David Brin
překlad: Ivan Adamovič

KŘIŠŤÁLOVÉ SFÉRY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1

Měl jsem z pekla štěstí, že mě rozmrazili právě v tom roce, kdy sonda 992573-aa4 odeslala zprávu, že objevila živou hvězdu s rozbitou křišťálovou sférou. V té době bylo včetně mě rozmrazených pouze dvanáct astronautů, tak jsem přirozené dostal šanci zúčastnit se celého toho dobrodružství.

Když si pro mne přilétli, ještě jsem o ničem nevěděl. Slézal jsem úbočí Sicilské plošiny ve velké pánvi, kterou poslední doba ledová vytvořila ze Středozemního moře. Já a pět dalších probuzených Spáčů jsme putovali tímto zázrakem a aklimatizovali jsme se na tuto dobu.

Byli jsme pestrý výběr ze všech možných dob, ale nikdo nebyl starší než já. Právě jsme opouštěli kdysi zatopené ruiny Atlantidy a putovali jsme lesními stezkami pod večerním přísvitem prstencového města vysoko nad našimi hlavami. Během staletí, která jsem prospal, se zářící pás obytného komplexu kolem naší planety rozrostl. Ve středních pásmech svítila nyní noc bledým světlem. Blízko rovníku už byla noc stěží rozeznatelná ode dne; tak pás světel na obloze zářil.

Nejen, že noc už nebyla tím, čím byla pro mého otce, když byl malý chlapec, změnila se i spousta jiných věcí. Neboť od dvaadvacátého století tu byly Střepy, vrhající barevné odlesky z míst, kde kdysi byly jen galaxie a hvězdy.

Není divu, že nikdo nic nenamítal proti zrušení pozemské noci. Lidé na asteroidech mohli na Střepy pohlížet s klidem, ale Pozemšťané nijak zvlášť netoužili hledět na tuto nepříjemnou připomínku.

Byl jsem rozehřátý sotva rok a ještě jsem se ani nedostal k tomu, abych se zeptal, jaké se píše století, natož abych se začínal poohlížel po nějaké práci. Probuzení Spáči mají obvykle deset let na to, aby vychutnali a zažili všechny změny, které se mezitím na Zemi a ve sluneční soustavě odehrály. Teprve pak se začnou rozhodovat o dalším životě.

Zvláště se to vztahovalo na astronauty pro daleký vesmír, jakým jsem byl já. Stát - nadčasově jší než kterýkoliv z jeho téměř nesmrtelných představitelů - mel nostalgickou slabost pro nás, podivíny, zástupce téměř zaniklé profese. Když astronaut procitne, může se nerušené potulovat po proměněné Zemi a objevovat její divy. Dokonce si může dál představovat, že zkoumá nový svět, kam ještě lidská noha nevkročila, namísto vědomí, že dýchá stejný vzduch, jenž před mnoha staletími tolikrát naplňoval jeho plíce.

Čekal jsem, že mě nikdo na mé cestě probuzeného Spáče nebude vyrušovat. Proto mě toho večera u zalesněného úbočí Sicílie tak překvapilo krémově žluté vládní vznášedlo. Sneslo se dolů z kraj-kovitých mraků a zamířilo k tábořišti, kde jsme odpočívali a probírali události uplynulého dne.

Zvedli jsme se a sledovali jeho přílet. Zatímco se vznášedlo snášelo k nám, mí společníci nedůvěřivě pokukovali jeden po druhém. Přemýšleli, kdo je tak důležitý, že kvůli němu nekonečné zdvořilá vláda ruší naše soukromí a posílá dolů pod vrcholky Palerma létající slzu, která do téhle divočiny zjevné nezapadala.

Nechal jsem si svoje skryté pocity pro sebe. Ta věc si přilétla pro mě. Věděl jsem to. Neptejte se mé jak. Astronauti někdy prosté vědít to je vše.

My, kteří jsme byli za Střepy roztříštěné křišťálové sféry Slunce a zvenčí jsme hleděli na obyvatelné světy uvnitř vzdálených skořepin... My jsme ti, kteří tisknou tváře na výlohy cukráren a dívají se na věci, které nemohou mít. My jsme ti, kteří rozumějí hloubce našich depresí i žertu, jenž na nás Vesmír přichystal.

Biliardy jiných lidí - těch, kteří nikdy neopustili naše hřejivě žluté Slunce potřebují psychiatra k tomu, aby se mu vypovídali ze svých nevyléčitelných traumat. Většina lidí za svůj život pocítila jen občasné návaly Hluboké deprese, které mohou být snadno vyléčeny nebo ukončeny dlouhým spánkem, ale my astronauti jsme rozbili mříže naší klece. My víme, že naše neurózy způsobil největší vesmírný šprým.

Vykročil jsem k mýtině, na kterou dosedlo vznášedlo. Mí společníci poznali, komu mohou děkovat za přerušený odpočinek. Skoro jsem fyzicky cítil jejich spalující pohledy.

Slza se otevřela a z jejích útrob vystoupila žena vysoké postavy. Měla strohou krásu soch, která nebyla na Zemi v módě během žádného z mých posledních čtyř životů. Určité nikdy nepodstou-pila bioplastiku.

Přiznám se bez rozpaků, že jsem ji v první chvíli nepoznal, ačkoliv jsme byli třikrát manželé během těch pomalu plynoucích probdé-ných let. Úplné první věc, které jsem si na ní všiml, byla naše uniforma ... důstojnická uniforma profese, která byla zrušená před tisíci lety.

Stříbrná na tmavomodrém podkladu a oči, které propalovaly.

"Alice," vydechl jsem po chvíli. "Je to tedy pravda?"

Vykročila mi vstříc a stiskla nabídnutou ruku. Musela vedet, jakou jsem v tu chvíli cítil slabost a napětí.

"Ano, Jošuo. Jedna z našich sond nalezla další roztříštěnou sféru."

"Nebude to omyl? Je to vážně živá hvězda?"

Potřásla hlavou a její oči říkaly ano. Tvář jí rámovaly černé kadeře, které se třpytily jako raketové trysky.

"Sonda hlásila pohotovost prvního stupně." V ústech jí zasvítil úsměv. "Kolem celé hvězdy jsou Střepy, roztříštěné jako ty kolem Slunce. A sonda hlásila, že uvnitř jsou obyvatelné planety!"

Nahlas jsem se rozesmál a přitiskl ji k sobě. Mí přátelé zřejmě pocházeli z dob, kdy takové věci nebyly ve zvyku, protože si začali cosi překvapeně šeptat.

"Kdy to bylo? Kdy jste zachytili tu zprávu?"

"Před několika měsíci, krátce po tvém rozmrazení. Světová rada říkala, že bys měl mít rok na adaptaci, ale já jsem přilétla hned, jak jsem se to dozvěděla. Čekali jsme už příliš dlouho, Jošuo. Mojše Bok potřebuje každého astronauta, který není v hibernaci. Jošuo, chceme, abys do toho šel s námi. Potřebujeme té. Naše expedice odlétá za tři dny. Poletíš?"

Ani se nemusela ptát. Znovu jsme se objali. A tentokrát jsem za víčky zadržoval slzy.

V posledních týdnech jsem přemítal, jakou práci si v tomto světě vyberu. Ale ani ve snu mě nenapadlo, že budu znovu astronautem pro daleký vesmír. Znovu si obleču uniformu a poletím ke hvězdám!