Otokar Březina

VĚTRY OD PÓLŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Královna nadějí

 Obrazy odpovídala jsem bolesti světla a obdivem věčnému Mistru.
 Dech času jsem zatajila v sobě, když hudbou mi mluvila krása.
 Tisíci hlasů se tázaly formy a bratrské duše živých a mrtvých
 a všem jsem odpovídala.
 
 Slunci, jež spočinutí zraků mých v dálce rozválo vichřicí žhavého plání,
 nocím, když roztesknily se písněmi předvěkých nocí a zajatých duší,
 i snům, když uraženy jásotem polibků od loží milenců prchly,
 a čekajíce až lítost jim otevře dvéře, bloudily v zahradách vůní.
 Unavila jsem se množstvím pohledů, které jsem vyslala k slavnostem hvězd
 a které pro nesmírnou dálku se už nevrátí ke mně na této zemi.
 Odpovídala jsem výkřikům, jež nad hlavami spících národů letí,
 modlitby Velkých,
 oblaky věčného slunce, jež od věků do věků houstnou a táhnou nad
 osením duší
 a nesou vláhu budoucím neznámým květům a západům purpurné záře.
 Větry dávaly dech svůj mému odpovídání a vlály mým šatem jak křídly
 a pološera kroužila nebeskými vůněmi nad mými nápoji z
 pozemských zdrojů.
 
 Když jsem se sklonila k věcím, svůj vlastní obraz jsem v nesčetných
 reflexech zřela,
 podobna svíci, jež uprostřed do úhlů složených zrcadel zažíhá lustry
 tisíce ramen
 a v klamných hlubinách magických perspektiv tisíckrát najednou hasne.
 
 Paprsky, které jsem sama vysílala, odrážely se do mne s palčivou trýzní
 a omdlívala jsem vdechnutím dechu, který jsem sama vydechovala.
 Poznala jsem nevěrnou upřímnost barev, záhadné šepoty stínů,
 i šílený smích měsíčního světla při náhlém procitnutí v úzkostech.
 Mé ruce chytaly střely neviditelné, jež letěly do srdce tvého
 a tušení smrti jsem sytila nejsladšími plody tvých zahrad.
 Třpytem motýlího letu se nesla má slova, bez bázně sedala na plameny,
 a když, etherná, odpočívala na květech, ani jimi nezahoupala.
 Odpovídala jsem bolestem zápasícího světla v záhadném pohledu zvířat
 i v namáhavém rozpuku poupat na krystalných keřích, rostoucích z
 kořenů hmoty,
 i bolestem, které mi přicházely naproti cestami růží
 a v žízni mne čekaly u pramenů vod a v poledním žáru pod stíny stromů.
 Naučila jsem (...)
(......)