<<< Literární doupě
Literární doupě

William Blake
překlad: Otto František Babler

TIRIEL

kompletní kniha (e-book)

 

William Blake: The drawings for Dante's Divine Comedy - Sebastian Schütze, Maria Antonietta Terzoli
 
 
cena původní: 3790 Kč
cena: 3373 Kč
William Blake: The drawings for Dante's Divine Comedy - Sebastian Schütze, Maria Antonietta Terzoli
Pohlavím : Brány ráje - Blake William
 
 
cena původní: 118 Kč
cena: 110 Kč
Pohlavím : Brány ráje - Blake William
První z mých andělů - Blake William
 
 
cena původní: 267 Kč
cena: 237 Kč
První z mých andělů - Blake William

 

    1    

 

 

Stál Tiriel starý před branami svého paláce,
byl s Myratanou, kněžnou kdys všech plání západních;
však nyní ztemnil se mu zrak, choť zsinala mu v smrti.
Tam stáli před svým kdysi skvostným palácem; tu zved'
hlas Tirielův se, by ho syni uslyšeli v síních.

„Ty kleté plémě Tirielovo, svého otce viz!
Přijďte a zřete tu, jež zrodila vás, kletí syni.
Náručím slabým přináším vám zmírající máť;
synové kletby; přijďte, vizte Myratany smrt!“
Z bran vyšli syni, zřeli staré rodiče své stát;
tu zvedl nejstarší syn Tirielů v svůj mocný hlas:
„Starče, nehodným zván být otcem Tirielova rodu!
Neb každá ze tvých vrásek, každý šedivý tvůj vlas
jak smrt je krutý, zlý jak jícen pohlcující!
Proč syni kleteb tvých by dbali, muži prokletý?
Nebyli do vzpoury jsme otroci? Kdo dbá tvé kletby?
Svým požehnáním klnuls nám, teď kletbou požehnáš.“

On ustal. Stařec k nebi pozvedl svou pravici,
levicí drže Myratanu, klesající v smrti.
Veliké oči rozevřel a mocným hlasem děl:


„Hadi, ne syni, plazíc se k Tirielovým nohám!
Vy červi smrti, hodující v mase rodičů,
slyšte, jak máť vám sténá. Nerodí už, syni kletí,
a nesténá už při porodu Heuxa či Yuvy.
„To sténání je smrti ston, vy hadi, smrti ston!
Živeni mlékem, hadi, matčinými slzami!
Mé oči vizte, slepé jako lebky bezoké;
vizte mou slepou hlavu. Slyšte, hadi, poslyšte!...
Co Myratano, co má ženo?! Duše, duchu, ohni!
Co Myratano, mrtva jsi? Ó, hleďte, hadi, hleďte!
Tak hadi, vyšlí z vlastních jejích útrob, zmohli ji.
Kletba buď vašim hlavám, neboť zde ji pokovám!“

Tak praviv, jal se hrob rýt zestárlýma rukama.
Však Heuxos tam syna Zazelova zavolal.

„Ty ukrutníku starý, dej nám hrob rýt za tebe.
Tys odmíť soucit náš, tys odmíť naše pokrmy,
tys odmíť naše šaty, lože, domy pro pobyt
a raděj putoval s jak Zazelův syn po skalách.
Proč klneš? Nepadla teď kletba na tvou vlastní hlavu?
Což nezotročils Zazelovy syny? Klnuli ti,
a teď to cítíš! Ryjme hrob a pohřběme svou máť.“

„Zde máte tělo, syni kletí! S nebes hněv ať prší
jak mlhy severské vám na domy, by zhubil vás!
Kéž jako máť tu ležíte – jak vyhození psi,
by mrtvol vašich smrad i zvířata i lidi děsil,
až věk by kosti vybělil vám na pomínku skonu.
Ne, paměť vaše vymizí; neb vaše mrtvoly
až smrdět budou, pohřbívači přijdou z Východu,
a nezůstane ani kosti z Tirielových synů.
Pohřběte matku, kletby Tirielovy nepohřbíte.“

Ustal a slepě cestou necestou šel přes hory.
Putoval den a noc. I den i noc mu byly tmou:
On cítil slunce, zbytečným však tělesem byl měsíc.
Po horách, po údolích bědný slepý stařec šel,
až ten, jenž vodí vše, ho k Haru do údolí zaved'.
Har s Hevou jak dvě děti pod dubem tam seděli.
Jich dbala Mnetha stará, krmila je, šatila.
Však byli jak stín Harův, léta zapomenutá;
hráli si s květy, ptáky honili – tak den jim míjel,
v noci jak kojenci pak spali se sny kojenců.

