právě tak asi z naší doby. A tam uvidíte, jak je ta Praha pořád ještě město tajemné a klamavé, magické a kouzelné, jako bývala, dokud nahoře na Letné nestála věž, ale dole skrze tu horu hnali štolu císaře Rudolfa.

Přibyl k nám do úřadu nový kolega, ale co kolega: kolegáček, takový byl malinký, drobounký, hodňoučký, tichoučký. Odněkud z východní Moravy ho zvedli a přeložili sem do ústředí. Jakživ v Praze nebyl, leda zamlada, se školní výpravou, a tak věděl jen, kde je vězení svatého Jana Nepomuckého a že někde za rohem je pokoj, ve kterém se konaly turnaje, při nichž byli místodržící shazováni z okna do Vltavy. Když slyšel poprvé slovo Hlavovka, myslel, že je to věž, kde se Dalibor naučil housti; a že je Daliborka kavárna, o tom neměl ani potuchy. Ale jinak zlatý človíček, uctivý, pracovitý, spravedlivý, no, hned byl náš. Našel si byt někde na svahu od Vinohrad k Vršovicům a odtamtud denně capkal do úřadu k nám dole v Podskalí.

„Poslechněte,“ povídal mi jednou náměstek ředitele, „ten nový kolegáček je taková nějaká hodná duše, s tím bychom se měli trochu seznámit blíž. Já nevidím rád, když jsou si lidé v úřadě úplně cizí. Obejděte pár těch starších kolegů a smluvte s nimi, že bychom si v sobotu mohli zajít na čtvrtičku. A toho nového pozvěte ovšem taky, máknem mu na zoubek.“

Co vám mám povídat: makali jsme mu na ten zoubek v Lobkovické vinárně na Malé Straně do půl druhé, a zoubek vám to byl znamenitý, kolegáček rozvázal, hrál na klavír a zpíval, nakonec si dal klobouk napříč a dělal Napoleona, jak recituje „To gaskoňští kadeti jsou“, náměstek zas jemu na počest zpíval „… a jaké to Gaskoňstvo rodí půda tvoje“ – no, mejdán vám to byl kouzelný. Ale o půl druhé se kolegáček při placení otřepal a prohlásil, že se jde domů. To ovšem náš podšéf nemohl připustit, protože když je v ráži, je mu jeden lokál na tolik radosti málo. A že aspoň na kafe se někam musí, a třeba jen někam vedle, a že se vezme taxík, a co se ušetří na čase, za to že může být ještě koňak. Tak musil i kolegáček do vozu a jel nazdařbůh do tmy. Copak on věděl, kam a kudy se jede. On si myslil, že jsme někde pod Svatým Mikulášem nebo u Tomáše, a my zatím už byli na druhé straně řeky, za jakubským kostelem. „Drondu platím já,“ povídá náš starý, „já jsem mezi vámi nejzkušenější taxikolog. A vy, páni, jděte s kolegáčkem napřed.“

Jenže oni tam mají v tom podniku otáčecí dveře, a jak ten kolegáček před námi do nich vstoupil, tak se jimi vytočil zase ven, (...)

(......)