William Blake
překlad: Jaroslav Skalický

VIDĚNÍ DCER ALBIONU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Vidění

 
 V své porobě dcery Albionovy pláčí a chvějivé lkání
 zní na jejich horách, v údolích jejich - vzdechy po Americe.
 
 Neb něžná duše Ameriky, Oothoon, kráčela v hoři svém
 tam v údolí Leuthině hledajíc květů k útěše své;
 a takto mluvila k světlému měsíčku v Leuthině údolí:
 
 „Jsi květem nebo nymfou jsi? Teď květem se mi zdáš -
 teď nymfou! Z lože rosného tě vyrvat si netroufám!”
 
 Dí zlatá nymfa: „Utrhni si květ můj, něžná Oothoono!
 Květ jiný vyrazí, neb duše sladké rozkoše
 nemůže zahynout!” Ustala a zavřela zlatý svůj stan.
 
 A Oothoon utrhla květ a děla: „Z lože tvého tě rvu,
 ty milý květe, v ňadra svá tě kladu, abys tam plál,
 a tvář svou obracím teď tam, kam touží duše má.”
 
 A po vlnách kráčela lehce a hbitě v jásavé rozkoši
 a říší Theotormonovou se dala v prudký běh.
 
 Svým hromem zdrtil ji Bromion; v jeho loži bouřlivém
 mdle ležela děva a žalem svým brzo zděsila jeho hrozný hrom.
 
 Děl Bromion: „Hle, nevěstka tu leží v loži mém -
 nechť žárliví delfíni laškují kolem dívky půvabné!
 Tvé měkké pláně americké jsou moje, tvůj sever i jih:
 těm snědým dítkám slunečním jsem vtiskl znamení své;
 jsou poslušné, nevzpouzejí se, mé metly poslechnou;
 a jejich dcery se koří hrůzám a mocným se podrobí.
 Mou nevěstu vezmi si za ženu, chraň dítě, jež ve vášni zlé
 jsem zplodil, jež za devět měsíců Oothoon porodí.”
 
 Pak Theotoromon byl bouřemi rván, hnal vlny své žárlivé
 své černé vody dvojici tu cizoložnou jal.
 A zády k sobě spoutány jsou hrůza s něžností
 v těch slujích Bromionových, a sedě u vchodu
 slz tajným proudem omílá tam Theotormon práh;
 zní pod ním jak vlny o pustý břeh hlas otroků pod sluncem,
 hlas dětí zlatem koupených, jež v slujích zbožnosti
 se chvějí pod ohněm chtíče s hor se stále řinoucím.
 
 Oothoon nepláče - nemůže! Je zaražen proud slz;
 své bílé něžné tělo svíjí křičíc a volajíc
 Theotormonovy orly, by jejím masem se živili.
 „Hlasem svatým volám! Králové vzduchu znícího,
 má ňadra servete zneuctěná, aby se odrážel
 Theotormonův obraz na čisté hrudi mé průhledné.”
 A orlové slyší, slétají a rvou svou kořist krvavou:
 Theotormon se vážně usmívá, její duše úsměv zrcadlí
 jako pramen zvěří zkalený zas čistý se usmívá.
 
 Dcery Albionovy slyší ji lkát - zní ozvěnou jejich vzdech.
 
 „Proč Theotormon tam sedí a pláče na prahu,
 proč Oothoon po boku jeho dlí a marně mu domlouvá?
 Vstaň, Theotormone, volám, jak štěká ve vesnici pes
 vstříc vzcházejícímu dni; již slavík přestal lkát
 a v zralém obilí šustí skřivan a z lovu nočního
 se vrací orel a zlatý zobák v jas východu pozvedá,
 prach s perutí nesmrtelných střásá, by slunce probudil,
 jež příliš dlouho spí. Vstaň, Theotormone, čistota jsem,
 neb přišla noc, jež svírala mě zhoubnou temnotou.
 Že den a noc je vše, co zřít tu mohu, mi pravili;
 a řekli, že pět smyslů mám, by věznily duši mou,
 můj nekonečný mozek v těsný kruh mi sevřeli,
 mé srdce v propast spustili jako kouli planoucí
 a vyhlazena z života jsem byla a potřena.
 Stín jasný místo (...)
(......)