Když slepý poutník vešel v smavé sady Harovy,
plačíce utíkali do náručí Mnethina.
Když cítil slepec, kde je, zvolal: „Mír buď bráně této!
Nemějte strach, zlým slepý Tiriel je jen vůči sobě.
Rcete mi, přátelé, kde jsem to, v jakém krásném kraji?“
„Údolí Harovo to je,“ dí Mnetha, „Harův Stan.
A kdo jsi ty, jenž jméno Tirielovo bereš na se?
Tiriel král všeho Západu je. Kdo jsi? Já jsem Mnetha;
a toto Har a Heva jsou, jak chvějící se děti.“

„Vím, že je Tiriel král, že na Západě šťasten žije.
Co na tom, kdo jsem já, ó Mnetho. Máš-li jídla, dej mi –
nemohu zůstat, odtud daleko má cesta vede.“

Tu Har děl: „Máti Mnetho, nechoď mu tak blízko,
neb on je králem lesa shnilého a mrtvých hnátů;
putuje bez očí a projde silným zdivem, dveřmi.
Ó, neuhraň mi matku Mnethu, muži bezoký.“

„Jsem poutník prosící. Vždyť zříte, že mi nelze plakat.
Hůl odhazuji, druha věrného mých cest, a klekám,
by viděli jste, že jsem člověk míromyslný.“

A poklekl. Tu Mnetha děla: „Pojďte, Hare, Hevo –
to nevinný je stařec, cestou vyhladovělý.“
I povstal Har a Tirielovi na hlavu klad' ruce.

„Bůh žehnej bědné holé lebce tvé, tvým dutým očím,
Bůh žehnej zcuchanému vousu, vráskám čela tvého!
Ty nemáš zubů, starče, proto holé lbí ti líbám.
Hevo, pojď, holé lbí mu polib – on nám neublíží.“

Tu Heva vzala do náručí starce Tiriela.

„Bůh žehnej bědným očím tvým i Tirielovu otci!
Tys otec starý mého Tiriela; vzdor vráskám znám tě,
neb voníš jako fíkovník, jak zralé fíky voníš.
Jaks, starče, ztratil zrak? Bůh žehnej vráskám tváří tvých!“

A Mnetha děla: „Vejdi, poutníku, a rci své jméno.
Proč by ses měl jen ukrývati lidem krve své?“

„Z tohoto kraje nejsem,“ pravil Tiriel s přetvářkou.
„Jsem poutník starý, otcem plémě severní mne zvalo,
však žilo bezbožně a bylo proto vyhubeno;
já, otec jeho, vyštván byl. Vše jsem vám pověděl:
Už netažte se, žal mi zapečetil vzácný zrak.“
„Ó Pane,“ děla Mnetha, „chvěji se! Což víc je lidí,
víc lidských tvorů na zemi krom synů Harových?“

„Není jich,“Tiriel děl, ,já sám tu zbývám na zemi;
a zůstávám tak vyvržen. Ó, nemáš nápoje?“

Mnetha mu dala mléka, plodů; spolu usedli.
Jedli, a Har se s Hevou na Tiriela usmívali.
„Jsi starý, starý muž, však já jsem starší nežli ty.
Jak vlasy se ti z čela vzdálily, jak tvář ti zhnědla?
Můj vlas je velmi dlouhý, vous mi kryje celá prsa.
Bůh žehnej bědným tvářím tvým. Jich vrásky spočítat
ni Mnethě nelze.Tvářím tvým Bůh žehnej, neb tys Tiriel!“

„Jen jednou Tiriela jsem zřel. S ním seděl jsem a jed';
byl vlídný jako kníže, pohostil mne. Dlouho však jsem
nepobyl v jeho paláci, neb musím putovat.“

„Což nás též opustíš?“ se ptala Mnetha. „Neopusť,
neb mnoho her ti ukážem a písní zazpíváme;
a po obědě půjdem spolu do Harovy klece,
ptáky nám lovit pomůžeš, jím zralé třešně trhat;
pak, ať je Tiriel jméno tvé, ty neopusť nás nikdy.“
„Půjdeš-li,“ Har děl, „kéž bys poznal pošetilost svou.
Syni mne opustili. Tebe též? To bylo kruté!“

„Ne, muži ctihodný,“ děl Tiriel, „netaž se mne po tom,
srdce mi krvácí. Mé děti nebyly jak tvé,
však horší. Netaž se mne, sice musím uprchnout.“

„Ne nejdi,“ děla Heva, „dokuds našich ptáků nezřel,
neslyšel Hara zpívat, nespal pod našimi rouny.“

„Nejdi; tak Tirielu se podobáš, že miluji
tvou hlavu, ač je vrásčitá jak země vedrem vyschlá.“

Pak Tiriel povstal pravě: „Žehnej Bůh těm Stanům zde!
Já přes hory a skály jdu, ne smavým údolím;
nespím a nespočinu pro hrůzu a šílenství.“

A Mnetha děla: „Neodejdi zachmuřen a sám,
však zůstaň s námi, abychom my ti byli očima;
živit tě budu sama, dokud smrt tě neodvolá.“

Tu zamračen děl Tiriel: „Nepřesvědčil jsem vás, praviv,
že šílenství a hrůza vládne srdcem slepcovým,
poutníka, který hledá lesy, opírá se o hůl?“
Tu Mnetha, před ním chvějíc se, ho vedla k dveřím stanu,
dala mu hůl a požehnala ho. On šel svou cestou.

Však Har a Heva čekali, až vejde do lesa;
pak s Mnethou plakali, však brzy zapomněli žal.

Po siných horách slepec šel svou cestou dalekou;
i dny i noci stejně tmavé mu a pusté byly.
Daleko nestih' však, když Ijim ze svých lesů sešel
a pod lesem ho na temné a dálné cestě potkal.

„Kdo jsi ty, muži bezoký, jenž kráčíš stezkou lví?
Ijim ti zdrtí vratké klouby, pokušiteli!
Ty Tirielovi podobáš se, ale znám tě dost!
Pryč z cesty mé, ty šílenče! Je to tvůj nový klam,
že přetváříš se zrádně ve slepého žebráka?“

Uslyšel slepec svého bratra hlas a poklekl.

„Ijime, bratře, je-li to tvůj hlas, jenž mluví ke mně:
Tiriela, bratra svého, nezabij, ač zmdlen je žitím.

Syni mi ublížili; ublížíš-li mi ty také,
prokletí, jež jim na hlavách je, také na tvou padne.
Sedm let tomu, co jsem v paláci svém zřel tvou tvář.“
„Pojď, temný zloduchu, já vzdoruji tvé moci! Ijim
tím zhrdá zabít tě v tvém stavu slepé bezmoci;
vstaň, poznávám tě, vzdoruji tvé řeči výmluvné.
Pojď, povedu tě cestou tvou, mně budeš na posměch.“

„Bědného Tiriela ty vidíš, bratře Ijime:
Polib mne, bratře, pak mne zoufalého dál nech jíti!“

„Ne, klamný zloduchu, však povedu tě. Jíti chceš?
Nepromluv, dokud nesvážu tě pouty kosatců;
aj, teď jsi nalezen – co otrok budeš sloužit mi!“

Ta slova slyše, Tiriel na odpověď nepomýšlel:
věděl, že slova Ijimova jsou jak Sudby hlas.

Šli spolu po horách a lesnatými údolími,
rozkoším zraku slepi, hluši švitoření ptáků.
Šli celý den a po celou noc v krásném svitu luny,
k západu putovali, až se Tiriel cestou znavil.

„Ó Ijime, jsem zemdlen, znaven, a už kolena
mne dál nést nechtějí. Ó, neštvi mne, sic zemru cestou.
O trošku odpočinku prosím, trošku vody z říčky,
sic brzy poznám, že jsem člověk smrtelný, a ty
Tiriela ztratíš, kdys ti drahého. Ach, jak jsem znaven!“

„Ty smělče,“ pravil Ijim, „drž svůj hladký, klamný jazyk.
Tiriel je král, ty však jsi pokušitel Ijimův.
Napij se z říčky, na ramenou svých tě odnesu.“
Napil se; Ijim zvedl ho a nes' ho na ramenou.
Celý den nes' ho; když pak večer stáh' svůj slavný závoj,
tu vešed v brány Tirielova zámku, zvolal nahlas:

„Heuxe, vyjdi! Nesu škůdce, Ijima, jenž ruší.
Hleď, znal jsi tento šedý vous, ty oči osleplé?“

Slyševše Ijimův hlas, přišli Heuxos i Lotho
a zřeli starce otce, mocným ráměm nesena.
Ztratili řeč a po rozechvělých údech trysk' jim pot;
vědouce, s Ijimem že marno spor vést, mlčky stáli.
„Heuxe, otce zavolej, neb v noci dnes chci hráti.

Toto je pokrytec, jenž kdysi řval jak lítý lev;
i roztrh' jsem mu údy, v lese nechal ho, by shnil
tam ptákům na pokrm. Však sotva odešel jsem z místa,
on přišel jako tygr, a já roztrh“ jsem ho též.
Pak jako řeka chtěl mne utopit v svých vlnách,
však brzy přemoh' jsem i proud; a on zas jako mračno
vrh' na mne blesků meč, však pomstě té jsem rovněž unik'.

Tu chtěl zas jako krásná zmije sevříti mi šíji,
když usnul jsem; však zdrtil jsem mu jedovatou duši.
Pak jako ropucha či mlok mi skuhral do ucha;
nebo jak skála, jedovatý keř mi stanul v cestě.
Konečně v tvaru starce slepce Tiriela jsem jal ho
a tak ho držím. Zavolejte otce, Myratanu.“

Zmateni stáli; a tu Tiriel stříbrný hlas pozved'.

„Hadi, ne syni, proč tu stojíte? Jen Tiriela
a Myratanu zavolejte, posměch tropte si,
neb slepec Tiriel vrátil se, a bědná hlava jeho
na krutý smích váš čeká. Přijďte, ó vy syni kletby!“

Zatím se kolem otce sešli syni Tirielovi,
zmateni silou Ijimovou. Věděliť, že marný
i oštěp je i štít i pancéřová košile,
když Ijim pozved' mocné rámě; z jeho údů šíp
se odráží a na holém se těle láme meč.

„Tak je to pravda, Heuxe, že otce starého
jsi vypudil, by hrou byl zimním bouřím?“ pravil Ijim.
„Toť lež, a já jsem jako stromek větrem zmítaný.
Ty ďáble bezoký, vy zrádci: 1i riel ův to dům je?
Je klamný jako Matha, temný jako pustý Orkus.
Bídníci, běžte, Ijim na vás ruky zvednout nechce.“
Tak praviv, Ijim chmurně obrátil se; mlčky hledal
tajemné hvozdy, celou noc pak chodil pustou cestou.

Však stařec Tiriel zůstal tam a ptal se: „Kde spí hrom?
Kde skrývá hroznou hlavu svou? A hbité jeho dcery,
kde kryjí ohnivá svá křídla, hrůzy vlasů svých?
Zemi, já dupám na tě! Vyštvi zemětřesení,
by ze své sluje puklou půdou zvedlo temnou hlavu
a plecí třáslo věžmi těmito! Ať ohniví
psi jako z hlubin vyběhnou, řvou dýmem, ohněm funí!
Kde, More, jsi, jenž sídlíš v mlhách, ve stojatých vodách?

I Své líné údy zvedni, nejodpornější tvých jedů
ať s roucha kane ti, když zahalen jdeš v žlutý mrak!
Zde v živém dvoru usaď se, by mrtvými byl poset;
a seď a posmívej se kletým synům Tirielovým!
Což, blesku, ohni, more, neslyšíte kleteb mých?“

On ustal. Bludná mračna táhla kolem štíhlých vížek
a při otcově kletbě vydala svůj mocný hlas.
Země se chvěla, ohně tryskly z rozevřených hlubin,
a když pak otřes přestal, mlha vládla kletým vzduchem.

Křik velký v Tirielovu zámku nastal. Pět dcer jeho
přiběhlo, hořem plačíc, roucha jeho chytlo se.

„Aj, kletbu cítíte a pláčete! Však uši všechny
ať hluché, oči slepé jako mé jsou k vaší bídě!
Ať na střechu už hvězdy nesvítí vám, slunce, měsíc
ať nezáří, však mlhy věčné ať vám stěny halí!
Helo, má dcero nejmladší, ty odvedeš mne odtud;
a na ostatní ať má kletba padne, ať je semkne!“

Ustal, a Hela otce vedla z prokletého místa.
Prchali chvatně; za nimi pak děti Tirielovy,
zajaty temnem, prokřičely smutkem celou noc.
A ráno, běda, leželo sto mužů v bledé smrti,
ležely čtyři dcery na dláždění mramorovém
bez hnutí, mrtvé morem – zbylí  kol nich v hrůze stáli;
a všechny děti přes noc vyhynuly na svých ložích.
Jen třicet synů Tirielových zbylo v paláci,
zoufalých, němých, tupých – čekajících černou smrt.

A Hela vedla otce svého nočním mlčením,
žasnouc a mlčky, dokud záře jitra nevystoupla.
Teď, Helo, radostně jít mohu s Harem dlít a Hevou,
když prokletí mé vyhubí ty hříšné syny všechny.

Toť pravá je a přímá cesta; znám ji po zvuku,
jejž naše nohy činí. Pomni, Helo, že jsem spasil
tě před smrtí; buď otci poslušna – sňalť z tebe kletbu.
Pět let jsem prožil s Myratanou v pusté skalině;
to stále čekali jsme oheň, by s nebe spadl,
či na přívaly moře, by nás všechny zaplavily.
Zříš kletbu rodičů. Teď veď mě, kam jsem rozkázal.“

„Spojený s duchy zlými, kletý muži hříchu – pravda,
zrozena tvou jsem otrokyní. Kdo chtěl, bys mne spasil?
Pro sebe činils to, ty krutý, neb ti očí třeba.“
„Ba pravda, Helo, uděl jeto ukrutníků všech.
Je Tiriel krutý? Hle, i jeho dcera – nejmladší –
se směje náklonnosti, pyšní vzpourou, rouhá lásce.
Po ty dva dny jsem nejed'; k Harovi a Hevě zaved'
mne do stanu, sic prokleji tak hroznou otcovskou
tě kletbou, že v svých kostech červy lézti pocítíš;
však veď mne, veď mne, rozkazuji k Harovi a Hevě.“

„Ó ukrutníku, hubiteli, mstivý ničiteli!
K Harovi tě a Hevě zavedu; však proklejí tě –
proklejí tak, jak ty jsi klel! Však nejsou jako ty!
Jsou svatí, odpouští, jsou plni soucitu a lásky
a zapomenou příkoří svých nejzpupnějších děti,
ty však radš nežil bys, než neklel bezmocným svým dětem.“

„Mé oči, Helo, viz (neb oči máš, bys viděla),
viz kanout slzy z kamenných těch studnic; proč že pláči?
Proč ze slepých mých očních důlků nejsi uštknuta?
Ó, směj se, zmije z Tirielova masa nejmladší!
Směj se, neb otec Tiriel dá ti k smíchu podnětu,
jen do Harova stanu zaveď mne, ty dítě kletby!“

„Mlč, ty zlý jazyku, ty vrahu bezmocných tvých dětí,
k Harovu stanu vedu tě: ne že bych dbala kletby,
že cítím však, že proklejí tě, ke kostem že kruté
ti mdloby přivěsí a do každičké vrásky tváře
zasadí červa., by ti vyžral jazyk klející!“

„Helo, mé dítě, poslyš! Ty jsi dcera Tirielova.
Tvůj otec volá. Hle, tvůj otec zvedá ruku k nebi,
neb smála ses mým slzám, proklela jsi starce otce;
Ať zmije z vlasů povstanou ti, v kadeřích se šklebí!“

On ustal. Temné vlasy zježily sejí a zmije
jí šlehly kolem řas: křik její zděsil duši Tirielovu.

„Co učinil jsem, Helo, dcero? Bojíš se teď kletby,
nebo proč pláčeš? Bídnice, jež klneš starci otci!
Mne k Harovi a Hevě veď a kletba Tirielova
ať padne. Nechceš-li však, v opuštěných horách vyj!“
Vyjíc ho vedla po horách a po zlekaných dolech,
až k Zazelovým slujím blížili se v předvečer.

Vyběhl ze svých slují Zazel se syny, když zřeli,
že krutý pán jich slep je, veden dcerou vyjící.
Smáli se, kamení a bláto na ně házeli.
Když Tiriel však se obrátil a zved' svůj žalný hlas,
někteří prchli; ale Zazel stál a takto mluvil:

„Zlý ukrutníku, starče lstný, slyš Zazeiova pouta;
ty sám jsi spoutal v řetěz bratra Zazela! Kde oči
tvé jsou teď? Jásej, dcero Tirielova – sladce zpíváš!
Kam jdete? Snězte trochu řep a napijte se vody.
Tvá koruna je špatná, slunce vysuší ti mozek
a blázen, starče, budeš, jak tvůj hloupý bratr Zazel.“

Slepec to slyšel, v srdci bol, a chvěje se šel dál.
Vrhali po nich blátem, dokud do úkrytu lesa,
kdež bylo divé zvěře, dívka bědná s otcem nešla,
v naději, že tam skončí její žal; však tygři prchli
před jejím křikem. Celou noc šli lesem; když pak slunce
už vyšlo, přišli do Harových hor. A o poledni
ty šťastné stany zděsil chmurný pokřik Helin z hor.

Har s Hevou spali mírně – děcka na milostné hrudi.
Mnetha se probudila, k dveřím stanu vyšla, zřela
poutníka starce, vedeného k stanům. Vzala luk svůj,
vybrala šípy, šla, by s hroznou dvojicí se střetla.
I pospíšila, potkala je u bran nižších sadů.

„Stůjte, sic z luku mého přiletí vám ostrá smrt!“

Děl Tiriei, stanuv: „Ký to sladký ret tak trpkých slov má?
Mne k Harovi a Hevě veď; král západu jsem, Tiriel.“

Tu Mnetha k stanu Harovu je vedla; Har a Heva
vyběhli k vratům. Tiriel, cítě kotník starce Hara,
pravil: „Ó slabý, bědný otče bezzákonných rodů,
tvé zákony i Tirielova moudrost končí kletbou.
Proč stejný zákon dán je lvům i trpělivým volům,
proč pod nebesy člověk ve tvar havěti je spoután,
červ, po šedesát zim tu prachem země lezoucí?
Z ženského lůna dítě vyjde; otec utváří už
dítěte hlavu, matka na loži však psem si hraje.
Hruď mladá chladna nedostatkem krmě matčiny,
a mléko plačícím se ústům těžce, bolně bere.
Jsou pozvednuta drobná víčka, rozevřeno chřípí;
i dělá otec bič, by líné smysly k činům vzpružil,
a z novorozeněte mladistvé sny vybičuje.
Pak slabé dítě v hon jde, jsouc donuceno k počtu
kročejů v písku. Když pak lenoch tu svou délku prolez',
bobule černé jed mu jeví. Takový byl Tiriel –
donucen k motlidbě pln vzdoru, nechtě snížit ducha,
a záludný jak zmije v ráji jsem, jež obé žere:
i květiny i plody, hmyz i ptáky štěbetavé.
Teď upadl můj ráj a pustá písčitá pláň zvrací můj
sykot žíznivý, ó Hare, tobě v prokletí.
Ty bědný otče bezzákonných rodů! – Hlas můj minul.“

Tu Harovi a Hevě k nohám klesl v hrozné smrti.

 

    1    

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist