Ray Bradbury

MARŤANSKÁ KRONIKA
recenze
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Doslov ke knize

Edgar Allan Poe byl člověk, který věřil v krásu v lidské fantazii. Pochmurný mladík pochmurných životních osudů, neúspěšný kadet a přepracovaný redaktor, který měl veliké dětské oči a na dně duše, chmurné jako podzimní krajina jeho země Nikdenikdy, dětskou lásku k historkám, které srdce člověka, sevřeného šedí života, rozechvívají barevnými ohni překrásných a neskutečných hrůz.

Nebyl to realista. Vytvořil si vlastní svět, závislý však nejen na fantazii, ale také na vřelém zájmu o lhářské historky prostých námořníků a cestovatelů, které hltala jeho rozjitřená obrazivost (jak nádherně realistickým detailem leskne se třeba námořnický život v příběhu o Gordonu Pymovi!); o příběhy detektivů ve světě, kde na podhoubí zločinu společenského začal nebývale bujet zločin individuální (a sám se stal otcem detektivky), a o výboje mladičké vědy a znovuprobuzené logiky (Eureka). A tak, obklopen pozlátkem "příběhů ze života" na idealizovaných plantážnických sídlech a prudérií religiózních protialkoholických románů, vytvořil na protest proti konvenční tuposti sešněrované společnosti a pro osvobození z tíže tragického osudu veliké dílo, které je uzlem tětivy, po níž k zářivé slávě fantazie vzlétla moderní poezie, počínajíc jeho velkým obdivovatelem a překladatelem Charlesem Baudelairem.

Autor románu, který jste právě dočetli, Ray Bradbury, částí svého díla přímo navázal na pochmurné příběhy z neskutečných krajin Edgara Allana. Nitky k jeho nevšední tvorbě vedou však podivuhodnou oklikou ještě odjinud; ještě jiný muž byl obdivovatelem Poea, ale zájem ho vedl spíše ke krásným strojům než ke krásným morbidním dívkám - Jules Verne, inaugunátor moderní utopicko-fantastické literatury. Žánr, který vytvořil, spojil se pak v křivuli literatury s velmi příbuzným typem prózy, jehož otcem byl autor Utopie země vymyšlené ne proto, aby v ní Thomas More našel nesmrtelnou krásu a krásu hrůzné smrti, jako ji hledal churavý básník Morelly a Ligeiy, ne proto, aby ji zalidnil hrdinnými Robury Dobyvateli, záhadnými a spravedlivými kapitány podmořských člunů nebo konstruktéry vynálezů zkázy jako nenápadný francouzský monsigneur, ale aby v ní hledal ideál lepší lidské společnosti a aby jí své vlastní společnosti nastavil křivé zrcadlo.

Američan Ray Bradbury spojil ve svém díle svérázným způsobem všechny tyto tři typy prózy, ležící mimo hranice běžného realismu. Svět, který zachytil, není Amerika, ale absurdní tvář jejích rozporů. Jeho takto "nerealistické" dílo zachycuje z reality víc než sametové románky hlasatelů kapitalistických "kladných" hrdinů typu Sloana Wilsona nebo Hermana Wouka. V tomto smyslu je také třeba chápat nenávistný výkřik pana Stendahla z povídky o druhém Usherově domu v Marťanské kronice: Ach, realismus! Ach to Zde a to Nyní, k čertu s tím vším! Jako protestní výkřik proti "realismu" hollywoodských filmů a Hollywoodem inspirovaného magazinového písemnictví, jež mělkost bussinessmanské mentality, obávající se jako čert kříže všeho, co vybočuje z jejích nízkých obzorů, povyšuje na ideál demokratické myšlenky.

Neboť k "realistům", jak je požadují páni z New York Times Book Review (kteří Steinbeckovi, Hemingwayovi, Faulknerovi aj. vyčítají neamerický společenský pesimismus), k těm Bradbury rozhodně nepatří. Pro takové dodavatele literatury ad usum, status quo, pro tvůrce "hrdinů v šedých flanelových šatech", platí totiž pořád ještě heslo dávno mrtvého Williama Deana Howellse (který, kdyby byl živ, byl by ovšem první, kdo by proti nim protestoval), že "úsměvné stránky amerického života jsou ty američtější"; a jestliže toto heslo už za života jeho hlasatele usvědčili ze lži Stephen Crane, Frank Norris a Mark Twain, svědčí dnes celá velká moderní americká literatura, že spíše pravý opak je pravdou.

A stejně tak Bradbury a jeho Marťanská kronika: Párkář, jemuž je jeho vulgární stánek cennější, než prastará kulturní sídliště Marťanů, která pro nic za nic, z bujnosti a pro zábavu ničí (a kolik takových "párkářů" "civilizovaného" světa znesvětilo dotykem okovaných bot svatyně kultury "zaostalých" národů v oné požehnané éře "břemena bílého muže", která pro některé samozvané spasitele dosud neskončila). Rozmazlená fiflena, vyčerpávající smysl světa a života v bonbónech, salónech krásy a ve vysedávání v biografu. Úzkoprsé a samozvané komise pro dozor nad veřejnou morálkou, slepé ke kráse, které bdí nad myšlenkami a činy "výstředníků", "neamerických" elementů, jako je pan Stendahl. Chladnokrevní zabíječi typu Biggsova, který nachází krutou, ale logickou smrt v hlubinách marťanského kanálu a jehož otcem i matkou byly krvavé comics a podvědomý pocit nadčlověčství. Fízlové, jako je pan Garrett, kteří vedou v patrnosti člověkovo soukromí. Majitelé železářství, kteří vzpomínají na konopné provazy na podlahách vozů... jimž v očích sedí vražda. A nad tím vším příšerný plamenný stín hořící Země, té sladké kolébky člověka, která se docela dobře může změnit v jeho rozžhavené krematorium, vyplní-li se Bradburyho vize.

Proti tomuto "realistickému" vedení mužů z Pentagonu protestuje Bradbury zbraněmi ukutými v dílně starých mistrů Poea, Verna a Mora. Marťanská kronika je krvavá historie, jako jsou krvavé všechny historie koloniálních válek, v nichž nemálo exportérů civilizace skončilo u mučednického kůlu, ale také celé národy krvavě zmizely z povrchu zemského. Ale na rozdíl od Poea (a podobně jako u Verna) je zde také mnoho dobra, ušlechtilosti a jemnosti srdce: solidarita černých marťanských exulantů, skládající se na dluh svého druha, přemýšlivost ušlechtilého kapitána Wildera, marťanský Johny Appleseed, který zpustošený povrch nové planety pokrývá zelenými plicemi života, a nakonec zrno naděje, čapkovské řešení z tragédie o robotech, počátek nového a snad lepšího lidstva z páru neposkvrněných dětí, které se staly Marťany.

Je to všechno symbol, jinotaj a také mnoho vyzrálého formálního umění, zejména v líčení visuálních vjemů, při zachycování atmosféry. A je v tom více skutečnosti než v celých knihovnách woukovských "realistů". Smutné skutečnosti amerického způsobu života, ale také prastaré naděje dobrých lidí, která není totožná s emailovým optimismem Marjorie Morningstarové.

A je to, kromě mnoha jiných věcí, také poezie odpoutané lidské fantazie, jedné z těch krásných a nezbytných věcí, které jsou radostí na věky a provázejí člověka z lůna dávných dob na cestě k počátkům lidského života v budoucnosti.

Autor tohoto románu, dnes osmatřicetiletý syn amerického Středozápadu (narozen 1920 ve státe Illinois), je zajisté jednou z nejsympatičtějších postav amerického literárního světa. K psaní - smíme-li věřit reklamním pramenům - přivedla ho chudoba, ta typická chudoba amerických dětí, které si na coca-colu a na obrázkové magazíny vydělávají prodejem novin. Dělal to i Ray Bradbury a za stržené měďáky si také kupoval duševní stravu, jejímž hlavním dodavatelem byl tehdy ve dvacátých letech Edgar Rice Borroughs, autor slavného Tarzana. Tento kulantní obchodník s eklekticky nashromážděnou fantazií vytvořil kromě opičího muže také méně známý seriál o Pozemšťanovi na Marsu (kdysi též přeložený do češtiny) a právě jeho hrdina bez bázně a hany stal se ideálem mladého prodavače novin. Jenže buď sešity zdražily, nebo začala kamelota ničit konkurence: prostě měďáky došly dřív, než skončila Pozemšťanova dobrodružství, a mladý podnikatel byl nucen vymyslet a dopsat si jeho příběh sám, chtěl-li vědět, jak to dopadne. Což nepochybně chtěl a což také učinil.

A už u toho zůstal. Prošel pak ještě obvyklou drahou amerických spisovatelů, řadou zaměstnání, a napsal desítky a desítky povídek, které se mu jen tu a tam podařilo umístit do magazínů; oženil se a má dvě děti (pro zajímavost: jeho žena je původem Češka). Ale teprve poválečný módní příliv science-fiction, vědecko-fantastického románu, přinesl i jeho šťastnou hvězdu. Po třech knížkách sebraných povídek - Temný karneval (The Dark Carnival), Zlatá jablka ze slunce (The Golden Apples of the Sun) a Ilustrovaný člověk (The Illustrated Man) vydává slavnou Marťanskou kroniku (The Martian Chronicles) a Amerika v něm zdraví jednoho z velkých mágů fantazie. Bradbury píše filmový scénář podle klasického Mellvilova románu Bílá velryba (Moby Dick) a vydává svůj zatím snad nejdůležitější román 451 stupňů Fahrenheita (Fahrenheit 451). Tady je už i těm nejnechápavějším jasné, že "nerealistický" příběh, střižený podle všech předpisů "gadget-minded" literatury (kde jedním z hlavních efektů jsou všemožné důmyslné aparáty, jako např. Mechanický ohař, tzv. "gadgets") má velmi reálné ostří, které zasahuje právě dnešní Ameriku do živého. Následuje vrchol Bradburyho povídkové tvorby Říjnová krajina (The October Country), poeovské příběhy z krajiny, kde poledne rychle míjí, soumrak a temnota prodlévá a půlnoc setrvává, a konečně první nefantastický, "realistický" román, vzpomínkový příběh z dětství Pampeliškové víno (Dandelion Wine).

A právě tento realistický román odkrývá specifický charakter Bradburyho talentu. Vždycky jsem si říkal, píše Bradbury v jednom článku, že v neznámém je trošku známého a ve známém trošku neznámého... Snažím se učinit ze zázraků všední věci a z všedních věcí zázraky. Skutečně: chlapec Douglas Spaulding se sice pohybuje v realisticky vykresleném maloměstě amerického Středozápadu, ale atmosféra městečka má v sobě cosi snového, nadpřirozeného, neskutečného, postavy knihy jako by žily nehmotně v krajině složené z vůní, zvuků, chutí a barev, ne z nám všem dobře známého uskupení atomů, které vnímáme celostně. A přiházejí se jim možné, přesto však podivné věci: dvě dámy - americké dámy z roku 1930 - podezírají jedna druhou z černé magie; plukovník z války Severu proti Jihu dává se dálkovým telefonem spojit přes celý kontinent s jižanským městem svého mládí a žádá neznámou dívku na druhém konci drátu, aby na chvíli pověsila sluchátko z okna, protože chce ještě jednou, naposled před smrtí uslyšet šum ulic rodného města. Jinde zas se mladík zamiluje do devadesátileté stařeny: ale nebojte se, není to žádný psychopatický naturalismus: stařenka okouzlí mladíka krásou a fantazií své duše, půvabem své životní zkušenosti, smyslem pro problémy jeho dvaceti let: a to je symbolické - Bradburymu mizí pod rukama tělesnost života a zůstávají jen půvaby jeho fantazie. Erotické scény u něho nenajdeme. A jiná: babiččino skvělé kuchařské umění vezme za své, když jí po mnoha letech spokojení desorganizace děti udělají v kuchyni nemilý pořádek; je však znovu nalezeno, když vnuk v noci tajně přivede kuchyň zpět do odedávného a původního chaotického stavu.

Bradbury je prostě veliký lyrik prózy, inspirovaný možnostmi lidského ducha. Reality používá jen jako záminky k fantastické poezii nebo jako terče pro společenskou kritiku. Jeho poezie je poezie jemná a citlivá, tušíme v ní teplou blízkost dobrého člověka; jeho kritika je ostrá, přímá, nevyhýbavá a spravedlivá. Z řady běžných autorů science-fiction vymyká se tím, že se naprosto nespokojuje technickými efekty (užívá jich vlastně velmi málo a z hlediska čistě technického jsou to většinou čiré, ovšem vědomě a úmyslně čiré nesmysly) ani planým a nekonkrétním varováním před atomickou smrtí, které je v módě, hlavně není-li namířeno proti nikomu přesně. Usiluje o umělecký tvar značné svéráznosti, a varuje-li, varuje naprosto věcně, s poukazem na již existující a působící síly, které nebudou-li zadrženy, mohly by atomovou smrt snadno přivolat. Čtenář Marťanské kroniky snadno postřehne tyto vlastnosti Bradburyho prózy.

Povídky píše Bradbury v podstatě dvojího druhu: fantastickou povídku obvyklého typu science-fiction (ovšem často s politickým jinotajem), a tzv. "macabre story", povídku hrůzy, jak se v anglosaské literatuře vyvinula od "gotických" románů o strašidelných zámcích z 18. století přes Poea k Ambrosu Biercovi. Příklady pro tyto dva typy: Cestovní kancelář budoucnosti pořádá jakýmsi "strojem času" turistické zájezdy do pravěku. Cestující však nesmějí opustit palubu přístroje, protože kdyby v minulosti třeba jen zašlápli broučka v trávě, změní tím celý kausální nexus přírody a to by mohlo vést k nedozírným následkům (což se také stane: cestující zašlápne motýla, a když se vrátí časem do USA, zjistí, že tam mezitím došlo k fašistickému převratu a moci se ujal jeho úhlavní nepřítel). A naproti tomu "macabre story": mladá čarodějnice, která je v pubertě, a tedy zvědavá, jak vypadá svět a život, vtělí se do mladé lidské dívky a odpovídá jejími ústy na dostaveníčku milenci. Konverzace je značně konfusní a způsobí málem rozchod mileneckého páru. Čarodějnické mládě však včas opustí tělo své dočasné hostitelky a všechno dobře dopadne: tady je ovšem hrůza v symbióze s groteskou, ale horší námět: matku novorozeněte pronásleduje pocit, že ji její děťátko zavraždí. Manžel to pokládá za neurotický stav, ale nakonec se ženin strach změní ve skutečnost; nemluvně opravdu zavraždí nejenom svou matku, ale i svého otce a nakonec je samo zavražděno lékařem. Nebo: zásahem jakéhosi upíra je muž zbaven vlastní kostry a promění se v slizkého beztvarého měkkýše, který v tomto rosolovitém stavu bezmocně zírá z koberce na svou manželku (námět téměř kafkovský, držený ovšem neustále na pomezí grotesky a bez kafkovského druhého významu).

Ale všude a především nespoutaná, podivuhodná fantazie. V překladech Bradburyho dostává se prostě českému čtenáři do rukou autorský typ, který býval kdysi pýchou naší vlastní literatury (vzpomeňme jen na Jakuba Arbesa, Karáska ze Lvovic, Breiského, Karla Čapka, na Havlíčkův Zánik městečka Olšiny nebo podivuhodné příběhy Jana Weisse - Meteor strýce Žuliána, Přišel z hor, Volání o pomoc aj.), ale který nám dnes bohužel poněkud schází. Doufejme, že se Marťanské kroniky stanou jednou z pobídek k novému rozkvětu tohoto literárního odvětví u nás, které ač není skrz naskrz realistické, může hlavní proud realistické literatury doplnit o oblasti, které nevydávají jenom květy jedovaté, jak se někteří nezasvěcenci snad domnívají, ale také barevné a osvěžující květy fantazie, jimiž si náš pracující člověk může zpestřit chvíle zaslouženého odpočinku. A krom toho science-fiction literatuře často pomáhá pronikat cestami mnohdy novými a dosud nevyzkoumanými, až ke kořenům společnosti, jejích rozporů, ideálů, snů a nadějí, i k hnutím lidského srdce, v nichž je skryt smysl této naší pozemské existence.

 

Josef Škvorecký, 24.8.2004