<<< Literární doupě
Literární doupě

Egon Bondy

SEVERIN

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Agónie Epizóda - Bondy Egon
 
 
cena původní: 328 Kč
cena: 259 Kč
Agónie Epizóda - Bondy Egon
Leden na vsi - Bondy Egon
 
 
cena původní: 168 Kč
cena: 149 Kč
Leden na vsi - Bondy Egon
677 - Bondy Egon
 
 
cena původní: 198 Kč
cena: 176 Kč
677 - Bondy Egon

 

   1   >

 

 

Kapitola I

Jak dlouho již jsi mrtvá!

Protože jsem s tebou stále, připadáš mi jen vzdálená. Dopisy, které ti píšu, buď hážu do té velké řeky, anebo smažu po pár dnech, aniž bych je po sobě četl. A tak v mé představě jako bys byla jen v jiném městě a jen vzdálenost, obtížnost cestování a nedostatek času nám vadí, abychom se sešli, ale můžeme kdykoliv, odkládáme to jen z týdne na týden, a již to brzo bude.

Ale někdy si uvědomím, že jsi opravdu již dlouho mrtvá a zdá se mi, že už bys mne nepoznala, jak jsem se změnil.

Změnil jsem se nějak uvnitř, i když i na postavě je to zřejmě vidět; tuhle jsem měl příležitost podívat se do tůně v potoce a sám jsem byl překvapen: viděl jsem starce s ohnutými zády - ovšem ty víš, že jsem se vždy hrbil, jen tak, prostě z nedbalosti - vyzáblého, se skoro slezlými vlasy, s hluboce propadlými tvářemi a s malou škvírou bezzubých úst, naštěstí zakrytých vousem.

Bezzubý jsem byl už ale dávno předtím, než jsi umřela. Ale byl jsem přece spíš při těle a teď - pozoroval jsem se nahý - se mi svraštělá kůže plandá po břiše a po všech údech. Vztáhl jsem ruku a s údivem jsem se díval na hlubokou jámu v podpaží a na tenkou kost pokrytou příliš volnou kůží, což věru nebyl pohled nijak pěkný. Takže i fyzicky jsem se změnil, za několik let až k neočekávání, ale přičtěme k tomu přirozený věk a dá se to pochopit.

Změny, které nejsou snad vidět, jsou možná větší. Ale zdalipak se neobrážejí i v tom tělesném vzhledu? Kdoví. Dobrý lékař by možná z jednoho usoudil i na druhé.

Když tedy si někdy jasně uvědomím, jak je to dávno, co jsi umřela, vždy se ptám, co tu vlastně dělám.

Bylas dlouho nemocná, i když se dnes obdivuji, jak jsi až do samého konce byla čilá a plně se účastnila na životě. (Vždyť ještě týden před smrtí jsme večeřeli s přáteli zdaleka, a čtyři dny, přesně si to neustále spočítávám, jsi byla sama - naopak já tehdy ležel s horečkou - sama na velké slavnosti v rybářské vesničce. Díky za to, že jsi odešla bez velkého a vleklého utrpení, vzdávám denně.) Bylas tedy dlouho nemocná a vzhledem k rozdílu věku jsme věděli dávno, že odejdeš dřív, o mnoho dřív, necháme-li věcem jejich chod přirozený. A jak víš, jak se jistě dobře pamatuješ, já byl zcela připraven na to, že v den tvé smrti budu jednat jako filosofové a svůj život skončím. Proč se tak nestalo? Ty víš, jak to bylo, já to také vím, a přesto si tu otázku stále znovu kladu - zkoumám, zda jsem nepodlehl jen ďábelskému mámení. A od té doby nenacházím příležitost k tomu, abych to učinil pod alespoň nějak ospravedlňující záminkou.

Tehdy, když už tě vynesli, jsem seděl prostě v kuchyni, z hrůzy zůstal jen temný, těžký, dusivý žal a otupující bolest, o nichž jsem věděl, že by byly mým trvalým stavem. A byl jsem přichystán jít za pár minut na lůžko a vzít si lék, který jsem měl - a mám dosud - vždy po ruce. Jednalo se jen o pár chvilek, čin byl jasný a nebylo ani o čem rozvažovat, ani se k čemu odhodlávat, to vše bylo dávno za mnou, šlo jen o krátký odpočinek na židli, když dům byl prázdný a temná tichá noc za okny. A tu náhle - nevím, zda si to pamatuješ ty, ale já neobyčejně jasně - mnou náhle projelo uvědomění, že už nejsi a nikdy víc nebudeš nemocná, že ti tedy přišla úleva a ta ti nebude již odejmuta. Pocítil jsem nesmírnou radost a v bláznovství jsem začal tleskat rukama - leč tu ihned vzápětí přišla ona podivná, dodnes mnou zpochybňovaná výzva, že potřebuješ ještě, právě teď nejvíce, mé pomoci zde na tomto světě. A proto je mojí povinností tu přežít.

Ta výzva - pokud se mohu upamatovat a upamatovávám se na to den co den, leč časem se kontury všeho mění, podléhají deformaci, přetvářejí se možná k nepoznání, takže neustále, ba čím dál tím více pochybuji o přesném obsahu oné výzvy - jako by nepocházela od tebe, nebo jen od tebe, jako by spíš tvůj anděl mne důrazně upozornil a vyzval, ty jako bys ještě nevládla znovu všemi schopnostmi, v polotmě ducha, v mdlobě či z mdloby se probouzejícího. Rozhodně to nebylo proneseno tvými ústy a nemělo to ani řádnou gramatickou stavbu - nebyla to věta nebo artikulovaná řeč, bylo to mimoverbální, ale jasně srozumitelné, takže nebylo třeba nad tím hloubat, tak jako jsem v mládí, ještě před svým zasvěcením, uzřel ty „mluvící oči“, jež pravily: „Tak pojď, chceš-li, ale je to o zlomkrk“ (víš, oč jde, jednou jsem ti to vylíčil).

A to mne právě stále a stále mate. Vím, že to nebyla halucinace ani autosugesce. Ale nebyla jsi to ani ty, byl to někdo jiný. A kdo? Tvůj anděl? Můj zlý duch?

Byl jsem tím uveden na správnou cestu nebo zaveden více do bludu, v němž nás temné síly, které v nás jsou, chtějí udržet?

Jsi už dlouho mrtvá.

A já jsem propásl jedinou příležitost, kterou jsem měl.

Tisíckrát jsem si od té doby řekl, že mne podvedl jen sprostý pud sebezáchovy, hnusná touha po životě, ba snad dětinský strach před smrtí.

Tisíckrát jsem si ale také od té doby říkal, že to byla výzva dobrá a pravdivá, že je skutečností, že duše ve dnech bezprostředně po odpoutání od těla hledá a potřebuje psychopompa, průvodce ve chvíli úzkosti, než opět nabyde jasného vidění, či než je přijata mezi nesmrtelné. Ba vskutku je více než oprávněná představa, že je nesmírně důležité držet umírajícího v posledním tažení za ruku - a já tě za ni nedržel, nedržel tě za ni patrně nikdo! Protože jsi nezemřela doma, ale v cizím prostředí, a já dorazil až za několik málo hodin. - Tedy že stejně tak je důležité bdít u umírajícího ještě celou noc a dále ještě: po dni, kdoví jak dlouhém dni, ho provázet upnutou soustředěnou vůlí a myslí, neboť je to člověk stále ještě potřebný pomoci a účasti, není to jen hromada hnoje, jež zbyde z našeho těla.

Dnes už mohu těžko rozhodnout. Zda to bylo šálení vlastního já nebo výzva těch, kteří střeží bránu do říše smrti, v níž dojdeš věčného jasu. Jednou se kloním k tomu, jindy k onomu.

Buď jak buď, uchopil jsem tehdy tu výzvu, podivuhodně se zklidnil a šel spát, na lék ani nepohlédnuv.

A vskutku: Trvalo mnoho, mnoho dnů, kdy jsem si byl skoro hmatatelně vědom tvé neustále bezprostřední přítomnosti. Nesla ses jako nezřený oblak kolem mne, kdekoliv jsem byl. A zajisté nejvíce doma, a proto jsem zůstával nejraději doma, a zůstávám, pokud to jde, dodnes, i když, jak víš, žiju už dávno úplně jinde.

Mnoho dnů jsi zůstávala přítomna skoro fyzicky, později jsem si spočítal, že to bylo na čtyřiačtyřicet dnů a přesně se pamatuji na okamžik, kdy tato fyzická přítomnost povolila - přestala (mluvil jsem tehdy o tobě s tetou Annou, která mne navštívila, když jsem přicestoval do města, abych zařídil poslední věci pozůstalostní). Tehdy v polorozhovoru, v té chvíli, kdy mi znovu stály slzy v očích, jsem pocítil uvolnění tohoto pouta. Myslel jsem si, že je to jen přechodné, že proto, protože jsem profanoval sebe i tebe tím rozhovorem s člověkem koneckonců nám vzdáleným, proto jsem rozhovor rychle ukončil a v samotě na tebe opět čekal. Ale fyzické spojení se již neobnovilo - kupodivu nikterak k mému zoufalství - a bylo vystřídáno přítomností ryze spirituální, ovšem velmi intenzivní.

Pomyslel jsem si hned, že jsi vyšla z nejstrastiplnějšího úseku cesty stínů a že se ti vědomí obnovilo - což si myslím dodnes, připouštím-li, že výzva k tomu, abych zůstal živ, nebyla jen ďábelská léčka. Zakládala-li by se ta výzva na pravdě, pak by to nyní značilo, že mojí pomoci již více nepotřebuješ, že jsi ji však až dosud potřebovala. Vlastně byl můj úkol toho, jenž bdí u mrtvého, vyplněn - a byla vlastně ještě znovu příležitost, i když ne zcela dobře zdůvodněná. Ani té jsem však nevyužil - a proč:

Pominu-li to, že tvoje spirituální přítomnost mi poskytovala ve světě úlevu, byla tu myšlenka, která mne brzy na to jasně oslovila ve snu: zemřít vlastní rukou teď, po absolvování nejhoršího, co jsem mohl zakusit, by bylo - paradoxně - jen projevem jáství, bylo by to odmítnutí nést těžké břemeno ze zcela egoistických pohnutek, z lenosti (těla i ducha), z pohodlnosti, ze změkčilosti a zhýčkanosti a beze cti, nebylo by to morálně omluvitelné. Vím, co je čest a tudíž i povinnost vojáka. Celý život jsem takto sloužil. Snad ne vždy dobře, ba špatně. Jako každý, i já jsem občas hledal cestičky, jak z něčeho vyklouznout.

Ostatně doba, v níž žijeme, je již taková, že přímočarost je skoro znemožňovaná. Na čistou pověst jsem nedbal, jako na ni dnes nedbá nikdo, naopak, jak známo, je ctěn a těší se dobré pověsti ten, kdo mazaně proklouzává. Nezakládal jsem si tedy nikdy a nezakládám si ani dnes o nic víc na své občanské pověsti a cti.

Sloužil jsem pod větší řadou vládců, než je pro uchování lidské cti únosné. Kolikrát a komu všemu jsem byl nucen skládat přísahu věrnosti! Byl jsem stále úředníkem, služba byla má obživa.

Neomlouval jsem se ale před sebou tím, že jsou takové časy, jaké dříve nebývaly. Nikdy jsem svoji vlastní nečestnost nesváděl na poměry, nikdy jsem se necítil být nějakou obětí doby a za takovou jsem se nikdy před nikým nevydával, ty to dobře víš. A právě v takových časech člověk snáz rozpoznává, že je tu otázka cti před bohem a že z povinnosti tuto čest udržet nejsi a nebudeš nikdy a ničím vyvázán a neseš za ni přímou zodpovědnost. A jsi vždy, a budeš zvlášť na konci, na ni tázán.

Ale nechtěl bych předbíhat, i když ty už možná mnoho víš a víš víc než já. (Neboť víš i mnohé, co teprv bude.) Byla to tedy tehdy ta úvaha, že by se vlastně nesrovnávalo se ctí, kdybych spáchal sebevraždu bez dostatečného důvodu, jen proto, že se mi nechce těžkého života. Že by to bylo nečestné, protože by to bylo vyhýbáním se povinnosti. Je to z úst filosofa překvapující a směšné, vždyť nakonec co je čest před bohem z jeho hlediska: věru není tak malicherný, aby pro takové věci někoho zatratil. Ale povinnosti se prostě vyhnout nejde, což jsem dostatečně důrazně poznal i v tomto životě. Vyhneš se, myslíš, že jsi se vyhnul, nepříjemné povinnosti, a ejhle, důsledkem je jenom povinnost další, nová, většinou horší, trpčí, bezectnější ještě než byla ta, z níž jsi se vykroutil. Takzvaná snadná cesta prostě není. Je jediná cesta, cesta pouští a pustinou, zmatky a boji, rozvalinami a troskami, cesta zřídka kdy schůdná, většinou přes kameny, skály, strže a příkré srázy, občas v terénu, v němž může odkudkoli vpadnout na tebe protivník ze zálohy nebo dravá zvěř z neviditelné skrýše.

Šli jsme po ní pětatřicet let oba dva. Znáš ji a občas jsi ji pěkně nenáviděla. Vždyť jsi šla nakonec po mé vůli, mojí cestou mně danou, tobě samé by taková snad nebyla bývala určena a tys šla vědouc to, věrná. A dřív a spíš nežli já jsi poznala, že na této cestě, jakkoli křivolaké, neujdeš ničemu, čemu by ses chtěla vyhnout, musíš ji projít k nezřenému, ale určenému cíli a každé uhýbání je pouze zdržování. A tak nyní i já jsem stál před rozvážením, zda ulehčení, jež mi nabízí sebevražda, není - či nebude - jen zbytečným prodlužováním cesty útrap, neboť to, že naše cesta se táhne přes horizont smrti, jsem přece jen dávno vytušil a posléze poznal - byv poučen.

A opět mi pomáhaly sny, jako po celý život mi toto spojení s hlubším prostorem bylo dáno a já mu za mnohé vděčím. Poznával jsem z nich - a v bdělém stavu se snažil pochopit v pojmech - že nyní už vstupuji, nebo aspoň překračuji práh, do oné fáze lidské pouti, kdy dochází k očišťování. To zní příliš nadneseně, jako metafora, které používá básník, jež chce předstírat, že pojednává o vznešeném předmětu. Věc je prostší, i když snad pro mnohé složitější k chápání.

Očišťování není žádné zjasňování ani pozvolné nadějeplné prozírání, ani prosvětlování temnoty, v níž jsi tu pohlcena. Je to proces dopadání odplaty za tvá pochybení, jež kupodivu, ale zcela zákonitě, nejsou, jak dnes zřetelně poznáván, měřena mírou, kterou používá trestní zákoník. Ale to je vedlejší, o tom teď nechci psát. To, co jsem dnes začal chápat, je, že důsledky všeho dopadají, že jejich odčiňování se nelze vyhnout, že všechno musí být napraveno, nic nemizí, nepomíjí, nevyprchává do prázdna minulosti, ale stále živé si žádá narovnání. A tento úsek cesty nelze přeskočit - leč snad jen milostí boží by mohl být překlenut, ale o tom se nepokouším spekulovat, neboť tak může být jen v případech zcela výjimečných, a to neplatí pro mne, neboť tak těžkých hříchů jsem se opět nedopustil - a je to úsek, který pro mnohé je nejvíce děsivý a nejvíc obtížný, v němž přemnozí jsou ponořeni do nejhlubší tmy a zcela ztrácejí rovnováhu, padají a trpce bědují rozdírajíce si šat, až z nich úplně spadne a otloukajíce si údy do krvava až na kost. A je velkou milostí boží, pro některé, že bídu na této cestě snášejí vědomi si její nutnosti a tušíce, že znamená přibližování se cíli, a tu jsou požehnáni u tohoto trmácení, jež ovšem i jim rve šat a kůži z těla, matným zábleskem předjitřní záře, pomalu, velmi pomalu vycházejí v klidu. Je zhola jedno, zda touto trpkou cestou se potácíme po smrti, či ještě v tomto těle na sklonku pozemského života, projít ji je nevyhnutelné a člověk, jenž používal život jako oporu pro získání zkušenosti, poznává, že čím dříve sem vstoupí, tím lépe, a nespěchá, neboť v uspěchanosti by koukal, koumal, zbytečně přemýšlel, jak si cestu zkrátit, a ono zkrátit si ji nikterak není možno. Proto trpělivost a plná odevzdanost jsou tím nejlepším průvodcem, jít tudy pomalu a klást nohy s bedlivostí, abych zbytečným trucem či stejně zbytečným toužením si jen dalších více překážek nenakupil.

Vzpírajícího se vlekou, svolného vedou - řekl náš filosof. Věru je tomu tak, jak po čas našeho žití, tak po onen čas po smrti, po který musíme putovat očistcem. Zde se mi nechtěně nabízí křesťanská nauka. Odmyslíme-li si hrůzy, jimiž je v lidové představivosti vybavena, je to poznáno a řečeno správně.

Smyslem všeho toho, jak dobře víš, není trestání, ale vyprázdnění. To je očištění. Abych tak řekl: zanechal-li jsem po sobě mnoho špinavých šlépějí, mnoho nepořádku, neladu a neřádu, ba leckde nechal i stopy krvavé, u cesty opuštěné zraněné, jimž jsem neposkytl pomoc, ba ještě je odstrčil - ten všechen neřád a špínu, to všechno přehlédnuté trápení musím umýt, očistit, napravit, což říkám věru obrazně, neboť co bylo, bylo a již není, leč zůstávají důsledky a následky, jež způsobem zvláštním až tajemným se slévají v nové podoby, v nichž nyní před tebou vystupují a dopadají na tebe a ty musíš dokázat snášet, unést, vydržet to dopádání, jelikož jinak se projevovat nemohou. Je to jako Erinye. Ne v téže podobě, v níž se hřích stal, ale v nové neznámé a nečekané, takže nemoudrý v tom vidí jakousi přímou zákeřnost osudu, bojí se, pláče a odmítá, zase znovu utíká, a dobu zkoušky tak jen prodlužuje. Ba věru, jsou tací a není jich málo, co z pošetilosti hledají kličkovat nejsnadnějšími cestičkami do poslední chvíle, podvádějí tak ostatní až i na smrtelné posteli, a nevědí, netuší, že nejvíc sami sebe. A jsou tací, co si mylným pochopením filosofie vytvořili názor nevhodný našeho otce Epikura, že mohou odejít bez odčinění, že stačí dočkat se chvíle, kdy smrtí zabouchnou za sebou dveře a všemu jsem unikl. Ti se ovšem těší ze smrti podobně jako se z ní těší filosof, ale zcela v nepochopení útěchy filosofie. Však nevysmívám se jim, dokonce často, musím ti to přiznat, uvažuji, nemýlím-li se já a nemá-li se dát za pravdu jim. Neboť vím - a ty dnes ovšem víš lépe než já - že po smrti vskutku přestáváme být těmi, kterými jsme tu ve světě. Mé já, které je pánem tohoto těla, a tím se domnívá být i pánem života, pomíjí s tímto tělem a životem, jen věčná duše putuje branami smrti a ve formě jiné, zcela netělesné, pokračuje dál nést svůj los. Tedy je tu jakoby vlastně někdo jiný než já, kdo po trpké zkušenosti a velebné vznešenosti bídné smrti trvá dál. Nejsem to já a z tohoto zorného úhlu mne, tohoto, jenž tu jsem, vskutku trýzně a trpkosti, jež provázejí naplňování, id est vyprazdňování hříchů mého života, mohou minout. Tím více obtížím duši, jež po mně přetrvá, a prodloužím její pouť ke konečnému nalezení zdroje všeho světla, tím jen další a ještě větší hřích, protože ne na sobě, ale na druhém nevinném a čistém, konám. Opakuji: je pravda, že mne se to už netýká. A co jsem já, jakou cenu mám já, že se odvažuji učinit hřích proti čisté duši, jež ve mně sídlila? Pro mne je to beztrestné, ale je to patrně podlost, pro mne je to totiž beztrestné proto, protože já jsem jen přelud, v očích božích holé nic, maškara, maska, herecký kostým či rekvizita. O mne nikdy vůbec nešlo. Nebyl jsem než zdání. Jen mé já, mýdlová bublina vyfouknutá dítětem, si vytváří přelud, že skutečně je. Že je ono samo jediné a jiného není. Aspoň nic jiného, stejně důležitého, vzácného a ústředního. Říkám tedy paradoxní větu: Já nejsem.

Duše, jež ve mně dlí, není mé já. Je to něco dalšího, něco božského, něco od já odlišného, leč pokud já hřeším a neodčiňuji, toto jsoucno z rodu andělů to nese za mne. Jaká hanebnost s tím vypočítavě kalkulovat! Zda není lepší a rozumnější, nemluvím-li už ani o cti - pokusit se co nejdřív a co nejvíc nést břemeno, které jsem cestou na sebe nabral, taky trochu sám?

Leč napsal jsem již mnoho řádek, jak vidím, a dostal se přitom vlastně trochu z cesty. Je to proto, že cítím potřebu po tolika krátkých dopisech naplněných jak zprávami o sobě a tomto živobytí, tak věčným nářkem mé opuštěnosti, cítím nutkavou potřebu sdělit ti - a poradit se s tebou - o věcech nejzávažnějších, neboť věru odhaduji, že polovina určené lhůty mi už vypršela. Chtěl jsem se ti sdělit s tím, co vlastně sama víš, nebo aspoň ve svůj čas jsi věděla - neboť sotva mohu tušit, kde už se nalézáš nyní, ba víš-li vůbec o mně - co a proč jsem konal po tvé smrti, v těch prvních měsících, kdy jsem se orientoval v nové realitě asi ne o méně tápavě než ty ve své - i co pak a proč jsem z toho vyvodil, a čeho vlastně důsledkem je i to, co je nyní, a stav mysli, v němž se nalézám.

Bylo to tedy uvědomění si, že obstát čestně před bohem je současně prostá a holá povinnost, z níž se nevyvlečeš. A že vzetím na sebe této povinnosti vstupuješ, je-li ti bůh přízniv, do té fáze života, která ze všech nejsvízelnější je současně nejproduktivnější: odčiňování, jež vede k očištění, byť zajisté ne zdaleka ještě úplnému, tedy aspoň takovému, že smíš umyt a oholený obléci se v nový šat a - dál už nevím nic: Zřejmě prostě v pokoji čekat na vyzvání k cestě dál.

Jak rád bych se na této další cestě shledal s tebou - jak rád!

Pro to nemám slov, něžnosti, jež ti denně říkám, k tomu nedostačují. Však čím dál tím častěji se mě zmocňuje kupodivu klidné tušení, že to již nikdy není možné, že na tvém úmrtním loži jsem tě viděl naposled a že moje tak časté volání tvého jména je slyšet kdesi daleko, ale jen jako prázdný zvuk ozvěny.

Napíšu víc!

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist