<<< Literární doupě
Literární doupě

Egon Bondy

BRATŘI RAMAZOVI

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 3 stran.]

 

Agónie Epizóda - Bondy Egon
 
 
cena původní: 328 Kč
cena: 259 Kč
Agónie Epizóda - Bondy Egon
Leden na vsi - Bondy Egon
 
 
cena původní: 168 Kč
cena: 149 Kč
Leden na vsi - Bondy Egon
677 - Bondy Egon
 
 
cena původní: 198 Kč
cena: 176 Kč
677 - Bondy Egon

 

   1   >

 

 

V naší České gubernii, jak říkával starý Ramaz nikoli pouze v nejužším kruhu přátel, bylo jednoho roku na počátku let osmdesátých velice horké léto. Pamětníci prohlašovali, že takové nebylo už dobrých čtyřicet let. Dvacátého prvního srpna měl Ramaz slavit pětašedesáté narozeniny.

Starý Ramaz měl za sebou bohatý a úspěšný život a ve své pětašedesátce se cítil být ještě pořád v mužném věku. Jeho rodiče pocházeli odkudsi z nejvýchodnější oblasti předválečné republiky a kdo byli jeho prarodiče, o to se Ramaz nikdy nestaral a nevěděl o tom nic. Rodiče se přistěhovali do Prahy jako proletáři a těmi taky zůstali. V Praze se naučil Ramazův otec česky a začal číst noviny a knížky. Pod vlivem četby a spoludělníků na stavbě vstoupil už v dávných dvacátých letech do Komunistické strany. Stal se jejím opravdu uvědomělým a aktivním členem, věnoval stále větší energii a stále více času stranické práci a protože byl přesvědčen, že strana potřebuje a bude čím dál víc potřebovat i vzdělané lidi, poslal syna studovat, ačkoli to nebyla malá oběť přihlédneme-li k tomu, že mzdy pomocných dělníků nebyly za první republiky nijak horentní a nadto býval Ramazův otec mezi prvními, kdo byli v letech krize propouštěni a v nezaměstnanosti dřel skutečnou bídu. Matka prala doma paničkám prádlo a mladý Ramaz se u necek v kuchyni učil latinsky.

Když v září 1938 prodaná republika se nakonec 15. března 1939 rozpadla a ze zbytku českých zemí byl zřízen Protektorát Böhmen a Mähren, pověřila ilegální komunistická strana Ramazova otce stranickým úkolem v klerofašistickém Slovenském štátě. Ramazovi se přestěhovali z Prahy znovu na východ a na Slovensku též počátkem druhé světové války Ramaz-syn promoval jako doktor práv, zatímco české vysoké školy v Protektorátu byly už uzavřeny. Matku ztratil Ramaz už v dětství a otec nyní taky umřel na TBC, proletářskou nemoc z hladu a vlhkých suterénních bytů.

Ve stranické práci se syn osvědčil stejně jako jeho otec a strana s ním počítala. Na Slovensku nehrozilo tolik nebezpečí jako v Protektorátu a Ramaz se snadno - a po zásluze - dostal do okruhu nejpřednějších slovenských soudruhů. Když došlo ke Slovenskému národnímu povstání, byl přes své mládí mezi prvními organizátory a prodělal porážku, ústup do hor a partyzánský boj až do příchodu Rudé armády. Byl poprvé - a nikoli naposledy - vyznamenán za statečnost před nepřítelem a okamžitě vstoupil jako důstojník do Československého armádního sboru, který se účastnil bojí až do posledního dne války, jež skončila - stejně jako vlastně začala - v Praze.

Ihned po válce strana skutečně potřebovala vzdělané lidi. V obnoveném parlamentním zřízení se stala KSČ nejsilnější politickou stranou a její reprezentace a úroveň její politiky tomu musela odpovídat. Ramaz byl pověřen důležitými úkoly na sekretariátu Ústředního výboru, ale brzo byl stranou vyslán na ministerstvo spravedlnosti, které bylo v rukou buržoazní partaje a kde tedy přítomnost politicky vyspělých, zkušených a bystrých straníků byla mimořádně důležitá – vždyť se jich tam podařilo umístit nemnoho.

Ve svých pětašedesáti letech se Ramaz ani nepokoušel pamatovat si všechny funkce a místa, jež v době před Vítězným únorem 1948 zastával. Byl jeden čas soudcem, jeden čas prokurátorem, jeden čas pracoval na ministerstvu, jeden čas na právním oddělení ÚV KSČ – byla to léta všelijak se měnící taktiky, ale základní neměnné strategie: docílit vítězství socialismu v Československu. A jelikož Ramaz mimo jiné mohl podle okolností vystupovat jako Čech i jako Slovák, strávil dokonce jistý čas i na slovenském Povereníctvu vnútra.

Únorové události ho nezastihly nepřipraveného. Při vyčišťování ministerstva spravedlnosti od reakce postupoval rychle, energicky a iniciativně – bylo možno plně se na něho spolehnout i ve věcech nejchoulostivějších: nepotřeboval dvakrát nic vysvětlovat. Prokázal neobyčejný smysl pro politickou taktiku a gruntovní znalost všech možností, které poskytuje inteligentnímu právníkovi každý zákoník, mu umožňovala řešit vše na zaručeně právní a ústavní bázi, čehož si nebylo možno nepovšimnout.

Ramaz měl obor, v němž pracoval, rád. Otázky jurisprudence ho vysloveně zajímaly a těšily. Nepomýšlel na politickou kariéru a i to bylo ostatními, kteří naopak se jí nyní začali věnovat, kladně kvitováno. Ramaz se tedy snadno dostal jednak na generální prokuraturu, jednak do komise, která měla připravit nový zákoník. Tato druhá funkce byla však jen krátkodobá: nový zákoník šlo vytvořit poměrně hladce a netrvalo to dlouho. Zato na generální prokuratuře se začaly vršit spisy případů nejvážnějších zločinů proti republice a jejich dimenze přesahovaly zkušenosti našich právníků staré školy. Ramaz, který tedy pracoval na plné obrátky, s vděčností přijal pomoc sovětských poradců, kteří kromě s ministerstvem vnitra pracovali i ve spojení s generální prokuraturou, jak ani jinak nebylo možné. Procesy, v nichž Ramaz zastupoval republiku, šly jeden za druhým a byl pověřován záležitostmi stále odpovědnějšími. Při neustálém přesunování stranických kádrů byl dokonce v jisté důležité etapě našich dějin i přímo generálním prokurátorem.

Přešlo pár let a strana uvážila, že je na tomhle místě příliš dlouho a přesunula ho do nově zřízeného vědeckého ústavu (v oboru právních a příbuzných věd) jako jeho řiditele. Přešla další léta a Ramaz pečlivě registroval, že určité stranické skupiny jej počítají mezi lidi přinejmenším nežádoucí a stranické vedení nemá dost energičnosti těmto skupinám rázně čelit. Tehdy poprvé začal opravdu myslet na sebe. Ze zdravotních důvodů zažádal o přeřazení do důchodu a na jaře r 1968 toho snadno dosáhl. Po vstupu spojeneckých vojsk se sice ještě na pár let do služby vrátil, ale valnou aktivitu již neprojevoval. Svého znovu dost vysokého postavení využíval teď pomalu, ale systematicky, jinak. Zabýval se vědeckým studiem dějin našeho soudnictví a pečlivě s bystrostí sobě vlastní si znovu probíral dvacet let staré spisy. Když toho měl dost, odešel do důchodu – osobního důchodu, vyměřeného zasloužilým pracovníkům strany a státu přihlédnutím k jejich vykonané práci bez ohledu na normální důchodové směrnice – definitivně, a prakticky se přestěhoval do své venkovské vily. Kulturních potřeb neměl tolik, aby se kvůli nim musel zdržovat v Praze, zamořené v té době stále rychleji zdraví škodlivými zplodinami, smogem skoro nejhorším v Evropě.

Starý Ramaz byl několikrát ženat a měl několik dětí. V dobách, kdy přicházely na svět, byl tak zaneprázdněn prací, které byl skutečně oddán, že jeho manželství brzo pomíjela a jeho děti jej v dětství skoro nepoznaly. Z těch o nichž věděl, byl nejstarší Ferko Smrdák už z r. 1946. S jeho matkou se Ramaz rozešel ještě před sňatkem – dělala si přílišné nároky na jeho volný čas. Zůstala někde v nějaké slovenské vesnici a Ramaz na ni doslova zapomněl, když po několika málo letech dostal úřední vyrozumění, že zemřela a co teď s Ferkem. Ramaz zjistil, že dítě je po všech stránkách zanedbané, má luxaci, s níž se nedá hnout, je celé nějak křivé (věkem se z toho vyvinula jakási skoro hrbatost) a zřejmě i duševně podprůměrné (později se k oné parciální debilitě přidružila i epilepsie). Ramaz radost neměl, ale svoji povinnost plnit hodlal. Jak ho ale má – v ještě předškolním věku – vychovávat sám? Šťastná náhoda ho svedla se starší soudružkou z vesnice na Vysočině, která měla mateřských citu nazbyt a Ferka – kterému děti a pak i dospělí na oné vsi začali říkat Ferda – se ujala skutečně s láskou. A Ramaz nejen nešetřil na penězích, ale občas si na Ferdu i vzpomněl. V roce jeho pětašedesátin byl Ferda Smrdák už dávno člověkem pro všechno na Ramazově vile, ne náhodou postavené právě za vesnicí, kde kdysi vyrůstal u soudružské pěstounky.

Druhého syna měl v roce 1950 z manželství se soudružkou a kolegyní z pracoviště. Manželství mělo všechny vyhlídky na harmonický vývoj, protože oba manželé byli náruživě oddány stejným cílům a stejné práci, ale naneštěstí byla manželka židovského původu (tak-tak přežila koncentrák jako zcela mladé děvče) a to od r. 1949 byla okolnost velmi významná v negativním smyslu. Ramaz si velice rychle spočítal, že dvě a dvě jsou čtyři, hned po narození syna se s ní rozvedl a veden správným úsudkem ve věcech, které nás čekají a neminou, umožnil jí v poslední chvíli (koncem r. 1950) legální vystěhování do Izraele. Řečeno otevřeně, donutil ji k tomu několika prostými opatřeními, jež nikdo se zdravým rozumem nemohl ignorovat. Syna s ní ale pustit nesměl – a ani nechtěl. Cítil i zde svoje povinnosti. Ivan Ramaz byl opět vychováván u spolehlivé rodiny, kde matka i babička měly zlaté srdce a Ramaz jej občas i navštívil, protože to bylo v Praze na Letné, vlastně kousek za rohem. V době Ivanova dětství ovšem pro něj nemohl mít volný čas ani kdyby bydleli v jednom bytě – práce rostla přímo pod rukama.

Přesto se právě v těchto letech oženil Ramaz znovu a v r. 1953 už měl dalšího syna. Toto manželství se však nevyvedlo. Ramazova pracovní zanícenost, která přetrvala i v dobách, kdy už práce pod rukama tolik nevyrůstala, manželku unavovala a vedla ji na cestu mimomanželských styků, jimž posléze dala přednost. Syn zůstal Ramazovi bez odporu matky. V r. 1959 neměl momentálně Ramaz nikoho po ruce a Míša skončil v dětském domově.

Ramaz žil sexuálně normálním způsobem naší doby a svým stykům nepřikládal nadále žádný význam. Přesto se mu stalo, že v době, kdy začal kolem sebe vyciťovat nepříznivě se měnící atmosféru, nějak se ho snad zmocnila potřeba čehosi jako lidské opory a sblížil se s jednou mladičkou soudružkou přes míru. Vzal si ji docela rád a po jeden a půl roce se mu v létě 1963 narodil už čtvrtý syn. Ramaz se pokoušel cítit se šťastný i v nepřízni doby. Naopak však ho potkalo skutečné neštěstí. Při nezaviněné dopravní nehodě byl těžce zraněn (i později trochu méně ovládal levou ruku) a jeho žena se zabila. Aljoša zůstal sám jako předcházející synové, ale Ramaz si ho nechal u sebe.

Kromě Ferdy Smrdáka projevovali všichni Ramazovci vynikající schopnosti. Ferda vychodil s největšími obtížemi pět tříd pomocné školy, ale u Ivana a Míši nebylo zapotřebí ani nejmenší otcovi intervence, aby se dostali na gymnasium a odtud na vysokou. Ivan vystudoval filosofii se specializací na historický materialismus, Míša vystudoval práva a získal se nadstavbu na Vysoké škole ekonomické se specializací na otázky cestovního ruchu. Aljoša v době, o níž pojednáváme, ukončil už gymnasium, ale dělal otci starosti. Nejevil chuť pustit se hned dál do jakéhokoliv studia a Ramaz, když ho byl předvídavě vybavil „modrou knížkou“ (jeho známosti byly stále na nejvyšší úrovni), aby Aljoša nemusel na vojnu, si zatím dost dobře nevěděl rady, co s ním. Ale v posledním roce začaly být pro něho přednější jiné záležitosti, záležitosti, které svým způsobem kulminují právě teď, takže starost o Aljošu ustoupila do pozadí.

Ivan a Míša měli výrazné předpoklady plně se uplatnit v oborech, které si zvolili. Přesto ovšem intervence starého Ramaze nebyla k zahození a oba jí plně využili. Ivan, který se brzy stal kandidátem filosofických věd a dokonce habilitoval a získal docentskou hodnost na Vysoké škole stranické, se už dávno uchýlil do klidného ústraní Ústavu marxismu-leninismu, ale využil toho nikoli k existenčnímu rozběhu, nýbrž k existenčnímu zabezpečení ve formě invalidního důchodu, který mu lékařské autority bez potíží přiznaly jakožto synu svého otce. Míša Ivanem kvůli vlastnostem, které se takto projevovaly, v podstatě opovrhoval, neméně než proto, že nezapomínal na jeho židovský původ. Sám byl pravým opakem. Taky pořádně využíval toho, že je synem svého otce, ale jeho zájmem byla otevřená cesta k nejlépe využitelným místům. Byl už ve svém relativně mladém věku náměstkem řiditele naší přední cestovní kanceláře a mířil ještě výš. Pekuniární stránku při svém postupu nikdy nezanedbával. Ivan žil sám ve vágním poměru s nějakou jinou intelektuálkou, Míša si vzal - možno říci, že skoro z principu a jako manifestaci svých cílů – skutečnou, na československé poměry exportní krasavici, která neměla mnoho v hlavě, ale měla bezpečný smysl pro dobré bydlo.

Aljoša měl problémy svoje.

Naše vyprávění začíná 19. 8. zmíněného velice horkého roku. Mně, jakožto vypravěči, jenž se hodlá držet objektivního referování, jehož nejlépe lze docílit chronologickým řazením faktů, nepřísluší v tomto bodě mého výkladu nijaké další hodnocení. Ostatně je nutno říci, že je otázkou, zda vůbec něco někdy víme.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist