Ray Bradbury

SLOUP OHNĚ A JINÉ PŘÍBĚHY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ELEKTRÁRNA

Koně se zvolna zastavili a muž a jeho žena shlíželi dolů, do suchého písčitého údolí. Žena seděla v sedle zamyšleně, nepromluvila už celé hodiny, scházela jí slova. Byla polapena kdesi mezi horkou, temnými mraky zataženou oblohou Arizony a tvrdou žulou větrem ošlehaných hor. Na chvějící se ruku jí spadlo pár chladných kapek.

Unavené se ohlédla na manžela. Ten seděl v sedle zaprášeného koně uvolněně, s jakýmsi nehybným klidem. Zavřela oči a přemýšlela o tom, jak žila po celé ty mírné roky až do dnešního dne. Chtělo se jí smát obrazu, který sejí v tom zrcadle zjevoval, ale ani to nebylo možné - vypadalo by to, že zešílela. Snad to způsobilo tohle dusné počasí, snad ten telegram, který ráno převzali od listonoše na koni, snad ta nynější dlouhá cesta do města. Bude ještě muset přejít celý pustý svět, a cítila chlad.

„A já jsem vždycky tvrdila, že nikdy nebudu potřebovat náboženství," řekla tiše, oči zavřené.

„Cože?" ohlédl se její manžel, Berty.

„Nic," zašeptala a kroutila hlavou. Jak si byla sama sebou jista, po celá ta léta. Nikdy, nikdy nebude potřebovat kostel. Slyšela vzdělané lidi, jak donekonečna hovoří o víře a vyleštěných kostelních lavicích a bílých liliích v bronzových vázách a mohutných zvonech kostelů, ve kterých hlas kazatele zněl jako klapací mlýn. Slyšela ty, co vykřikovali, i ty, co naléhavě šeptali, byli všichni stejní. Její páteř prostě nebyla rostlá do kostelní lavice.

„Zkrátka jsem nikdy neměla důvod sednout si do kostela," říkávala lidem. Nezdůrazňovala to. Prostě chodila, žila a hýbala rukama, jež byly hladké jako oblázky a stejně tak drobné. Ošetřování dětí jim dodalo hebkost, výchova dětí přísnost a milování muže něžnost. Práce dodala jejím nehtům lesk, jaký byste v lahvičce nikdy nekoápšmrt nyní způsobila, že se třásly.

„Podívej," řekl muž. Koně klopýtali prachem stezky k podivné cihlové budově. V budově byla spousta zelených oken, modré stroje, červené dlaždice a dráty. Dráty se rozbíhaly po stožárech vysokého napětí všemi směry daleko do pouště. Sledovala tiše, jak běží, a stále ještě v zajetí svých myšlenek obrátila oči zpět k těm zvláštním zelenavým oknům a ohnivě červeným cihlám.

Nikdy si v bibli nezaložila stužkou žádný významný verš, neboť život, byť byl v téhle poušti tvrdý jako žula, spaloval jako slunce a vytahoval z jejího masa všechnu vodu, pro ni nikdy neznamenal opravdové nebezpečí. Všechno se vždy vyřešilo bez bezesných nocí a vrásek na čele. Ty nejjedovatější věci v životě se jí jaksi vyhýbaly. Smrt byla vzdáleným rachocením hromu za nejzazším hřebenem hor.

Dvacet let odlétlo s větrem od té doby, co přišla na Západ, co navlékla zlatý prsten tohoto osamělého lovce a co přijala poušť jako třetího a stálého partnera jejich života. Žádné z jejich čtyř dětí nebylo nikdy vážně nemocné, nebo blízko smrti. Nikdy nemusela kleknout na kolena - jen když drhla již beztak čistou podlahu.

To všechno nyní skončilo. Teď byla na cestě ke vzdálenému městu, protože přišel kousek žlutého papíru, z něhož se dozvěděla, že její matka umírá.

A ona si to nedovedla představit - ať otáčela hlavu, jak chtěla, a dívala se na věc z kterékoliv strany. Nikde nebylo nic, čeho by se mohla zachytit. Její mysl byla jako kompas zapomenutý v písečné bouři - všechny jasně určené směry se zpřeházely, všechny opěrné body se smazaly a střelka se točila bezúčelně dokola, stále dokola. Ani Bertovy pevné paže, které jí podepíraly, to víření nezastavily. Bylo to jako konec dobré divadelní hry a začátek nějakého krutého absurdního představeni. Kdosi, koho miluje, umře. To přece není možné!

„Musím se zastavit," řekla. Nedůvěřovala svému hlasu a ve snaze skrýt strach mluvila podrážděně.

Berty věděl, že není hádavá, takže si té podrážděnosti vůbec nevšiml, nedotkla se ho. Byl jako přikrytý džbán, toho, co bylo vevnitř, se nic nedotklo. Žádný déšť venku nemohl jeho obsah změnit. Popojel na koni k ni a něžně ji vzal za ruku. „Samozřejmě," souhlasil. Pohlédl na oblohu. „Tamhle na východě jsou černé mraky. Počkáme tady. Nejspíš bude pršet. Nerad bych, aby nás to chytlo."

Teď byla podrážděná ze své podrážděnosti, jedno vyrůstalo z druhého a ona byla bezmocná. Nechtěla, aby se to stupňovalo, proto nemluvila. Položila hlavu koni na šiji a rozplakala se. Nechala Berta, aby odvedl koně k cihlové budově.

Svezla se mu do náručí jako balík a on ji pevně držel, když mu položila hlavu na rameno, pak ji postavil na zem a řekl: „Zdá se, že tam nejsou žádní lidé." Zavolal: „Hej, je tu někdo?" a pohlédl na nápis na dveřích:

NEBEZPEČÍ. KANCELÁŘ ELEKTRÁRNY.

Vzduch byl plný bzukotu. Nějaký veliký hmyz zpíval nekonečnou šumící melodii, chvílemi stoupající, chvílemi trošku klesající, ale pořád ve stejných výškách. Jako když si v teplém soumraku pobrukuje žena chystající na horké plotně večeři. Uvnitř budovy neviděli žádný pohyb; bylo tam jen to gigantické bzučení. Byl to ten druh hluku, jaký byste očekávali za horkého letního dne nad rozpálenými kolejemi železnice, když se vzduch chvěje a vlní a stoupá ve spirálách. Tam podvědomé hledáte takový zvuk - a neslyšíte nic než ticho plné vzrušení a hučení svých vlastních ušních bubínků, napjatých k prasknutí.

Bzučeni stoupalo podrážkami jejích střevíců do ještě štíhlých lýtek a dále do těla. Postupovalo až k srdci a rozechvělo ho, jak to často dělával pohled na Berta, sedícího na ohradě pro dobytek. A pak se posunulo do její hlavy a nejjemnějších zákoutí lebky a rozezpívalo je, jak to občas dělalo milování a dobré knihy.

Bzučeni bylo všude. Vyrůstalo z půdy stejně jako kaktusy. Chvělo se ve vzduchu stejně jako horko.

„Co je to?" ptala se, trochu zmatená, a hleděla na budovu.

„Vím jenom, že je to elektrárna," řekl Berty. Zkusil kliku. „Je otevřeno," řekl překvapeně. „Doufám, že tu někdo bude." Dveře se doširoka otevřely a pulzující bzukot z nich vydechl ještě silněji.

Společně vstoupili do toho velebného zpívajícího místa. Pevně se k němu tiskla, držíc se jeho paže. Vypadalo to tam jako v podmořském paláci: hladké, čisté a naleštěné, jako by se tudy cosi neustále přelévalo a přelévalo a nikdy se nezdrželo, stále jen pohyb a pohyb, neviditelný, neutuchající a nekonečný. Po obou stranách bylo něco, co na první pohled vypadalo jako lidé, stojící klidně, jeden za druhým, ve dvou řadách. Byly to však válcovité lastury strojů, z nichž pramenilo ono bzučení. Z každého červeného a zeleného a šedého stroje vycházely zlaté kabely a žlutozelené dráty, byly tam stříbřité kovové kapsy s tmavě červenými poutky a bílými nápisy a jáma jako na praní, ve které se něco vrtělo - máchaly se v ní neviditelné látky neviditelnou rychlostí. Vrtule se otáčela tak rychle, že vypadala, jako když stojí. Z červeného cihlového stropu viseli ve smyčkách obrovští měděni hadi a z cementové podlahy se k němu táhly trubky jako pavučiny. A všechno bylo čisté jako zelený blesk a zrovna tak to vonělo. Ozval se praskavý zvuk jako křupnutí a suché zašustění papíru, a tam, kde se dráty napojovaly na bílé porcelánové kalíšky izolace se zeleným sklem vylétaly modré ohnivé jiskry, cvakaly, prskaly a syčely.

Venku, ve skutečném světě, začalo pršet.

Nechtěla tam zůstat, nebylo to vhodné místo k přebývání - s lidmi, co nebyli lidé, ale stroje, a s hudbou, kterou hrály jakési varhany se zmáčknutou nejnižší a nejvyšší klávesou. Ale po oknech stékal déšť a Berty řekl:

„Zdá se, že se to hned nepřežene. Asi tady budeme muset přespat. Stejně už je pozdě. Raději přenesu věci dovnitř."

Mlčela. Chtěla jít dál. Jít dál, třebaže neměla tušení proč a kam. Ale ve městě by se mohla aspoň soustředit na peníze a koupit lístky a svírat je v ruce a pak myslet na vlak, který bude uhánět a hlučet, a potom vystoupit a nasednout na jiného koně nebo sednout do auta, kdesi stovky mil daleko, a jet dál a konečně stát u lůžka své mrtvé nebo ještě živé matky. Všechno záviselo na čase a vytrvalosti. Bude muset projít mnoho míst a žádné jí nenabídne víc než půdu pod nohy, vzduch k dýcháni a pokrm pro ústa bez chuti. A to bylo horší než nic. Proč vůbec jet za matkou, říkat slova, dělat gesta? Uvažovala. Jaký to má smysl?

Podlaha pod nohama byla čistá jako pevné říční dno. Když po ní vykročila, praskavá ozvěna se rozbíhala místností dopředu a zpět jako drobné výstřely. Každé vyslovené slovo se vracelo jako ze žulové jeskyně.

Slyšela, jak Berty vzadu skládá jejich věci. Rozprostřel dvě šedé deky a rozložil malou sbírku konzerv.

Byla noc. Déšť stále ještě poléval vysoká zelená okna, stékal po nich a vytvářel vzory hedvábí, jež plynuly a splývaly v hebkých jasných záclonách. Občasné nápory bouře narážely a lámaly se v lavinách studeného deště a větru, které bily do písku a kamení.

Měla hlavu položenou na složené přikrývce, a ať ji obracela sebevíc, hučení obrovské elektrárny jí stále pronikalo až do mozku. Posunula se, zavřela oči a napjala se, ale bzučení pokračovalo. Posadila se, narovnala složenou přikrývku a znovu ulehla.

Ale bzučení neustalo.

Aniž se dívala, nějakým smyslem hluboko ve svém nitru věděla, že muž je vzhůru. Nedokázala si vzpomenout, že by to kdy nedovedla. Snad podle nějakého jemného rozdílu v dýchání. Nebo spíš podle nepřítomností zvuku, nebylo slyšet žádný dech - snad jen v dlouhých, odměřených intervalech. Věděla, že se na ni v té deštivé temnotě dívá, má o ni starost a opatrně dýchá.

Otočila se ve tmě: „Berty?"

„Ano?"

„Já taky nespím," řekla.

„Vím," odpověděl.

Leželi, ona úplně rovná, napjatá, on přikrčený jako uvolněná paže, hlavu blíž k ní. Sledovala tu tmavou uvolněnou křivku plná nepochopitelného úžasu.

„Berty," zeptala se a pak se na dlouhé vteřiny odmlčela, ,jak to, že... jsi takový, jaký jsi?"

Chvíli čekal. „Jak to myslíš?"

„Takový sebejistý!" zarazila se. To neznělo hezky. Znělo to jako obvinění, ale tak to nebylo, opravdu. Věděla, jak se o všechno stará, věděla, že dovede vidět i ve tmě, věděla, že se svými schopnostmi nikdy nepyšní. Teď měl starost o ni a o její matku, bude-li žít, nebo zemře. Jenže on přitom vypadal, jako by se ho to netýkalo. Nebyla to však pravda. Ta ustaranost byla všechna v něm, hluboko v něm, ale zároveň tam byla ukryta jakási důvěra, jakási víra, která tu starost přijímala, téměř vítala, nevzpírala se jí. Cosi v něm vždy uchopilo trápeni, seznámilo se s ním, ohmatalo všechny jeho obrysy a teprve pak podalo zprávu celému čekajícímu tělu. Ta víra vytvořila v těle bludiště a každé trápení, jež ho potkalo, se v tom bludišti ztratilo a vyčerpalo dřív, než se dostalo tam, kde chtělo ranit. Někdy ji ta víra doháněla k nesmyslnému hněvu, vždycky ji však rychle přešel. Jaký by mělo smysl kritizovat něco, co v něm bylo jako pecka v broskvi?

„Proč jsem to od tebe nikdy nepochytila?" zeptala se konečně.

Tiše a krátce se zasmál. „Cos nepochytila?"

„Mám od tebe všechno ostatní. Úplně jsi mě změnil. Znám jen to, co jsi mne naučil ty." Odmlčela se. Bylo tak těžké mu to vysvětlit. Jejich život byl jako teplá krev procházející tkáněmi člověka tiše oběma směry.

„Všechno kromě náboženství," řekla. „To jsem od tebe nikdy nepochytila."

„Není to nakažlivé," řekl. „Jednoho dne se prostě uvolníš. A je to."

Uvolnit, myslela. Co uvolnit? Tělo. Ale jak člověk uvolni mysl? Chvěly se jí prsty. Oči zvolna bloudily obrovskou rozlohou elektrárny. Nad ní se tyčily tmavé siluety strojů s drobnými jiskrami kolem. Bzučení - bzučení - bzučení rozechvívající její údy.

Ospalost. Únava. Zdřímla si. Víčka padala a zase se zvedala. Bzučivý bzukot pronikl do morku kostí - jako by jí tělem i hlavou poletovali kolibřici.

Očima sledovala trubice stoupající od podlahy ke stropu, viděla stroje a slyšela neviditelné víření. Náhle se z ospalosti probrala. Očima kmitala nahoru a dolů a napříč místnosti, bzučivý zpěv strojů sílil a sílil, oči kmitaly a tělo se uvolnilo, na vysokých zelených oknech viděla stíny drátů vysokého napětí, ubíhající do deštivé noci.

Teď bylo to bzučení v ni, oči sebou prudce trhly, cítila, jak to s ni smýklo vzhůru. Byla jakoby polapena ve vířivém dynamu, točila se a točila, a jedinečný vír ji unášel dál a dál, do srdce vířícího nedohledna, měděnými dráty, které ji přijaly a ohromující rychlostí roznesly po celé zemi!

V tom jediném okamžiku byla všude!

Plynula kolem obrovských stožárů vedení, jiskřila mezi vysokými sloupy, na kterých seděly malé skleněné kalíšky jako zelenaví ptáci a držely dráty ve svých nevodivých zobácích. Rozvětvovala se do čtyř směrů a do osmi druhotných směrů, nalézala města, vesničky, velkoměsta, letěla k farmám, haciendám a usedlostem, tiše jako rozprostřená pavučina se snášela na tisíc čtverečních mil pouště.

Země byla náhle víc než jen spousta jednotlivých věcí, víc než domy, skály, betonové cesty, kůň tu či tam, člověk v nehlubokém mírně navršeném hrobě, bodlina kaktusu, město oděné svým vlastním světlem v temné noci - milión jednotlivostí. Najednou to vše tvořilo jediný obrazec propojený a sevřený dohromady pulzující elektrickou energii.

Vlévala se do místností, kde život začínal plácnutím do holých zádíček novorozence, do pokojů, ve kterých život v lidských tělech zhasínal, jako zhasíná žárovka - vlákno žhne, bledne a konečně ztemní. Byla v každém městě, v každém domě, tvořila světelné vzory na stovkách mil země, slyšela všechno, viděla všechno, už nebyla sama, byla jedním z tisíců lidí, z nichž každý měl své myšlenky, svou víru.

Její tělo leželo jako třtina bez života, bledé a třesoucí se. Její mysl, plná elektrického napětí, se vrhala všemi směry do rozvodné sítě elektrárny.

Ve všem byla rovnováha. V jednom pokoji život odcházel, o míli dál zvedali číše na uvítání novorozeněte, voněly doutníky, lidé se usmívali, smáli se a podávali si ruce. Viděla bledé znavené obličeje lidí u bílých smrtelných posteli, slyšela, jak jsou srozuměni se smrtí a přijímají ji, viděla jejich gesta, vnímala jejich pocity a viděla, jak jsou sami v sobě osamělí, bez možnosti obsáhnout svět a vidět rovnováhu v něm, tak, jak ji teď viděla ona.

Polkla. Oční víčka sejí chvěla, hrdlo ji pálilo.

Už nebyla sama.

Dynamo ji roztočilo a vrhalo odstředivou silou po tisících drátů do miliónů porcelánových spojek ve stropech a rozsvěcovalo ji zatažením za šňůru, otočením, či zmáčknutím vypínače.

Světlo mohlo být v kterémkoliv pokoji, bylo jen třeba dotknout se vypínače. Všechny pokoje byty temné, dokud do nich nepřišla. A ona teď byla ve všech najednou. A nebyla sama. Její žal byl jen částí širého žalu, její strach jen jedním z nesčetných strachů. A ten žal byl jen půlkou věcí. Byla tam ještě druhá půle: zrození, útěcha v podobě nového dítěte, posila v teplém těle, barvy pro oko a zvuky pro probuzené ucho a vůně jarních květin.

Kdekoliv světlo zhaslo, život zmáčkl další vypínač a pokoje se znovu rozzářily.

Byla s lidmi, jejichž jméno znělo Clark, a s těmi, kteří se jménováli Grayovi, a se Shawovými a Martinovými, Harfordovými, Fento-novými, Drakovými, Shattuckovými, Hubbellovými a Smithovými. Být sám neznamenalo samotu, ta byla jen uvnitř vás. Člověk měl v hlavě spoustu otvorů. Snad je to hloupé a divné vyjádření, ale opravdu tam byty otvory. Otvory, jimiž bylo vidět, že je tu svět a v něm lidé stejně ustaraní a zoufalí jako vy, a otvory, jimiž bylo slyšet, a otvory, jimiž jste mohli vyslovit všechen svůj žal a zbavit se ho. A také otvory, kterými jste poznávali změny ročních dob podle vůní zralého žita nebo zimního ledu a podzimních ohníčků. Byly tam, aby je člověk užíval a nebyl sám. Zavřené oči znamenaly samotu. Víra přicházela s jejich otevřením.

Na celý ten svět, který znala dvacet let, spadla síť světla, a ona byla v každém drátu. Zářila a pulzovala a rozplývala se v jejich kovu. Rozprostírala se po celé zemi, pokrývala každou míli jako jemná, teplá bzučící přikrývka. Byla všude.

Turbíny v elektrárně vířily a bzučely a elektrické výboje jako malé obětní svíčky vyskakovaly a sbíhaly se na ohnutých loktech elektrických drátů a skla. A stroje stály jako svatí, jako kostelní sbory, osvětlovány tu žlutou, tu červenou, tu zelenou svatozáří. Jejich mno-hohlasý zpěv se rozpínal k výškám stropu a ozvěnou se vracel v nekonečných hymnách a zpěvech. Venku narážel vítr na cihlovou zeď a zaléval okna deštěm, uvnitř ležela ona na malém polštáři a náhle se rozplakala.

Nevěděla, zda pláče pochopením, smířením, radostí, či rezignací. Zpěv pokračoval, výš a výš a ona byla všude. Vztáhla ruku a chytila se manžela. Ještě nespal, ležel s očima upřenýma na strop. Možná byl také v tomto okamžiku všude, letěl sítí světla a energie. Jenže on vždycky býval všude najednou. Vždy cítil, že je částí celku, a proto byl pevný, pro ni byl tento pocit nový a otřásající. Náhle cítila jeho paže kolem těla a zabořila hlavu do jeho ramene, pevně a nadlouho, zatímco bzučení stoupalo výš a výš, a plakala, bez zábran a bolestně, přimknutá k němu...

Ráno byla obloha nad pouští jasná. Beze slov vyšli z elektrárny, osedlali koně, naložili všechno vybavení a nasedli.

Usadila se a seděla tam, pod modrou oblohou. Pomalu si uvědomovala svá záda a ta byla rovná, a podívala se na své ruce držící opratě - už se nechvěly. Viděla vzdálené hory, věci byly zřetelné, barvy jasné. Vše bylo pevné, kámen se dotýkal kamene, další kámen písku, písek divoké květiny a květina oblohy v jediném nepřetržitém proudu, všechno určené a náležité.

„Hyjé!" křikl Berty a koně zvolna kráčeli, vzdalovali se od cihlové budovy chladným sladkým ranním vzduchem.

Seděla na koni elegantně, v jejím nitru, jako pecka v broskvi, byl klid a mír. Když při stoupání zpomalili, zavolala na manžela: „Berty!"

„Ano?"

„Můžeme...?" ptala se.

„Co jestli můžeme?" zeptal se, protože nezaslechl otázku.

„Můžeme sem zase někdy přijít?" kývla zpět k elektrárně. „Jednou za čas? Někdy v neděli?"

Podíval se na ni a zvolna přikývl. „Myslím, že ano. Ano. Jistě. Proč ne?"

Ujížděli k městu a ona si bzučela, bzučela podivnou tichou melodii. Ohlédl se a poslouchal. Byl to zvuk, jaký byste očekávali za horkého letního dne nad rozpálenými kolejemi železnice, když se vzduch chvěje a víří a stoupá ve spirálách, zvuk v jedné stupnici, v jedné výšce - trošku výš, trošku níž, bzučící, bzučící, ale vytrvalý, klidný, nádherný...