Drahý příteli, posílám Vám dílko, o
němž by se nedalo bez nespravedlnosti říci, že nemá ani hlavy ani
paty, poněvadž naopak jest tam všechno najednou, hlavou i patou,
střídavě i vzájemně. Uvažte, prosím, jaké podivuhodné pohodlí
poskytuje tato kombinace nám všem, Vám, mně i čtenáři.
Můžeme přerušit, kde chceme, já svoje snění, Vy rukopis,
čtenář svou četbu; neboť já nezavěšuji vzdornou
vůli tohoto na nekonečnou nit velejemné intriky. Odstraňte jeden
článek a oba kusy této zmotané fantasie se beze všeho opět spojí.
Rozsekejte ji v četné fragmenty a uvidíte, že každý může existovat o
sobě. Doufaje, že některé z těchto pahýlů budou mít dosti
života, aby se Vám líbily a Vás pobavily, dovoluji si Vám dedikovat toho hada
celého.
Musím se Vám trochu zpovídat. Když jsem,
aspoň po dvacáté, listoval v pověstném “Gaspard de la Nuit“ od
Aloysia Bertranda (nemá kniha, již znáte Vy, já a několik našich
přátel, plné právo být nazývána pověstnou?), napadlo mi učinit
něco podobného a užít způsob, jakého on užil k malbě života
dávného, tak podivně pitoreskního, k popisu života moderního a
abstraktnějšího.
Kdo z nás ve dnech své ctižádosti nesnil o
zázraku poetické hudební prózy bez rytmu a rýmu, dosti pružné a dosti
rytmované, aby se přizpůsobila lyrickému pohnutí duše, vlnění
snů, záchvěvům svědomí?
Tento neodbytný ideál rodí se hlavně z
pobytu ve velkých městech, z křížení jejich nesčíslných
vztahů. Nepokusil jste se Vy sám, drahý příteli, písní vyslovit
pronikavý výkřik Sklenářův, a lyrickou prózou vyjádřit
všechny bezútěšné sugesce, jež tento křik vysílá až do mansard
nejvyššími mlhami ulice?
Ale bojím se, upřímně řečeno,
že má žárlivost mi nepřinesla štěstí. Jakmile jsem se dal do práce,
poznal jsem, že jsem nejen zůstal velmi daleko za svým tajemným a
zářivým vzorem, ale ještě, že jsem udělal něco
(může-li se to vůbec něčím nazývat) podivně odlišného,
čím by se každý jiný než já byl nepochybně honosil, což však
může jen hluboce ponížit ducha, který považuje za největší poctu
básníka vyplnit přesně to, co zamýšlel učinit.
