<<< Literární doupě
Literární doupě

Ray Bradbury

POJĎ KE MNĚ DOLŮ DO SKLEPA

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Gatě dolů, madam - Zsolt Staník
 
 
cena původní: 89 Kč
cena: 79 Kč
Gatě dolů, madam - Zsolt Staník
451 stupňů Fahrenheita - Bradbury Ray
 
 
cena původní: 249 Kč
cena: 211 Kč
451 stupňů Fahrenheita - Bradbury Ray
451 stupňov Fahrenheita - Bradbury Ray
 
 
cena původní: 348 Kč
cena: 327 Kč
451 stupňov Fahrenheita - Bradbury Ray

 

   1   

 

 

Hugha Fortnuma probudily zvuky sobotního rána. Ležel, oči zavřeny, a jeden po druhém je vychutnával.

Dole v pánvi slanina; to ho Cynthie budí hýčkáním, místo denního křiku.

Naproti přes halu se Tom sprchuje, doopravdy se sprchuje. Někde opodál, v čmeláčím a vážčím světle, kdo to tam po ránu už nadává na počasí, na nečasy, na časy? Je to paní Šťastná? No ovšem! Ta zbožná obryně, co má bosá šest stop, ta přes dietu statná osmdesátnice, ten mudrc. Vstal, odháčkoval žaluzie a vyklonil se ven, aby ji dobře slyšel.

„Tu máš! Na! Tohle je na tebe! Ha!“

„Hezkou sobotu, paní Šťastná!“

Stařena ztuhla uprostřed oblaků insekticidu, řinoucího se z obrovité stříkačky.

„Blbost!“ křikla. „S tímhle neřádstvem a bejlím na krku?“

„S čím už zas válčíte?“ zavolal na ni Fortnum.

„Heleďte, nechci, aby si o tom čimčarovali vrabci na střeše, ale  –“ podezřívavě se rozhlédla „– co byste tomu řekl, kdybych se vám svěřila, že válčím? V první obranné linii proti létajícím talířům!“

„Prima,“ odpověděl Fortnum. „Meziplanetární rakety se dají čekat každým rokem.“

„Se daly čekat!“ Zapumpovala a zacílila spršku pod keře. „Tady zas! No počkej! Tu máš!“

Ucouvl z čerstvého jitra, poněkud méně rozjařen, než jak slibovaly první vjemy. Chudák paní Šťastná. Odjakživa to býval takový rozoumek. A teď? Jsou to snad léta? Někdo zvoní.

Popadl župan a napůl už sešel dolů, když uslyšel hlas: „Expres, prosím. Fortnumovi?“ a spatřil, jak se Cynthie vrací od dveří, v ruce malý balíček.

Natáhl ruku, ale zavrtěla hlavou.

„Expres pro pana syna, doporučeně, letecky.“

Tom sjel dolů jak stonožka.

„Jú! To je určitě od Velké slatiny, speciální zahradnictví!“

„Jestlipak bych já dokázal mít takovouhle radost z obyčejného dopisu?“ meditoval Fortnum.

„Obyčejný dopis!?“ Tom divoce rval provázek a papír. „Copak ty nečteš inzeráty vzadu v Popular Mechanics? No, tady je to!“

Všichni nakoukli do otevřené malé krabičky.

„Tady je co?“ řekl Fortnum.

„Zaručeně obří lesosklepní, velkoplodé. Houby do vašeho sklepa. Obrovský výnos.“

„A ták,“ pravil Fortnum, „no to jsem ale!“

Cynthie se koukla. „Tyhle mrňavé –“

„Senzační vzrůst během čtyřiadvaceti hodin,“ citoval Tom zpaměti. „Nasaďte si je do sklepa –“

Fortnum si vyměnil pohled se svou ženou.

„No, konečně,“ připouštěla, „je to lepší než žáby nebo hadi.“

„To bych prosil!“ Tom odbíhal.

„Tome,“ zavolal Fortnum mírně.

Tom se zastavil u dveří do sklepa.

„Tome,“ řekl mu otec, „napříště by úplně stačilo poslat to obyčejně.“

„Pšš,“ řekl Tom, „to se oni spletli. Asi mě mají za nějakou bohatou firmu. Expres letecky a ještě doporučeně, kdo si tohle může dovolit?“

Dveře do sklepa přibouchly.

Fortnum přejel papír zmateně očima a pak ho zahodil do koše. Cestou do kuchyně pootevřel dveře do sklepa. Tom už byl na kolenou, hrabičkami kypřil zem vzadu. Ucítil, jak se vedle něho postavila jeho žena; zlehka oddychovala a nahlížela dolů do studené temnoty.

„Jsou to určitě jedlé houby, že ano, ne… ne nějaké prašivky?“

Fortnum se zasmál. „Bohatou úrodu, pantáto!“

Tom vzhlédl a zamával jim.

Fortnum zavřel dveře, vzal ženu pod paží a odvedl ji do kuchyně. Bylo mu krásně.

K polednímu, právě když jel Fortnum na tržiště v sousedství, zahlédl Rogera Willise, kamaráda z Rotary klubu, učitele biologie na místním gymnasiu. Mával na něho naléhavě z chodníku.

Fortnum zastavil a otevřel vůz.

„Buď zdráv, Rogere, chceš někam svézt?“

Willis až příliš souhlasil, vtrhl dovnitř a přibouchl dveře.

„Ty jsi právě ten chlap, kterého jsem potřeboval potkat. Už pár dní tě chci navštívit, a pořád to odkládám. Dovedl bys mi na pět minut s boží pomocí dělat psychiatra?“

Fortnum se na přítele na okamžik zahleděl a jel dál. „To budeš potřebovat boží pomoc spíš ty. Ale prosím, spánembohem.“

Willis se opřel a prohlížel si nehty. „Jeď kousek. Heleď, něco ti potřebuju říct: na světě je něco v nepořádku.“

Fortnum se upřímně zasmál. „To je odjakživa.“

„Ne, ne, já myslel… něco divného, něco co není vidět. Zrovna teď se to děje.“

„Šťastná,“ řekl Fortnum napůl pro sebe a zastavil.

„Šťastná?“

„Paní Šťastná. Dnes ráno mi vykládala o létajících talířích.“

„Ale ne,“ Willis si nervózně hryzal kloub ukazováčku. „Žádné talíře, nic takového. Alespoň myslím, že ne. Pověz mi, co je to intuice?“

„Vědomé rozpoznání něčeho, co bylo po určitou dobu v podvědomí. Ale necituj mě nikde, je to jen amatérská psychologie.“ Opět se zasmál.

„Dobré, to je dobré!“ obracel se s rozjasněnou tváří Willis. Poposedl. „To je přesně to! Delší dobu se věci jako hromadí, ne? Najednou prostě musíš plivnout, třebaže se vůbec nepamatuješ, jak se ti vlastně ty sliny nashromáždily. Najednou máš umazané ruce, ačkoli nevíš, kde se ta špína nabrala. Denně se na tebe práší, a nic o tom nevíš. Ale když se nastřádá toho prachu dost, najednou je tu, je vidět, pojmenuješ ho. A zrovna je to i s intuicí, aspoň pokud jde o mě. No, a jaký prach to na mě napadal? Pár meteorů z nočního nebe? Zvláštní soumraky? Nevím, Takové ty barvy, pachy, zvláštní šramoty po baráku ve tři ráno? Nebo to, jak se mi ježí chlupy na rukou? Všechno co vím, je, že se tu nějaký ten pitomý prach střádá. Docela najednou o tom vím.“

„No jo,“ odpověděl zneklidněně Fortnum, „ale o čem to víš?“

Willis pohlédl na ruce v klíně.

„Mám strach. Nemám strach. Pak mám najednou zase strach, za bílého dne. Prohlíželi mě doktoři. Prvotřídní výsledky. Bez rodinných problémů. Joe je prima chlapec, výborný syn. Dorothy? To je pozoruhodná ženská. S tou se nebojím ani stáří, ani smrti.“

„To jsi šťastný člověk.“

„Bývalý šťastný člověk. Teď vyděšený člověk, vážně, bez sebe strachy, o sebe, o rodinu; a teď momentálně i o tebe.“

„O mne?“ řekl Fortnum.

Za okamžik nato zastavili u prázdné parcely poblíže tržiště. Nastal okamžik hlubokého ticha, v němž se Fortnum zkoumavě podíval na přítele. Willisův hlas ho znenadání zamrazil.

„Bojím se o všechny,“ řekl Willis. „O tvé přátele, o své přátele, o přátele svých přátel, o lidi, kteří jsou odsud na hony daleko. Pitomost, co?“

Willis otevřel dveře, vystoupil a nakoukl ještě jednou dovnitř. Fortnum cítil, že by měl také něco říci.

„No dobře – ale co se s tím dá dělat?“

Willis vzhlédl na slunce, které slepě plálo na ohromné a vzdálené klenbě nebes.

„Dávej pozor,“ řekl pomalu. „Všímej si všeho. Aspoň pár dní.“

„Všeho?“

„Nevyužíváme ani půlky toho, co nám pámbu nadělil. Sotva deseti procent svého času. Měli bychom se naučit víc slyšet, víc cítit, víc čichat, víc chutnat. Možná že je něco v nepořádku už v tom, jak tamhle vítr na parcele profukuje tím plevelem. Možná že je to slunce tamhle na telefonních drátech, nebo jsou to ty cikády, které cvrčí v jilmech. Kdybychom se tak mohli zastavit, dívat se, poslouchat – pár dní, pár nocí, a pak si navzájem porovnat poznámky! Pak bys mi mohl říct, abych držel hubu, a já bych ji držel.“

„Tak dobrá,“ řekl Fortnum lehčeji, než mu doopravdy bylo. „Porozhlídnu se. Ale jakpak poznám, že už jsem našel to, co vlastně hledám?“

Willis se na něj vážně zadíval. „To poznáš. To prostě musíš poznat. Anebo je s námi konec, se všemi,“ řekl tiše.

Fortnum přibouchl dveře, nevěděl co říci. Ucítil, jak rozpačitě rudne v tváři. Willis to vycítil.

„Hughu, myslíš, že – že mi přeskočilo?“

„Nesmysl,“ řekl Fortnum až příliš rychle. „Máš trochu v nepořádku nervy, to je všechno. Měl by sis pár týdnů odpočinout.“

Willis přikývl. „Mám k vám přijít v pondělí večer?“

„Přijď, když chceš. Stav se prostě, až budeš mít chuť.“

„Doufám, že budu mít chuť. Moc bych aspoň chtěl mít chuť.“

A pak byl najednou pryč, odspěchal najednou pryč přes suchou zaplevelenou parcelu k postrannímu vchodu do trhu.

Fortnum ho pozoroval a zčistajasna se mu nechtělo pohnout z místa. Zjistil o sobě, že pomalu a zhluboka nadechuje, že váží ticho. Olízl si rty, ochutnával na jazyku sůl potu. Pohlédl na paži opřenou o dveře, na zlaté chloupky planoucí v slunci. Na prázdném stanovišti se vítr honil sám se sebou.

Vyhlédl, aby spatřil slunce, a to na něj zacivělo jedinou mohutnou ohlušující ranou své nezměrné síly, až musel prudce stáhnout hlavu zpět. Vydechl. Pak se hlasitě zasmál. A pak odjel.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist