<<< Literární doupě
Literární doupě

Egon Bondy

SKLEPNÍ PRÁCE

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Podzemní práce / Underground Work - Karlík Viktor, Bondy Egon, Jirous Ivan Martin, Machovec Martin, Pečinková Pavla
 
 
cena původní: 899 Kč
cena: 782 Kč
Podzemní práce / Underground Work - Karlík Viktor, Bondy Egon, Jirous Ivan Martin, Machovec Martin, Pečinková Pavla
Agónie Epizóda - Bondy Egon
 
 
cena původní: 328 Kč
cena: 259 Kč
Agónie Epizóda - Bondy Egon
Leden na vsi - Bondy Egon
 
 
cena původní: 168 Kč
cena: 141 Kč
Leden na vsi - Bondy Egon

 

<   10   

 

 

Hodlám psáti o věcech, na něž lidský rozum nestačí, - jako je ontologie, Bůh a etika. Jsou to věci šokující a hrůzné, neboť jsou vše jiného než příjemné, svědomí hřející a zbožné. Ba možno přímo říci, že jsou to věci dobrému svědomí protiřečící, zažívání narušující a všech sedm smrtelných hříchů sebezahrnující.

Bláhově se spoléhají prosté duše na to, že se dobré s dobrým sejde a že Bůh, ontologie a etika jsou tu lidem pro potěchu.

Prostým duším jsou spíš k pohoršení a ku posměchu.

To, co zde světlo světa spatří, bude teodicea, jaké ještě nebylo, a vůči níž i božský markýz a Zarathustra Nietzsche byli praví břídilové.

První věta zní, že etiku jako vědu o kentaurech je nutno suspendovat.

Druhá věta zní, že Bůh je kůl na chmelnici.

Třetí věta zní, že ontologie dává za pravdu šamanům a čarodějnicím.

Přesný zápis snu z pátku na sobotu 12. až 13. března 1971.

Zapsáno ihned po probuzení.

Nijak neupravováno.

Stál jsem před novinovým stánkem bohatě ověšeným. Vevnitř seděla drobná, veselá, velmi distinguovaná, hezounká a pečlivě upravená stará dáma a stěžovala si někomu. Říkala, že by někdo měl pohřbít jejího vraha, že by se to nemělo přenechávat dětem, to že není práce pro ně.

Domníval jsem se, že jsem se přeslechl, nebo že se paní přeřekla a že spíš měla na mysli pohřeb své vlastní zavražděné mrtvoly, - ale rozhlédl jsem se po kolem stojících a poznal jsem, že jsem v Číně. Současně z dalších poznámek staré dámy - která jediná byla Evropanka jako já - vyplynulo, že v „rámci“ - abych tak řekl - kulturní revoluce se rozjela nedávno do hor za městem, aby zabila bývalého statkáře, jehož nazývala svým vrahem zřejmě pro utrpení, jež od něj zkusila jako jeho nevolnice před osvobozením.

Svými slabými silami nestačila však již na pohřbení mrtvoly - jež z hygienických důvodů je přece nutné - a nadto se rychle musela vrátit ke své práci ve městě, a tak vrah zůstal nepohřben, resp. odkázán na to, že ho zahrabou děti, pro něž se tato neustále opakovaná činnost z výchovných důvodů nehodí. Dáma vysvětlila vše daleko stručněji a přitom zřetelněji, než mohu já, neboť se jednalo o případ, jehož okolnostem všichni okolostojící naprosto spolehlivě rozuměli, a proto jim stačilo pár náznaků. Jedna z žen - celkem nás u stánku (při čekání na autobus zřejmě) stálo jen několik málo - opravdu přitakala, že se taková práce pro malé děti nehodí, a naznačila nějak dvěma mladíkům stojícím po mém druhém boku, že by se o to jaksi měli vzít sami. Zdálo se, že mladíci to také akceptovali a že se rozhodli neprodleně odjet tento úkol provést.

Jakmile jsem však pochopil, oč jde, nesledoval jsem už příhodu se žádným zájmem, neboť se mě zmocnil celý vír pocitů. Nejprve vzrušení, že jsem konečně přece jen v Čínské lidové republice, a pak prudká a nekonečná radost z toho, že se nyní bude realizovat má láska s krásnou mladou rudou gardistkou, která mne vždycky vyzývala k účasti na kulturní revoluci a jíž jsem se ze své lásky k ní dosud neodvážil vyznat právě jen proto, že jsem neměl možnosti se do kulturní revoluce zapojit, - jsa Číně geograficky vzdálen. A moje překrásná milenka okamžitě přišla a stáli jsem tu na kraji chodníku jako na břehu řeky a já konečně jí řekl, že ji miluji, a slyšel od ní totéž a vedli jsme vzrušený a nadšený rozhovor o předsedovi Mao a o našem společném boji upevněném teď naší vzájemnou láskou a tato chvíle byla naplněna tak nevyslovitelným nadšením štěstí a milostnosti, ačkoliv jsme se neodvážili ani vzít se za ruku, a myšlenka na naše fyzické spojení nám připadala věcí teprve velmi budoucí, že jsem si uvědomoval, že jsem nejen nikdy nepoznal takové vzepětí citu lásky, ale že jsem dokonce dosud ani vůbec nevěřil, že taková intenzita milostného citu může existovat. Věděl jsem, že obsah mého života se konečně naplnil, že jsem zázrakem a nepřipraven zcela neočekávaně dosáhl splnění toho, co je cílem života, aniž bych byl předtím tušil, že je to vůbec možné, že něco podobného vůbec je. Uvědomoval jsem si, jak mnohé a jak hluboké podoby lásky jsem už v životě poznal, a přitom jsem poznával, že tento nynější zážitek předčí kvalitativně všechno předcházející naprosto nesrovnatelně. Bylo to jako nebeská láska proti pozemské. A není proto divu, že si už nepamatuji doslova to, co jsme si říkali, vím jen, že kromě řeči o revoluci a naší práci pro ni, jíž se podjímáme, dali jsme si nezrušitelný věčný záslib lásky. A byli jsme šťastni stejnou měrou, byli jsme osvobozeni, ona dokonce víc než já, neboť musela déle čekat, když já tak dlouho jsem tu s ní vlastně nebyl.

