III. Umělcovo confiteor
Jak dojímavé
jsou sklonky podzimních dnů! Ach! dojímavé až k bolesti! neboť jsou
jisté lahodné senzace, jichž mlhavost nevylučuje intenzitu; a není
ostřejšího hrotu než hrot Nekonečna.
Jaká to rozkoš nořit svůj pohled v
nesmírnost nebe a moře! Samota, ticho, nepřirovnatelná cudnost azuru!
Malá plachta chvějící se na obzoru, jež svou nepatrností a osamělostí
upomíná na mou nezhojitelnou existenci, monotonní melodie vzdutého moře,
všechny tyto věci myslí mnou nebo já myslím jimi (neboť naše
Já
se ztratí rychle ve velikosti snění!); ony myslí, pravím, avšak
hudebně a malebně, bez mudrování, bez sylogismů, bez dedukcí.
Přesto však tyto myšlenky, ať už
vycházejí ze mne či ať se vymršťují z předmětů,
stávají se brzo velice intensivními. Síla rozkoše působí nevolnost a
skutečnou bolest. Mé příliš napjaté nervy dávají již jen ostré a
bolestné záchvěvy.
A nyní hloubka nebes mě ohromuje, jeho
jasnost mě rozhořčuje. Bezcitnost moře, neměnnost toho
pohledu mě pobuřují... Ach! což je třeba věčně
trpět či prchat věčně před krásnem? Přírodo,
ty čarodějko bez smilování, sokyně vždycky vítězná, nech
mě! Ustaň pokoušet mé touhy a mou pýchu! Studium krásna jest souboj,
v němž umělec křičí hrůzou, dokud nepodlehne.
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě