<<< Literární doupě
Literární doupě

Egon Bondy

SKLEPNÍ PRÁCE

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Podzemní práce / Underground Work - Karlík Viktor, Bondy Egon, Jirous Ivan Martin, Machovec Martin, Pečinková Pavla
 
 
cena původní: 899 Kč
cena: 791 Kč
Podzemní práce / Underground Work - Karlík Viktor, Bondy Egon, Jirous Ivan Martin, Machovec Martin, Pečinková Pavla
Agónie Epizóda - Bondy Egon
 
 
cena původní: 328 Kč
cena: 259 Kč
Agónie Epizóda - Bondy Egon
Leden na vsi - Bondy Egon
 
 
cena původní: 168 Kč
cena: 149 Kč
Leden na vsi - Bondy Egon

 

   1   >

 

 

Nad Petřínem poletovala velká spousta havranů. Letošního roku jich přiletělo do Prahy neslýchaně mnoho, a to už v říjnu, takže se očekává brzká a tuhá zima. Také listí už se všech stromů beze zbytku opadalo, ač je teprve polovina listopadu a jindy se položluté listí drží na stromu stále ještě až přes Nový rok. Tak parky a háje ve městě skýtají neobvyklý pohled a procházky jimi přinášejí neobvyklé poznatky, neboť je vidět vše, co v létě je zakryto zelení a v zimě sněhem.

Poněvadž nad Petřínem poletovala taková spousta havranů a protože bylo zrovna poledne a vysvitlo slunce a ještě i proto, že jsem právě doležel letošní první chřipku, vyšel jsem ven. Ale sotva jsem vyšel, tak tak že jsem se dostal pod Strahovský klášter pět minut od svého domu a naráz se setmělo jak v noci a přes věže kostela spustil se do údolí černý oblak vypouštějící jako v konvulzi proudy vody smíšené se sněhem, první v tomto roce.

Vpád mraku byl tak náhlý a prudký, že i havrani se v okamžení rozprchli a kamsi skryli a já rychle hledal, kam bych se poděl.

Spěchal jsem bezlistými alejemi, jež neskýtaly žádný úkryt a pomýšlel jsem vyšplhat na rozhlednu, když všude jinde jsem byl vydán všanc povětří, až tu jsem uviděl, že se přede mnou mihla nějaká postava, celá stočená do klubka před tím nečasem, a zapadla přes cestu doprava přímo do holé stráně v nahém křoví.

Šel jsem tu v létě nesčetněkrát a nikdy jsem si nevšiml, že by tu byl domek, ale to se mi už na Petříně stalo častěji a letos, jak jsem již uvedl, zvlášť se obnažily a objevily všechny kouty, aspoň na těch pár dní, než napadne sníh, zalehne je a celou zimu na tyhle boční pěšiny nikdo nevkročí. Necítil jsem tedy ani překvapení, ani zvědavost, jen úlevu, když jsem zahlédl, jak za člověkem zapadla jakási vrátka, a pěti skoky jsem byl u nich i já a bez rozmýšlení klepal a klepal. Když mi nikdo do patnácti vteřin neotvíral, trhl jsem za kliku a dveře se rozletěly samy.

Bylo tam temno a zima, ale aspoň nelilo a nedral mě vichr.

Hlasitě jsem do tmy pozdravil, ale když mi nikdo neodpověděl, zůstal jsem stát, kde jsem byl, dokonce jsem si trošku pootevřel dvířka, abych měl světlo a aby to nikdo nepovažoval za vloupání.

„Zavři ty dveře, Bondy!“ ozvalo se však najednou a vedle mě škrtla sirka - ale pak jsem zjistil, že to byla ocílka a rozžehla se petrolejka. Na malém pokecaném stolku byly špinavé talíře a kastrůlky s nedojedeným jídlem, u stolku seděla mrňavá babka zahalená do deky, jen nos, který měla zřejmě velmi veliký, koukal.

Zavřel jsem, pozdravil a divil se, jak může znát v tomhle věku mé jméno.

„Co sem lezeš?“ řekla místo pozdravení.

Poukázal jsem skromně na meteorologické okolnosti, ale ji to zřejmě neuspokojovalo a brblala, až vrčela a rozumět jí nebylo.

I když jsem se bál chřipky, přece jen jsem pomýšlel raději na odchod do nečasu.

„Hledáš, kde nechal tesař díru?“ povídala však náhle zřetelně.

„Ale počkáš si ještě, holomku, než se ti dovolí zaklepat bačkorama.“

Protože opravdu na nic jiného nemyslím, zarazilo mě to.

„Ty budeš ještě dlouho živ, pacholku, takovým prezentům se teda nic nedaruje, to mi můžeš věřit, ti budou tancovat, jak se jim píská. Jinak by to měli setsakra jednoduchý. Fujtajksl.“

Nejsa zvyklý na tak hrubé oslovování, řekl jsem jí, že je mi to jedno, ale že se stejně ještě do vánoc oběsím, jak mám naplánováno.

„Ani se neoběsíš, ani neodděláš, jenom se poděláš.“

„Trpím posrávavostí od té doby, co mi rozřezali zadek,“ odtušil jsem sarkasticky, „o jedno podělání sem nebo tam mi nejde, ale váš názor je to poslední, na co bych bral ohled,“ (řekl jsem kupodivu ,oheled').

„Oheled nebo Kóhelet,“ konstatovala bába.

„Ohled!“ opravil jsem se.

„Je na tebe krásnej pohled.“

„Dejte mi pokoj a promiňte, že jsem vám sem vrazil.“

„Náladu jsi nám tím nepokazil.“

„Opravdu nerad jsem sem zalez.“

„Sedni si, ohřej se a najez,“ pravila už skoro dobrácky.

Až tu jsem si všiml, že mluvíme ve verších.

Sáhla pod stůl, přistrčila mi stoličku, loktem uprázdnila roh stolu a přisunula mi kastrůlek.

O stoličku jsem zakopl, takže jsem si vlastně sednout musel, ale do jídla mi nebylo, neboť v kastrůlku týdny nemytém plavaly v dešťové vodě chcíplé mouchy.

„Napršelo mi tam, než jsem přeběhla,“ řekla a začala mouchy lovit prsty a cumlat. Když však viděla, že nejím, stáhla si kastrůlek k sobě a jedla sama.

„Mouchy na měkko - do vánoc je nedaleko. Darmo se s tebou zlobit.

Neměl jsi ještě chodit.“

„Proč ne?“ řekl jsem.

„To uvidíš právě do vánoc,“ odpověděla s plnou hubou. Mouchy jako by se jí v kastrůlku množily.

„Co jsi celej život dělal? Jenom hovno hledal.“

To mi připadalo dost divné, ale vzápětí vlastně pravdivě řečené a tak jsem otevřel ústa a zas zavřel, ale mezitím mi tam přeci jen vletěla jedna moucha.

„Zpočátku těžko, čím dál víc tíž. Tůdlenc selbstmord,“ - a udělala na mě najednou volnou rukou dlouhý nos - „ale kříž.“

Nechtěl jsem mouchu jen tak vyplivnout a nenapadlo mě nic co říct, takže mi lítala v ústech.

„Teď jdi tudy, abys zas nedostal rýmu,“ řekla přezíravě. „Teď už se sem zasejc vrátíš, čert mi to byl dlužen.“ A vstala a zvednutou petrolejkou mi posvítila dozadu. Tam se táhla zřejmě tesaná sloj, jak jich tu pod Hradčany, Strahovem a Malou Stranou vedou stovky a končí vždy jen závalem nebo ve skále, nikdo neví, proč jsou tu tak beze smyslu. Ohlédl jsem se, ale dveře nebylo nikde vidět, jen černý otvor do studně tu byl a má stolička těsně před ní. Bába tak netrpělivě zadupala a zavřískala, že jsem raději pozdravil a šel, doufaje, že nespadnu do nějaké díry. Bába dlouho stála za stolečkem a svítila mi pozdviženou lucernou skutečně ohleduplně, ale nakonec přece jen se chodba asi trochu stočila, světýlko přestalo být vidět a pod nohama jsem měl jen tekutou tmu.

Když jsem byl několik minut obezřetně šoupal nohama po nerovné podlaze, zakopl jsem o schod a současně se nade mnou začalo vyjasňovat. Rychle už jsem vystoupil po schodišti a vylezl jsem na záchodku, který jsem hned nepoznal, protože to byl záchodek dámský, ale jakmile jsem otevřel dveře, poznal jsem, že jsem na hajzlu u Bonaparta. Vyčůral jsem se a vyšel do lokálu, kde jsem vzbudil všeobecný podiv, totiž výčepního a uklízečky, jelikož právě otevřeli. Domnívali se však, že jsem tam přespal od včerejška, a já jsem zase poznal, že jsou teprve tři, takže jsem opravdu nebyl z domova víc než půl hodiny, což odpovídalo mému známému přesnému smyslu pro čas.

Poněvadž v hospodě u Bonaparta nejsou okna, otevřel jsem dveře, zjistil, že dosud prší se sněhem, usedl na své místo u kamen a po zralé úvaze odmítl studené pivo a dal si na začátek grog. Věděl jsem, že jsem potkal známou Strahovskou vědmu, jednu z posledních čarodějnic v tomto koutě města, kterou nikdo nikdy neviděl, ale o jejíž přítomnosti všichni věděli, leč neměl jsem tušení, jaký smysl toto setkání mělo. Koneckonců - uklidňoval jsem se - její chování nebylo vysloveně nepřátelské, ba skoro snad až naopak, a tak se bohdá nemusím ničeho obávat. A takto uklidněn vstřebával jsem s hlubokým štěstím vzácný zážitek prázdné odpolední hospody, kde je ještě ticho a trochu chladno a jen vůně kouře z včerejších cigaret.

Nebyl tu nikdo, jen v koutě starý Masaryk, bývalý drobný živnostník, jemuž už let nikdo nepamatoval a který se dědil už od počátku století z generace na generaci jako inventář malostranských hospodských, kteří ho živili, protože ho za tvrdou valutu ukazovali turistům. Kníry mu visely až na kolena a cvikr mu přivázali za uši, aby mu napadal do piva, moc toho nenamluví, nikdo neví, kde bydlí, ani v které hospodě se dnes objeví, když však se zjeví, je obvykle nabito a dojde na facky, pročež jsem tentokráte chtěl včas přejít ke Dvoum sluncům, neboť jsem z chřipky nebyl zcela zdráv.

Tu však již přisedali první sousedé, pracující důchodci František Vonásek a Jarda Sádlo, kteří z oken svých pracovišť bedlivě sledovali minutu otevření dveří u Bonaparta. Nebylo mi dnes do kecu, a tak jsem se roztáhl po celé lavici, a museli do kouta u dveří k Masarykovi. Vonásek byl povaha mírná, člověk pečlivý a muž upřímný, za což ho Sádlo z té duše nenáviděl, neb cítil, jak mu desetiletí po desetiletí Vonásek pije krev. Vonásek se charakterizuje rovněž jako bývalý drobný živnostník, ale kádrově se nazývá dělnického původu, neboť je pravěkým funkcionářem strany (od května 1945), Sádlo, rovněž bývalý živnostník, není dělnického původu, neboť jeho otec byl neznám, matka zemřela v dětském věku a obživu zajišťoval prodejem tisku, žel národně-socialistického, což se vymstilo i na dětech, jež nesměly překročit devítiletku a musely do zemědělství, zatímco Sádlo, válkou nasazený v Říši (kdoví, zdali ne dobrovolně?!) po osvobození Rudou armádou plundroval jako nár. socialista pohraničí, kdež se stal národním správcem trafiky a nepřítelem dělnické třídy, jelikož to byla trafika na náměstí před radnicí v Liberci, zdali neudržoval styky s odsunutými revanšisty, dodnes si přeje návratu kapitalismu a barona (uhlo) Pečka, při zaviněném konfliktu s SNB odevzdán do nápravného zařízení II. kategorie k převýchově uměním a lidovou tvořivostí, pro zaviněný úraz v dolech po šesti letech propuštěn, pomocný dělník, nyní pracující důchodce, člen závodní stráže Tatra Smíchov, detaš. odd. Malá Strana, přiděleni dva němečtí ovčáci, dvě pistole a 16 nábojů, politicky nespolehlivý, v krizovém období zavřený doma manželkou v kuchyni, tedy kontrarevoluční činnosti prostý. Sádlo Vonáska nenáviděl vždy tajně, ale tím temněji a jen výčepní to věděli, neboť Sádlovi odcházejícímu z hospody pokaždé až za Vonáskem, otevírala se kudla v kapse, což bylo slyšet.

Obávaje se facek létajících kolem Masaryka vždy v luftě, vyšel jsem však po několika málo hodinách ven.

Jest mi těžko seděti v hospodě, neboť když řeknu, že doufám, že tu Rusové zůstanou ještě dvacet let a pak ještě deset budou lézt po čtyřech (ať hledají literární vědci, odkud jsem zas tohle ukrad), všichni zmlknou, případně dva půjdou nenápadně za dveře, aby mi tam, až vyjdu ven, dali přes držku. Když však potom ještě řeknu, kdo jsem - a mé jméno a k němu se vztahující legendy znají na Malé Straně všichni pod čtyřicet let a těm starším se aspoň něco doneslo - pak si lidi - sice s ulehčením, leč nicméně - odplivnou a řeč jde uvolněně dál, jen s tím, že buď vervně zdůrazňují, že jsem pochopitelně zase namol, nebo že jsem se už, jak se dalo ostatně celých posledních dvacet let čekat, konečně úplně pomátl na rozumu.

Věc se má však tak, že já opravu doufám, přeji si, („modlím se“ za to), že tu Rusové zůstanou aspoň dvacet let, atd. atd., protože mám už prostě všeho po krk. (To je hlavní důvod, nikterak však jediný, jak ozřejmím dále: jsem holt pořád ještě humanistou.) Říkám-li, že toho mám po krk, neznamená to, že bych hlásal stanovisko občanské neangažovanosti - nýbrž právě naopak.

Děsím se toho, že bych se měl dožít (a přeji si doufat, že se nedožiju) vlády morálních pomyjí a intelektuálních splašek, jako jsou soudruzi Pavel Kohout, Milan Kundera, Ivan Sviták, Karel Kosík, Zdeněk Mlynář, Věnek Šilhán apod. apod. - což by nutně nastalo, nechcípnou-li. A při dnešním stavu lékařské vědy není možno doufat, že chcípnou dřív než za dvacet let, vždyť to jsou statní, jen poněkud uchlastaní čtyřicátníci utuživší si zdraví a finance v budovatelském nadšení ČSM, Svazu spisovatelů a nejrozličnějších katedrách marx.-len. filosofie, potažmo v zodpovědných funkcích. Ti nám dřív neskapaj a stejně tak jako tak táhnou za sebou svoji nástupnickou garnituru Vodňanských a Skoumalů, kteří teprve za dvacet let budou v onom mužném věku, kdy hrdě vystoupí se svojí kádrovou legitimací odedávných bojovníků za svobodu, osloveni publikem zatím zestárnuvšího již Jiřího Suchého, který holt si rve vlasy kvůli datu svého narození, jež mu zmeškalo autobus naší slavné budoucí svobody.

Věc se má tak, že je zcela a naprosto jasné, že Sovětský svaz je už historicky definitivně vyřízen a je jen každodenním divem (který aspoň trochu vytváří legrační pozadí našeho života), že vůbec ještě existuje. Jednomu mému nebohému příteli to jde tak k srdci, že každý den ráno si to znovu musí uvědomovat, protože na to přes noc zapomněl, a na to hned zvrací, takže pak dopoledne podává na svém pracovišti nedostatečný pracovní výkon. Mne taková neštěstí nepotkávají, neboť již dávno za dělnické peníze živořím v penzi, leč přece mi rovněž často dá po barbiturátovém spánku trochu času, než si uvědomím, že jsme se SSSR na věčné časy.

Věc se má pak ještě tak, že vědomí, že jsme se Sovětským svazem na věčné časy, je základ všech mých básní krásy, jak jsem odepsal nedávno své mladé ctitelce, jež pátrala po intimismech mého života, a tudíž nebýt Sovětského svazu, ne že bych si nevydělal na chleba, jak se leckteří jiní právem obávají, ale neměl bych o čem psát - než jen o pánubohu, a to je příliš málo povznášející, potěšující a rozveselující. A tak se v hospodách radši moc nepouštím do řeči.

Oproti očekávání přišel však prosinec teplý jako léto. Holky chodily dál v minisukních, což prodlužovalo mé potíže, od nichž jsem si doufal aspoň přes zimu oddechnout, a v hospodách nechávali dveře otevřené dokořán.

Na Malé Straně bývalo vždycky spousta hospod, jen v samotné Nerudovce šestadvacet, kromě nevěstinců, teď už je jich jen poskrovnu (hospod), a tak sednout si je obtížné, obyklejší je, že člověka vyhodí - buď že ho neznají, nebo že ho dobře znají. A bylo teplo, že cestou od Glaubiců jsem se o půlnoci napájel z morové kašny na Malém Malostranském náměstí (tam za kostelem svatého Mikuláše, event. naproti Oblastní stranické škole).

Poskakovali tam tři mladíci a vidouce, jak piji, optávali se slušně, zda nejsem z NDR, což nejsem.

Pak do kašny skočili a začali se cákat, vykřikujíce další slova.

Na to si člověk užije východní Němce. Když pak chtěli jít někam uschnout, upozornil jsem je, že alles ist zu, ale že u Národního divadla maj Botschaft, nebo že americký velvyslanectví je hned vedle. To jim dodalo ještě víc nálady, že se teda půjdou aspoň kouknout na americkou vlajku.

Ale mě to už nerozveselilo. Přijdu domů, holka spí, oknem koukám, jak z nemocnice pod náma vylítávaj, jako pokaždý, duše čerstvě umrlejch a některý se mi drápou na okap. Vzadu na Petříně svítěj lampy na všech cestách, těžko rozeznat, jestli tam taky - a kde - nebliká petrolejka té staré báby. Ale půjdu se tam beztak podívat, teprve až na jaře budou pouštět rachejtle, nejsem ani za mák zvědavej - a vůbec absolutní nedostatek zvědavosti pokřivuje či narovnává moji psychiku už od dětských let. Dodneška nevím ani, jak se Julie jmenovala za svobodna, a to, že má bratra, který dokonce bydlí v Modřanech, jsem se dozvěděl teprve po deseti letech milostného soužití, že jsme ho jednou potkali v tramvaji. Ale Modřany - to už je jiná mytologie. Cholupice, Břežany, Kunratice, Šeberovské rybníky - a tam, dál po polích a po hnojištích JZD, tam mě to honilo kdysi, ba ještě předloni, a na Točné, tam co si pouštěj ty kluzáky, jsem se cítil před hospodou pomalu jako Klíma. Tudy jsem chodil nahatý a tudy také bloudila ta dívka, která hledá Egona Bondyho, jejíž deník jsem pietně (a poněkud cenzurovaně, aby to nenarušovalo morálku) vydal.

Mrtvoly, resp. jejich duševní ostatky, se mi lepí na okno a ťukají, jako by měly zkřehlé prsty - ale kuš, je teplo (neřkuli jak v červenci, aspoň jak v květnu). Můžete se jít hřát do komína. Což o to - máme tu nejčerstvější ovzduší z celé Prahy.

Ale pravý důvod, proč si zapisuji tyto události ze 6. prosince, je v tom, že tvoří uvedení do událostí ze 7. prosince t. r., které mne měly k tomu, že řeči báby jsem poprvé začal brát trochu vážně. A přitom se nestalo nic pozoruhodného, nebo něco takového, čemu by mohl být přikládán jakýkoliv obecnější význam.

Jako obvykle jsem nespal - abych to vzal od začátku - a proklínav bohem prokleté dopoledne (domnívám se, na základě svých úředně přezkoušených znalostí ze srovnávací religionistiky, že pánbůh dopoledne nikdy nic nedělal - ať už je o tom zmínka v Genezi, v Upanišadách či v Popol Vuhu atd. - a přenechával tuto dobu ďasu), vydal jsem se cca ve 14. hodin do Dejvic, resp. do Bubenče na Slamník, nedávno řízením božím a ÚV znovu otevřený, byť v prostorách zmenšených o stále více pustnoucí sál agitačního střediska a s kaštany na zahrádce vykácenými z rozumu čistotymilovného činovníka ONV, neboť vskutku listí i kaštany padaly napodzim na chodník. (To je už ale akce provedená před drahnými lety, v samém zenitu budování socialismu na Praze 6, a činovník jistě již, pokud nezemřel, zestárl a na to zapomněl.) Leč na Slamníku zavřeno pro přejímku zboží a navštívit čínské velvyslanectví se mi nezdálo.

Prohlédnuv si pozorně zevně i zevnitř bubenečské nádraží, vyznačující se tím, že kromě mne sem za 25 let nikdo nevkročil, vracel jsem se unaven ke Dvoum sluncům.

Když jsem vešel na II. hradní nádvoří, zarazil jsem se překvapen, neboť z okna kanceláře presidenta tekl z okna pomalu širokým proudem černý sirup. Nebylo ještě tma, jen nebe nad Hradem bylo pošmurné, tak jsem šel blíž, pozoroval tento prapodivný jev, a zastaviv se až pod samou zdí, rozeznal jsem zřetelně, že v souvislém zástupu vylézají zpod okenního rámu řady pavouků postupujících rozvážně dolů. Někteří však spadávali, a radši jsem se tedy klidil. Přesto jsem pozoroval jev několik minut, až kolem mne začal kroužit esenbák, a viděl jsem, jak pozoruhodná zvířátka vylezla a spořádaně vešla do kanálu. Nad Hradem přešel mrak a zasvítilo zimní slunce a všude bylo opět ticho a klid. Rozžehnuly se lucerny a esenbák měl konec služby. Jsem již ze všeho budování zcela zblblý, leč přesto nemohu říci, že by mi to nebylo připadalo podivné. Ani jsem se nepokochal pohledem na Prahu, který se tak líbil Vůdci svého času, a zapadnuv ke Sluncům, obsadil jsem bystře první volné místo u toho obrovského kulatého stolu u dveří. Teprv po prvním pivu jsem si všiml, že zahalen plentou odtáhnutou od dveří hospodským kvůli teplému počasí, kouká na mě starej Masaryk. Asi ho tam přes noc zapomněli. Ale odsednout si už nebylo kam. U Bonaparta zavřeno, Sádlo a Vonásek mlčky jako obvykle hleděli si vzájemně do sklenic, doplňoval nás starej páter-vyklouz, kterýmu z úcty k sedmdesátiletým šedinám říkáme všichni „pane profesore“: (asi tak, jak o to decentně prosil náš lidumil Milan Machovec při svém americkém tourné), a jeden vlasatec s nejméně pětikilovým poniklovaným křížem na černém svetru, známý mi pouze od vidění u Krále brabantského jako zvlášť militantní ctitel Krišny, který když se opije, řve Hari Hari Gangešvari na celou hospodu. Tedy společnost usedlá a venkoncem na pár piv klidná, ačkoli - jak jsem si obezřetně připamatovával - jak je tam ten starej, dojde to na facky. Však co. Bydlím v domě.

Při druhém pivu jsem okřál.

Při třetím pivu mi přišla chuť.

Při čtvrtém - byl jsem právě v polovici sklenice - zaregistroval jsem jakési chrchlání či chrčení jako od porouchaného tranzistoru a tu náhle, když jsem pivo dopil, zjistil jsem, že tak začíná mluvit bývalý drobný živnostník, později drožkář a povozník Masaryk.

Jeho slyšet - nebylo od nepaměti slýcháno. Jen nejstarší frekventanti malostranských putyk se o tomto zážitku zmiňovali.

Však byť by i byli mohli fungovat jako pamětníci, tolik od té doby vypili, že si nic nepamatovali. Uvědomil jsem si tedy, že je na mně a jen na mně, abych současným i budoucím zanechal záznam jeho řečového projevu.

V dalším se omezuji pouze na pokud možno doslovnou reprodukci, kterou opisuji ze svého stenografického záznamu, aniž bych přičinil jediného vlastního slova, spíš jsem něco vynechal.

„Když jsem byl kočím u Jeho Jasnosti hraběte Tolstého,“ - počal nesmrtelný stařec po definitivním odchrchlání - „seznámil jsem se také poněkud s bylinami.

Z nich si pamatuji už jen jedinou. Hrabě mi ji vyprávěl, když hltavě požíral tuřín ze svých stříbrných talířů. Je to bylina o královně Jeruzalémské.“

Kmet sklonil hlavu ještě níže, takže jsme se báli, že neuslyšíme nic a že bude brumlat jenom pod stůl, ale kupodivu začal zvučným hlasem a tak, jako by si pod stolem z kapsy vytáhl nějaký pergamen a z něho četl:

„Zítra se tedy stanu královnou Jeruzalémskou. (Největší a nejslavnější královnou vůbec.) Budu mít totiž zítra 11. narozeniny. Někteří říkají, i otec patriarcha, že nejsme bratranec se sestřenicí, a já zase vím, co mi říkala již dávno naše chůva a pak i mnozí páni od mého dvora, pokud nevěděli, že strýček Reynald mě chce provdat za svého synovce a že taky můj strýček, který byl v té době králem, i můj druhý strýček, který je teď zrovna králem, když předtím strýčkovi Vítkovi království předal a pak mu je zase vzal, že totiž jsme právě sestřenice a bratranec, což je zakázané podle Svaté církve, ale tak to je u nás všech rytířů, kteří jsme dobili Svaté země!“

„To je krámů!“ pronesl páter-vyklouz a vlasatec s pětikilovým řetězem zařval, neb se začínal dostávat do své normy: „Hare Krišna, Hare!“

„Jsem velice zvědavá, jaké to bude, až budu královnou, protože mému manželu Hugovi královský titul vlastně vůbec příslušet nebude a přísahu budou baroni skládat pouze mně, i když on taky bude se mnou korunován. Ale taky se trochu, nebo mám-li to doopravdy říct, taky mnoho a moc bojím, co se se mnou stane zítra v noci.“

„To tedy jo, holka,“ podotkl opět páter-vyklouz.

„Tetička Štěpánka a ostatní tetičky mi toho tak mnoho napovídaly, že se i bojím to tady napsat. Svatá Panna mi budiž ku pomoci ------------------“ (Touto čarou zde graficky naznačuji dlouhou pauzu, kterou teď vypravěč udělal.) „Dnes jsme měli svatbu. Náš otec patriarcha nás odevzdával jednoho druhému a bylo to velice krásné. Taky vůbec nelituji, že jsme na hradě strýčka Reynalda, protože je daleko větší a krásnější než náš hrad v Jeruzalémě, i když bych to neměla říkat, protože pochopitelně náš hrad v Jeruzalémě je a musí být ze všech hradů nejkrásnější. Nevím, co si myslejí cizinci, kteří přicházejí od mého strýčka krále z Francie, že prý je někde hrad větší. Ale hrad strýčka Reynalda je opravdu větší.

Začala se naše hostina a během ní jsme počali tančit, když tu náhle jsem slyšela hrozné rány a krásné malby na zdech začaly padat dolů. Moc jsem se podivila, ale několik mých pánů vyšlo ven, a když se za chvilku vrátili, řekli nám, že nás obléhá král Saladin a že to jsou kameny z jeho mangonel. Tak jsem se chvilku bála, ale můj manžel, co nevidět už i král, Hugo, mne ubezpečil, že o nic nejde, i když zatím pořád ty hrozné rány bušily.“

„Sakra,“ řekl jsem, nechtěje přitom nikterak uplatňovat své vědomosti, „tohle je přece ta slavná svatba na Keraku, to jsem si mohl hned myslet, ale pak se ženich nejmenoval Hugo, ale Humphrey a -“

„Na tom vůbec nesejde,“ prohlásil panský kočí a pokračoval plynule.

„Jeho paní matka, totiž ne jeho matka, ale manželka strýčka Reynalda, protože můj manžel už stejně jako já nemá dávno ani tatínka ani maminku, poslala ven jednoho mého strýčka, aby panu králi Saladinovi vyřídil, že tu máme svatbu. Potom moje teta - dneska už vlastně nová maminka - Štěpánka začala péci veliké dobroty a z každé z nich ukrajovat pěkný kousek a všechno to na celé spoustě stříbrných mis a talířů poslala po družině pážat panu králi Saladinovi k ochutnání, a aby jí vzkázal, co by chtěl dobrého upéci, že vepřové v tom nebude. A pan král Saladin odkázal, že mockrát děkuje, a dal se optat, v které věži že to slavíme svatbu, že na ni nebude střílet, a tak jsme mu vzkázali, že v levé, a on pak na ni nestřílel, ačkoli na ostatní hrad dále metal. V ten čas jsme taky poslali posla k mému strýčkovi králi, aby nám přišel pomoci, neboť by nebylo hezké, kdybychom měli málo co jíst, když by král Saladin tady zůstal přes měsíc.“

„To bylo tenkrát nějakejch králů,“ poznamenal uvážlivě s. Vonásek. „To abych si všechny zapisoval, abych se v tom vyznal.“

„Král - nekrál, když to bylo v Jeruzalémě, byli to všechno židi,“ utrousil Sádlo, snad aby dal najevo, že není tak zcela třídně neuvědomělý.

„Pořád se ale bojím, co se stane dneska v noci, i když vím, že musím mít syna, který se stane králem, protože jenom proto jsme vstoupili v křesťanskou svátost.“

„Nána pitomá!“ poznamenal páter-vyklouz.

„Ale jak to může být, to nevím a doufám, že všem králům pomáhá v tom král Ježíš Kristus a jeho matka Panna.“

„Hare Krišna, Hare Jezus!“ zařval vlasatec a kmet se na dlouho zamyslel, což vyznačuji pomlkovou čárou.---------------

„Dnes v noci to bylo tak krásné, že si myslím, že tak bude vždy na zemi a na nebi. Můj manžel Hugo, dával mi damašské cukroví, když jsme zůstali sami, a pak jsme si hráli ještě s míčkem, než jsme usnuli. Ráno mě všichni budili a já jsem nemohla procitnout, jak jsem byla unavená a šťastná. Král Saladin naši věž nebombardoval, a tak jsme měli v noci ticho, ale jinde na hradě prý to trefilo řadu prostých vojáků a dokonce jednoho rytíře. Ale jen do hlavy.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist