William Blake
překlad: Otto František Babler

TIRIEL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

 Stál Tiriel starý před branami svého paláce,
 byl s Myratanou, kněžnou kdys všech plání západních;
 však nyní ztemnil se mu zrak, choť zsinala mu v smrti.
 Tam stáli před svým kdysi skvostným palácem; tu zved'
 hlas Tirielův se, by ho syni uslyšeli v síních.
 
 „Ty kleté plémě Tirielovo, svého otce viz!
 Přijďte a zřete tu, jež zrodila vás, kletí syni.
 Náručím slabým přináším vám zmírající máť;
 synové kletby; přijďte, vizte Myratany smrt!“
 Z bran vyšli syni, zřeli staré rodiče své stát;
 tu zvedl nejstarší syn Tirielů v svůj mocný hlas:
 „Starče, nehodným zván být otcem Tirielova rodu!
 Neb každá ze tvých vrásek, každý šedivý tvůj vlas
 jak smrt je krutý, zlý jak jícen pohlcující!
 Proč syni kleteb tvých by dbali, muži prokletý?
 Nebyli do vzpoury jsme otroci? Kdo dbá tvé kletby?
 Svým požehnáním klnuls nám, teď kletbou požehnáš.“
 
 On ustal. Stařec k nebi pozvedl svou pravici,
 levicí drže Myratanu, klesající v smrti.
 Veliké oči rozevřel a mocným hlasem děl:
 
 
 „Hadi, ne syni, plazíc se k Tirielovým nohám!
 Vy červi smrti, hodující v mase rodičů,
 slyšte, jak máť vám sténá. Nerodí už, syni kletí,
 a nesténá už při porodu Heuxa či Yuvy.
 „To sténání je smrti ston, vy hadi, smrti ston!
 Živeni mlékem, hadi, matčinými slzami!
 Mé oči vizte, slepé jako lebky bezoké;
 vizte mou slepou hlavu. Slyšte, hadi, poslyšte!...
 Co Myratano, co má ženo?! Duše, duchu, ohni!
 Co Myratano, mrtva jsi? Ó, hleďte, hadi, hleďte!
 Tak hadi, vyšlí z vlastních jejích útrob, zmohli ji.
 Kletba buď vašim hlavám, neboť zde ji pokovám!“
 
 Tak praviv, jal se hrob rýt zestárlýma rukama.
 Však Heuxos tam syna Zazelova zavolal.
 
 „Ty ukrutníku starý, dej nám hrob rýt za tebe.
 Tys odmíť soucit náš, tys odmíť naše pokrmy,
 tys odmíť naše šaty, lože, domy pro pobyt
 a raděj putoval s jak Zazelův syn po skalách.
 Proč klneš? Nepadla teď kletba na tvou vlastní hlavu?
 Což nezotročils Zazelovy syny? Klnuli ti,
 a teď to cítíš! Ryjme hrob a pohřběme svou máť.“
 
 „Zde máte tělo, syni kletí! S nebes hněv ať prší
 jak mlhy severské vám na domy, by zhubil vás!
 Kéž jako máť tu ležíte – jak vyhození psi,
 by mrtvol vašich smrad i zvířata i lidi děsil,
 až věk by kosti vybělil vám na pomínku skonu.
 Ne, paměť vaše vymizí; neb vaše mrtvoly
 až smrdět budou, pohřbívači přijdou z Východu,
 a nezůstane ani kosti z Tirielových synů.
 Pohřběte matku, kletby Tirielovy nepohřbíte.“
 
 Ustal a slepě cestou necestou šel přes hory.
 Putoval den a noc. I den i noc mu byly tmou:
 On cítil slunce, zbytečným však tělesem byl měsíc.
 Po horách, po údolích bědný slepý stařec šel,
 až ten, jenž vodí vše, ho k Haru do údolí zaved'.
 Har s Hevou jak dvě děti pod dubem tam seděli.
 Jich dbala Mnetha stará, krmila je, šatila.
 Však byli jak stín Harův, léta zapomenutá;
 hráli si s květy, ptáky honili – tak den jim míjel,
 v noci jak kojenci pak spali se sny kojenců.
 
 Když slepý poutník vešel v smavé sady Harovy,
 plačíce utíkali do náručí Mnethina.
 Když cítil slepec, kde je, (...)
(......)