<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Ray Bradbury
překlad: Jarmila Emmerová

TUDY PŘIJDE NĚCO ZLÉHO
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

 

Zle, matičko, zle čili Praha 1741-1757. Kniha první - Novotný Antonín
 
 
cena původní: 266 Kč
cena: 223 Kč
Zle, matičko, zle čili Praha 1741-1757. Kniha první - Novotný Antonín
Ray Bradbury BOX - Bradbury Ray
 
 
cena původní: 799 Kč
cena: 679 Kč
Ray Bradbury BOX - Bradbury Ray
The Martian Chronicles - Bradbury Ray
 
 
cena původní: 269 Kč
cena: 239 Kč
The Martian Chronicles - Bradbury Ray

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

    1    

 

Kapitola 32

Za svítání se po strnulé obloze přehnal burácivý hrom, až jiskry lítaly. Na městské báně tiše padal déšť, tryskal z okapových rour a hovořil neznámými podzemními jazyky pod okny, kde neklidně snili Jim a Will. Z jednoho snu se překulili do následujícího, ale zjistili, že jsou všechny střižené z téže tmavé zpuchřelé látky.

Při tom rachotivém víření bubnů došlo k další věci: Na promáčené ploše poutě se najednou křečovitě probral k životu kolotoč. Jeho orchestrion vypouštěl páchnoucí výpary hudby.

Nejspíš jen jedna jediná osoba v městě slyšela a uhádla, že se kolotoč zase točí.

Dveře domu slečny Foleyové se otevřely a zavřely, její spěšné kroky zněly ulicí.

Když se pak blesk zmrzačeně roztančil po chvíli plně obnažené, chvíli navždy zmizelé zemi, hustě se rozpršelo.

V domě, kde bydlel Jim, i v domě, kde bydlel Will, když se déšť při snídani lísal na okna, bylo slyšet neustávající tichý hovor, pak křik a znovu klidný hovor.

Ve čtvrt na deset se do tohohle nedělního počasí vyštrachal Jim v plášti do deště, v čepici a galoších.

Zastavil se a zamířil pohledem na střechu, kde včera smyli cestičku po obřím hadovi. Pak upřel oči na Willovy dveře, aby se otevřely. Stalo se. Objevil se v nich Will. Za ním hlas jeho otce: „Chceš, abych šel s tebou?“ Will rozhodně zakroutil hlavou.

Oba chlapci, omývaní z nebe, důstojně kráčeli k policejní stanici, kde budou vyprávět, ke slečně Foleyové, kde se znovu omluví, teď šli jen s rukama v kapsách a vzpomínali na včerejší strašidelné záhady. Ticho po chvíli prolomil Jim:

„Když jsme včera večer umyli tu střechu a já pak usnul, zdálo se mi o pohřbu. Šel po Hlavní třídě, spíš jako nějaká návštěva.“

„Myslíš… průvod nebo přehlídka?“

„Přesně tak! Tisíc lidí v černém, černé kabáty, černé klobouky, černé boty a rakev byla třináct metrů dlouhá!“

„To mě podrž!“

„Právě! Co třináct metrů dlouhého potřebuje pohřbít?! napadlo mě. A v tom snu jsem k rakvi doběhl a nakoukl jsem dovnitř. A teď se nesměj.“

„Moc legrační mi to nepřipadá, Jime.“ „V té veliké dlouhatánské rakvi byla velká dlouhá svraštělá věc, něco jako švestka nebo ohromné zrnko vína vysušené na slunci. Jako veliká kůže anebo hlava obra nechaná vyschnout.“

„Ten balon!“

„No jo!“ Jim se zarazil. „To se ti asi zdálo totéž! Jenže… balon nemůže umřít, nemyslíš?“

Will mlčel.

„A pohřby se pro balony taky nedělají!“

„Jime, já…“

„Balon zatracenej, ležel tam jako hroch, ze kterého někdo vypustil vzduch –“

„Jime, včera večer…“

„Vlající černé chocholy, hudba bubnuje na černým sametem zahalené bubny, černou slonovinu, páni, to bylo! A já jsem k tomu všemu ještě musel ráno vstát a říct to mamince, ne všechno, ale stačilo to, aby začala brečet a ječet a zase brečet, ženský pláčou s radostí, nemyslíš? Říkala, že má syna kriminálníka, ale – my jsme přece nic špatného neudělali, viď, Wille?“

„Vím o jednom, co se málem svezl na kolotoči.“

Jim s ním v dešti držel krok. „Myslím, že o to mi už nejde.“

„Ty jenom myslíš!? Po tom všem? Já se z tebe zblázním! Co ta Čarodějnice, Jime, ten balon! Včera večer jsem úplně sám –“

Neměl čas větu dokončit.

Neměl čas říct, že balon propíchl, ten se odpotácel umřít někde na opuštěném místě a tu slepou ježibabu nesl při pádu s sebou.

Neměl čas, protože v tom studeném dešti najednou zaslechli přesmutný zvuk.

Míjeli právě prázdné prostranství, na němž v jisté vzdálenosti stál ohromný dub. Pod ním z deštivých stínů vycházel ten zvuk.

„Jime,“ řekl Will, „někdo tam – pláče.“

„Ne, nepláče,“ Jim šel dál.

„Je tam nějaká malá holka.“

„Není.“ Jim se nechtěl ani podívat. „Co by nějaká holka dělala pod stromem, když prší? Jdeme!“

„Jime! Vždyť ji slyšíš!“

„Ne! Neslyším!“

Ale pláč nesoucí se nad zvadlou trávou zesílil, jako smutný ptáček letěl deštěm a Jim se k němu musel otočit, protože Will už se vydal přes nerovnou pláň.

„Jime – já ten hlas znám!“

„Wille, nechoď tam!“

Jim se nehýbal, ale Will klopýtal dál, až vstoupil do stínu zmoklého stromu, kde končila obloha a ztrácela se v podzimním listí, stékala v lesklých říčkách po větvích a kmenu, u něhož se krčila holčička, obličej v dlaních, naříkala, jako by město a všichni lidé v něm zmizeli a ona se ztratila v hustém lese.

Nakonec se váhavě přišinul i Jim, zůstal stát u hranice stínu a řekl: „Kdo je to?“

„Já nevím.“ Ale Will současně cítil, že se mu hrnou slzy do očí, jako by část jeho bytosti dokázala uhádnout, kdo to je.

„Jenny Holdridgeová to není, viď…?“

„Ne.“

„Jane Franklinová?“

„Ne.“ V ústech jako by měl novokain, jazykem sotva

pohnul, rty necítil. „…ne…“

Holčička plakala i v jejich přítomnosti, ale hlavu nezdvihla.

„…mi…mi…nepomůže…ni…nikdo…mi…mi… nepomůže…já …“

Když se trochu vzpamatovala a uklidnila, zdvihla hlavu. Oči měla od pláče opuchlé na malé štěrbinky. Nejdřív se lekla, že tu někdo je, pak ji to překvapilo.

„Jime! Wille! To jste vy!“

Chytila Jima za ruku. Vykroutil se jí a zavřeštěl:

„Ne! Já tě neznám, nech mě!“

„Wille, pomoz mi, Jime, prosím tě, nechoď pryč, neodcházej!“vzlykala přerývaně a slzy se jí zase začaly hrnout do očí.

„Ne, ne, nech mě!“ hulákal Jim, šermoval rukou, vytrhl se jí, upadl na zem a vyskočil s napřaženou pěstí.

Celý se třásl, ale spustil ruku podél těla.

„Wille, Wille, prosím tě, jdeme odsud, nezlob se. Panebože!“

Holčička se ve stínu rozložitého dubu protáhla, oči se jí rozšířily, jak se na ty dvě zmoklé postavy upnula, pak zasténala, objala si kolena a pohupovala se vpřed vzad, houpala sama sebe jako miminko a konejšila lokty…nebylo vyloučeno, že si začne sama pod tím temným stromem i zpívat, a to bez ustání a tak, že se k ní nikdo nebude moct přidat, ani tu píseň utnout.

„…někdo mi musí pomoct…někdo musí pomoct jí…“ truchlila jako za mrtvou, „někdo jí musí pomoct… nikdo jí nepomůže…nikdo jí nepomohl…pomozte jí, když ne mně… co si počnu…co si počnu…“

„Ona nás zná!“ nešťastně zvolal Will, částečně nakloněný k holčičce, částečně obrácený k Jimovi. „Já ji tu nemůžu nechat!“

„Ta holka lže!“ rozhorlil se Jim. „Lže! Nezná nás! Já ji nikdy neviděl!“

„Je pryč, přiveďte ji zpátky, je pryč, přiveďte ji zpátky,“ naříkala holčička se zavřeným očima.

„Koho máme hledat?“ Will si klekl na jedno koleno, ale vzít za ruku se ji neodvážil. Popadla ho sama. Téměř okamžitě si uvědomila, že se spletla, protože se jí snažil vytrhnout. Pustila ho a znovu se rozplakala. Will poblíž vyčkával, zatímco Jim, stojící kus dál ve vyschlé trávě, volal, ať jdou pryč, že se mu to vůbec nelíbí, že prostě musejí jít.

„Je úplně ztracená,“ vzlykala holčička. „Utekla tam na tom místě a už se nevrátila. Najdete mi ji? Prosím, prosím…“

Rozechvělý Will ji pohladil na tvářičku. „Tak už neplač,“ šeptl. „Všechno se spraví. Já nějakou pomoc přivedu,“ povzbuzoval ji. Otevřela oči. „Já jsem Will Halloway, víš? Na mou duši se k tobě vrátíme. Za deset minut. Ale nesmíš odsud odejít.“ Zavrtěla hlavou. „Počkáš tu na nás pod tímhle stromem?“ Beze slova zakývala hlavou.

Will vstal. Ten úplně přirozený pohyb ji vyděsil, trhla sebou. Will proto zůstal chvíli stát, díval se na ni a řekl: „Já vím, kdo jsi.“ V tom ztrápeném obličejíčku viděl velké šedé povědomé oči. Viděl dlouhé deštěm zmáčené černé vlasy a bledé tváře. „Vím, kdo jsi, ale musím si to ověřit.“

„Kdo tomu bude věřit?“ zabědovala.

„Já,“ odpověděl Will.

Znovu se opřela o strom, ruce složila do klína, třásla se po celém těle, hubeňoučká, bleďoučká, maličká, zmatená.

„Můžu už jít?“ zeptal se.

Kývla hlavou.

Will odešel.

Jim na konci toho prostranství nevěřícně podupával, téměř hystericky se vztekal a vykřikoval.

„To není možné!“

„Je,“ řekl Will. „Ty oči. Podle nich se to dá poznat. Jako to bylo s panem Coogerem a tím zlým klukem. Je jen jeden způsob, jak se o tom přesvědčit. Pojď, jdeme!“

Protáhl Jima městečkem, nakonec zůstali stát před domem slečny Foleyové, v ranním příšeří přejeli pohledem neosvětlená okna, vyšli po několika schůdcích a zazvonili, jednou, dvakrát, třikrát.

Ticho.

Domovní dveře se pomaloučku pohnuly, skříply v pantech.

„Slečno Foleyová,“ tiše zavolal Jim.

Někde na druhé straně domu se pohnuly stíny dešťových kapek na vzdálených okenních tabulkách.

„Slečno Foleyová…?

Stáli v hale u závěsu z korálkového deště, naslouchali, jak se na půdě v lijáku kroutí trámy a sténají.

„Slečno Foleyová!“ Tentokrát hlasitěji.

Jedinou odpovědí bylo škrábání myšek uhnízděných v teple po domě.

„Není doma, šla nakupovat,“ řekl Jim.

„Ne, ne,“ řekl Will. „Přece víme, kde je.“

„Slečno Foleyová, já vím, že tu jste!“ vykřikl najednou Jim a zběsile se hnal po schodech nahoru. „Nechte toho, vylezte!“

Will čekal, až všechno prohledá a zkroušeně přitáhne zpátky. Když se Jim vrátil pod schody, oba zaslechli hudbu, domovními dveřmi ji přivál vítr spolu s vůní svěžího deštíku a uvadlé trávy.

Mezi okolními pahorky skřehotal orchestrion kolotoče pozpátku „Pohřební pochod“.

Jim otevřel dveře dokořán a stál v hudbě, jako se stojí v dešti.

„Spravili kolotoč!“

Will kývl. „Určitě tu hudbu slyšela a brzy ráno vyšla ven. Něco nebylo v pořádku. Možná že kolotoč neopravili, jak bylo potřeba. Anebo se vždycky může ještě něco stát. Vem si toho obchodníka s hromosvody, všechno je u něj vzhůru nohama a on je pošuk. Na pouti se možná havárie vítají, přispívá to k oživení. Anebo s ní něco udělali úmyslně. Možná že se chtěli co nejvíc dozvědět o nás, jak se jmenujeme, kde bydlíme, možná že chtěli, aby jim pomohla nám ublížit. Co my víme? Možná že měla své podezření anebo se bála. A oni jí vyšli vstříc víc, než by ji ve snu napadlo anebo by chtěla.“

„Já nechápu –“

V těch otevřených dveřích, ve studeném dešti, se teď bylo třeba zamyslet nad slečnou Foleyovou, která se bojí bludiště, slečnou Foleyovou nedávno samotnou na pouti, možná že křičela, když s ní dělali, co nakonec takhle dopadlo, točili ji kolem, kolem, dokola, mnohem víc let, než by si byla pomyslela, dřeli ji na dřeň, maličkou, opuštěnou a zmatenou, protože sama sebe nepoznávala, kolem a kolem, až všechna léta zmizela, kolotoč se několika poskoky zastavil podobně jako kolo rulety a nikde žádný zisk, všechno ztraceno, nemá kam jít, ta podivnost se nedá vyjádřit a nedá se dělat nic jiného než…plakat pod stromem, opuštěná, v podzimním dešti…

Takhle přemýšlel Will. Takhle přemýšlel Jim a řekl: „Chudák…chudák paní učitelka…“

 

    1    

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist