Egon Bondy

MNÍŠEK
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Když se schylovalo k večeru, vyšel z lesa, jímž šel celý den, a zpíval si polohlasem písně, které se mu vynořovaly v hlavě kdoví odkud. Byly nové a nové a nevěděl, kde je jim začátek a kde konec.

Teď ale nevěděl, zda nesešel z cesty, neboť v lese se často rozbíhalo několik pešin a nebylo zde poznat, která kam vede, která má být ta hlavní, která je zvěře a která lidská. Cesta ostatně nebyla nikde v lese taková, aby se jí dalo projet vozem.

Cest pro vozy tu bylo málo, a pokud to šlo, obcházely lesy, v nichž se nikdy nedalo zaručit, že cesty nebudou zataraseny padlými stromy nebo přerušeny bahnisky z rozbředlých potoků.

Krajina, do níž vyšel, byla však klidná. Údolí bylo vymýcené, protékala jím klikatící se říčka a teprve na druhé straně byl na svazích opět les. Tráva v dolině byla brčálově zelená, ostřice rostoucí na blatech a močáliscích, ale vysoká, jak bylo poznat podle toho, že třem drobným kravám, které se v dálce pásly, nebylo po břicho vidět.

Byly-li tu krávy, byla tu samozřejmě i vesnice. Nebylo ji však vidět, byla zřejmě někde v dolíku a nebylo vidět ani věž kostela. Pod sluncem stojícím nad západem udělalo se teď na chvíli ticho, ptáci zmlkli, vítr, který mu celý den šustil v korunách lesa nad hlavou, ulehl, ani odjinud nebylo slyšet zvuky lidí nebo jejich práce a ani jejich psů, kteří by ohlašovali jejich přítomnost.

Pomyslel si, že možná je vesnice opět opuštěná a tři krávy tu zůstaly ukryvše se v lese.

Stezka teď byla opět znatelnější, byla do tvrda vyšlapaná, sem tam na ni byly přivaleny kameny, věřil tedy, že neztratil správný směr a je na hlavní cestě. Šlo se mu na volném prostranství veseleji a automaticky přidal do kroku.

Ušel už pěkný kus cesty, když náhle uslyšel cinkavé zvuky, z jejichž pravidelnosti poznal zvuk nějakého malého litinového zvonu. Byli tu tedy přece. A hned, když vyšel na malý vršíček, uviděl sotva půl míle před sebou něco, co bylo možno považovat za domy. Byly nizounké a špinavě černošedé, stěny z proutí propleteného mezi kůly a oplácaného blátem, které místy odpadlo, střechy zelené mechem rostoucím na drnu, uprostřed s dírou pro kouř, jenž v úzkém pramínku unikal vzhůru. Zvon přestal znít. Něco, co by připomínalo budovu kostela, pořád ještě nebylo vidět.

Sluneční paprsky šly teď už skoro vodorovně při zemi a tak byl, když se cesta stočila náhle proti slunci, oslněn a nerozeznávat nic dobře.

Zdálo se, že cesta se odchyluje od vesnice, a bylo to docela dobře možné. Hlavní obchodní stezka se netáhne cikcak mezi vesnicemi, ale vede přímo od města k městu. Dával proto pozor, kde z hlavní cesty bude odbočovat nějaká pěšina do úvalu, v němž stálo těch pět budov.

A vzápětí ji uviděl, a aby ji rozhodně nemohl minout, na palouku při ní planula hranice, nevelká, ale přece, a několik postav poskakovalo okolo.

Uvědomil si, že je jaro. I zde trvaly staré zvyky. Mladí ze vsi tu chtěli tancovat a skákat kolem ohně a přes něj snad celou noc. Zpomalil chůzi, netouže nijak po tom, aby ho zatáhli mezi sebe, ale snad i proto, aby jim mohl déle přihlížet. Byl také mladý - jistě ne starší než oni.

Postav bylo šest nebo sedm. Motaly se kolem ohně nějak podivně. Kde vzali v tuhle roční dobu pivo, pomyslil si, neboť ani ve vsích, které by byly vypadaly daleko blahobytněji, nebylo by se teď pivo asi vynašlo.

Trochu se nyní bál, ale pěšina ho vedla neodvratně blíž a blíž.

Tak došel až velmi blízko k nim. Ještě si ho nevšimli. Padal už rychlý soumrak a světlo ohně teď bylo na trávníku již zřetelně rozlito a oni asi neviděli valně odtamtud do klesající tmy.

Uviděl je teď velmi dobře. Byli to čtyři holky a čtyři mládenci. Oblečeni byli v co se dalo a bosé nohy měli černé nikdy nemytou tvrdou okoralou kůží. Jeden byl malá hrbatá stvůrka, jeden byl bezruký, jeden, jaksi podivně zlomený v půli, chodil namáhavě stále v předklonu tahaje levou nohu za sebou, jeden s neobvykle zohavenou tváří bez nosu a zřejmě i bez jednoho oka zdál se být z nich jediný zdravý, avšak v té chvíli upadl na zadek a v dusivém záchvatu kašle zvracel. Jedna z holek byla podobně sražená jako hrbáč a řídké vlasy jí sotva pokrývaly lebku, jedna očividně s útěžkem byla až na břich neuvěřitelně vyzáblá v údech i ve tváři a byla nejčernější a nejošklivější ze všech, jedna naopak byla celá odulá a jakoby napuchlá, úplně už bezzubá, což i ve srovnání s polozubostí ostatních bylo nápadné a působilo odporně, jedna byla na první pohled ubohý idiot s velikánskou hlavou a úplně vodovýma stále mokrýma očima, hnusně uslintaná a s jazykem vysunutým z huby, ze všech oblečená nejnedbaleji, prakticky napůl nahá, o což se ani ona ani nikdo z ostatních nestarali.

Pokoušeli se držet za ruce v kole a tancovat nebo alespoň poskakovat kolem hraničky. Zřejmě nepadalo v úvahu, aby ji někdo z nich teď anebo později v noci přeskakoval. Pivo samozřejmě nepili, jejich trhavé, motavé a pajdavé pohyby byly dány jejich tělesnou konstitucí či zmrzačením. Nepochybně to byli všichni mladí z vesnice i z okolí.

Cosi vyli, měla to být nějaká píseň. Zdálo se, že mnozí z nich nedovedli nebo nemohli řádně artikulovat, a že by někdo z nich měl hudební cítění bylo vyloučeno.

Snažil se teď projít kolem nich nepozorován. To, jak si je prohlédl, mu stačilo. Bylo to ještě o mnoho horší než v jeho vlasti, ale ne horší než v ostatních vesnicích, jimiž procházel teď na pevnině už déle týdne. Přesto se znova vnitřně otřásl a začal se v úzkosti a bolesti modlit. Došel k těm pěti obydlím a zůstal stát uprostřed bahnitého a smradlavého plácku mezi nimi. Rozhlížel se a nebyl s to se rozhodnout, do které chatrče má vejít nejdřív. Stěnami bez oken probleskovala jen matně záře ohnišť tam, kde opadalo z proutí bláto. Dveřmi se valilo ven víc dýmu nežli dírou ve střeše, aspoň se tak zprvu zdálo.

Obhlídl vše ještě jednou a zatloukl na dveře, které měl nejblíž. Ozvalo se mečení a chrochtání.