VII. Blázen a Venuše
Jaký to
podivuhodný den! Širý park se svíjí pod palčivým okem slunce, jako mládí
pod vládou Lásky.
Všeobecná extáze věcí se neprojeví ani
zašuměním; i vody jako by usnuly. Zcela jinak, než při slavnostech
lidských, to zde je orgie mlčelivá.
Řekl bys, že ve světle stále rostoucím
předměty víc a více jiskří, že vznícené květiny hoří
touhou závodit s azurem nebes silou barev a žár, jímž vůně stávají se
viditelnými, že povznáší je k slunci jako dýmy.
A přece v této všeobecné rozkoši zpozoroval
jsem bytost zarmoucenou.
U nohou obrovské Venuše jeden z těch
umělých bláznů, jeden z těch dobrovolných šašků,
určených k tomu, aby rozesmáli krále, když pojmou je Výčitky nebo
Nuda, zakuklený v nápadný a směšný oblek, na hlavě s růžky a
rolničkami, všecek schoulený na podstavci, zdvíhá oči plné slzí k
nesmrtelné Bohyni.
A jeho oči praví: “Jsem poslední a
nejosamělejší z lidí, zbavený lásky a přátelství, a mnohem nižší v
tom, než nejméně dokonalá zvířata. A přece i já jsem
stvořen, abych chápal a cítil nesmrtelnou Krásu! Ach! Bohyně!
měj slitování s mým skutkem a s mým šílenstvím!“
Ale neúprosná Venuše pohlíží bůhví nač
do dálky svýma mramorovýma očima.
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky