Otokar Březina

RUCE
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ZPÍVALY VODY

 Mezi dvěma ohni, slunce a země, zakleté bloudíme věky.
 Z žíznivých kořenů žití jsme stoupaly k etherným stvolům,
 k nádheře květů, napjatých křečí bolestné touhy,
 proudy nummulitových moří, temnotami pralesů diluviálních,
 královstvími dávného tvorstva gigantického,
 jeskyněmi, kde člověk, zvířete tajemný bratr, příští vysvoboditel země
 tišil u nás oheň své krve, zatížené kletbou,
 hořící věčně, neuhasitelný.
 
 Hvězdami rosy jitřní třásly jsme se na bojištích,
 řekami slzí jsme ohnivé tekly přes popraviště,
 k života zrychlujícím se rytmům jsme pěly v mramorných městech
 pod mosty triumfálními a vlnobitím svých oceánů
 v pathosu ironickém jsme hřměly epopej zemí
 pohřbených v tisíciletích. Žhavými fermenty ohně
 kanuly jsme v etherné ledovce oblačných velehorstev
 nad ukrytým ložiskem zlatého slunce při zapadání
 jak přeludy vzdušné, odražené dálkami kosmu
 z obřího světa nádhernějšího.
 
 Duhu zaklely jsme v pláč vodopádů a pod hvězdnými
 zrcadly moří
 skrývaly jsme odvěkou válku nesčíslných svých tvorů,
 němých a krutých, hlubiny černé blesky ozařujících.
 Jak oči hadů fascinující leskly jsme se zrádnými víry
 na řekách šupinatých, ale podobny hřbitovům tisíce hrobů
 v zátokách melancholických rozlétaly jsme se jak zapomenutí
 a slovy modlitby posvěcující jsme šeptaly vroucně
 nad magickým varem léčivých zřídel, tisícitvárné.
 
 Před zraky zoufajícího jemné vlny naše se otvírají
 jako nesčíslné rty, v šílenství věčně se pohybující,
 oněmné ranou náhlého poznání hrůzyplného.
 Ale vítězové čtou naši ukrytou moudrost ze svých výší
 ze stříbrné mapy, jež sálá k nim z hlubin, jak čáry na dlani noci
 a jak na penízi jiskřící ražení písma, cenu udávající;
 radostné tajemství žití mluví k nim v našich tisíci cestách,
 jež se všech temen horských se liší k jednomu moři
 a z polyfonie pramenů našich, veletoků a oceánů,
 zpívati slyší jedinou laskavou sílu,
 jež změnami nesčíslnými hledá pravou tvář země.
 
 A hle! Před pohledem jejich roztříštěné vření milionů rukou
 tuhle v jedinou dechovou ruku gigantickou, zem objímající,
 jež v slavném a tragickém gestu sochaře,
 hnětoucího kouli své poslušné hlíny,
 přeměňuje tajemství věcí dle nádhery vidění svého,
 v mučivé křeči tvůrčí
 vždy nespokojená.