Vzápětí však opět odešla a já jsem si náhle intenzívně s bolestnou radostí lásky vzpomínal na naše schůzky na čínském velvyslanectví v Praze, kde jsme se skoro denně vídali, ale hovořili jen o problémech revoluce a nikdy mezi námi nepadlo slovo o lásce, neboť jsem se neodvážil. Tyto vzpomínky se stávaly bolestnými, tak jak jsem si připomínal, že jsem teď už před dlouhým časem na velvyslanectví chodit přestal, a ihned jsem se tedy rozhodl, že tam opět musím jít, teď už s odvahou říci jí, že ji miluji, a s odvahou získat i ji, aby mne milovala.

Tu jsem si uvědomil že jsem s ní vlastně na velvyslanectví nikdy ani pořádně nemluvil, z ostychu, ze sebezapření, proto, že jsem se bál shodit se, že jsem se bál, že bych se jí dotkl, že jsem raději vyhledával rozhovory s mužskými soudruhy, obávaje se, že je vyloučeno do revolučních zájmů mísit city lásky. Ba, že jsem ji tam vlastně skoro nikdy ani neviděl, jakkoli často jsem tam chodil, jen ji potkával denně na schodech a sotva jsme se pozdravili - a spíše z mé strany se projevoval rozpačitý nezájem - a to, že to nebylo ani na schodech velvyslanectví, ale, proboha, na schodech našeho vlastního domu, kde bydlím v ulici Nad spádem v podkroví a kde v druhém patře bydlí ona, a že jen odtud ji znám.

Neřekli jsme si tedy vlastně dosud ani slovo, a přece máme spolu společný život před sebou - neviděl jsem ji však v poslední době už ani na schodišti našeho domu, co je však snazšího než tu na ni nyní čekávat, nevycházel jsem v poslední době z bytu, a proto jsem ji neviděl, teď lze vyjít za dveře a nemohu se s ní zakrátko nesetkat, a přitom jí hned sdělím, že ji miluji a vím, že ani na vteřinu ona nezaváhá, protože ví přece dříve, dávno dříve než já, že máme byt a budeme spolu, jeden pro druhého.

Vyběhl jsem na schodiště. Nebyla tu. Vyšel jsem ji vyhlížet na ulici před dům. Bylo pěkné předjarní počasí. Slunce svítilo. Před vedlejším domem se převalovala tlupa čumilů - snad se tam něco stalo, snad se někdo stěhoval, protože přešlapovali v klidu - nezajímalo mne to. Jen přízemní okna našeho domu byla slepá, jak od prázdného, dlouho opuštěného bytu. A tam by přece měla bydlet ona? Jat neurčitou, ale dosud ne bolestnou obavou, zeptal jsem se jednoho z čumilů, - byl to syn našeho nájemníka s ohavně odulou tváří, jakou ve skutečnosti nemá, ale která daleko přesněji vyjadřovala jeho charakter - kdo vlastně bydlí v tom bytě v přízemí (jsem znám svou nevšímavostí vůči okolí, a tak jsem se ani já ani on mé otázce nedivili). Odpověděl mi, že tam bydleli nějací Vaněčkovi, - teď že však již dlouho a dlouho tam nebydlí nikdo.

Náhle jsem pochopil, že rudá gardistka, kterou miluji, u nás nikdy nebydlela. Nikdy jsem ji nepotkával na schodech. Vzpomínal jsem si dále, že jsem ji nikdy nepotkal ani na velvyslanectví, že tam vůbec nikdy nebydlela, že jsem ji prostě vůbec nikdy v životě nespatřil. A vzpomněl jsem si, že jsem ani v Čínské lidové republice nikdy nebyl, a pochopil jsem, že má milenka vůbec nikdy nebyla, že neexistuje.

Rozplakal jsem se tak usedavým nářkem, že jsem vzbudil ze spánku Julii, která mne teprve probudila. Neodpověděl jsem jí nic na otázku, co se mi zdálo, a předstíral jsem že opět usínám. Ale plakal jsem potichu dál a dál a navíc jsem cítil hrůzu z toho, že jsem poznal cit lásky, jaký jsem nikdy v životě nezakusil, a že teď už budu navždy nešťasten.

 

zima 1972/73

 

<   10   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist