David Brin
překlad: David Hájek

SLUNEČNÍ POUTNÍK
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

22.
DELEGACE

‘Jaký je smysl těchto světelných bytostí?‘ ptá se reportér. Spíš by se měl ale zeptat: ‘Jaký je smysl člověka?‘ Je to naše poslání, plazit se po metaforických kolenou a ignorujíce bolest, s bradou zdviženou v dětinské pýše volat do vesmíru: ‘Jen se podívej! Jsem člověk! Lezu, kde ostatní kráčí! Není to ale úžasné, že dokážu lézt kdekoli?‘

Adaptabilita, tvrdí neolitici, je ‘specializace‘ člověka. Člověk sice nedokáže běhat tak rychle jako gepard, běhat však umí. Nedokáže plavat tak dobře jako vydra, plavat však také umí. Nemá tak ostrý zrak jako sokol, ani si nemůže skladovat potravu ve tvářích. Musí tedy cvičit oči a vytvářet nástroje z kousků zmučené země; nejenom proto, aby mu to umožnilo vidět, ale taky aby předběhl kočku a uplaval vydře. Dokáže přejít arktickou pustinu, přeplavat tropickou řeku, vyšplhat na strom a na konci své cesty postavit pěkný hotel. Tam vydělá peníze, a pak se bude u večeře přátelům chlubit svými úspěchy.

A přesto po celou tu dobu je náš hrdina nespokojen. Toužil po tom poznat své místo ve světě. Křičel a hlasitě se dožadoval odpovědi na to, proč je tady! A vesmír hvězd jenom s úsměvem hleděl dolů na jeho otázky, s hlubokým dvojznačným tichem.

Toužil po smyslu. A protože se mu ho nedostalo, obrátil svoje rozčarování proti ostatním tvorům. Ti specializovaní kolem něj znali svoje role a on je za to nenáviděl. Stali se jeho otroky, jeho fabrikami na proteiny. Stali se oběťmi jeho genocidního běsnění.

‘Adaptabilita‘ brzy znamenala, že nikoho jiného nepotřebujeme. Druhy, jejichž potomci mohli jednoho dne být historicky významní, se změnili v prach v holocaustu lidského egoismu.

A jenom díky nepatrnému drobtu štěstí jsme se krátce před Kontaktem stali ochránci životního prostředí… a tedy odvrátili spravedlivý hněv našich starších, který by jinak padl na naše hlavy. Bylo to vůbec štěstí? Je to náhoda, že se John Muir a ti, kteří následovali, objevil brzy po prvních potvrzených ‘zpozorováních‘?

A zatímco onen reportér leží zde, v jakési bublině, obklopen závojem klamných, růžových par, klade si otázku, jestli smyslem člověka nemůže být to, že slouží jako varovný příklad. Ať už naše patrony odradil kdysi dávno jakýkoli prvotní hřích, je splácen komedií.

Člověk jen doufá, že naši sousedé jsou povzneseni a zároveň pobaveni, když nás tu pozorují, jak se plazíme kolem a civíme v úžasu a často s odporem na ty, kdo jsou ztělesněným završením, prostým ambicí.“

 

Pierre LaRoque zvedl prst z nahrávacího tlačítka a svraštil čelo. Ne, ta poslední část není to pravé. Zní to téměř zatrpkle. Je to spíš ukňourané než sžíravé. Po pravdě řečeno, bude se to muset přepracovat celé. Nebyl v tom dostatek spontánnosti. Věty byly příliš šroubované.

Usrkl si z nápojové tuby, kterou držel v levé ruce, a začal si nepřítomně hladit knír. Jak se loď vyrovnávala, pomalu se před ním objevovalo zářící stádo rotujících torů. Manévr trval kratší dobu, než původně očekával. Už mu nezbýval čas odbočit na nepříznivou situaci, ve které se lidstvo nachází. Koneckonců, může to dokončit jindy.

Avšak tohle, tohle bylo něco mimořádného.

Opět stiskl tlačítko a zvedl mikrofon.

„Poznámka pro přepsání,“ řekl. „Více ironie a více o výhodách jistých typů specializace. Také se zmínit o Tymbrimech… o tom, jak jsou přizpůsobivější, než kdy budeme my. Nechat to stručné a zdůraznit optimistické vyhlídky, bude-li celé lidstvo spolupracovat.“

Až dosud tvořily stádo jen malé kroužky, vzdálené padesát či více kilometrů. Teď se však objevila s cípem fotosféry hlavní skupina. Nejbližší torus bylo jasně zářící a rotující modrozelené monstrum. Po jeho okraji se rychle mísily a přesouvaly tenké modré čáry, jako když se splétají moaré vzory. Kolem něj se třpytilo bílé halo.

LaRoque vzdychl. Tohle bude největší úkol. Až budou vysílány hologramy těchto bytostí, každý, včetně jeho šimpanzího majordoma, bude sledovat, jestli se jeho slova vyrovnají skutečnosti. Přesto cítil pravý opak pocitů, které musel vyvolávat on v nich. Čím hlouběji se loď nořila do Slunce, tím byl lhostejnější. Měl pocit, jako kdyby se nic z toho ve skutečnosti neodehrávalo. Jako by ty bytosti nebyly vůbec skutečné.

Kromě toho, připustil, měl strach.

 

„Jsou to perly štěstěny, navlečené na náhrdelnících z jiskřivého smaragdu. Ztroskotala-li zde kdysi galaktická galeona a zanechala na těchto chomáčovitých, ohnivých útesech svůj poklad, její diadémy zůstaly v bezpečí. Nezničeny časem, blyští se neměnnou krásou. Žádný lovec pokladů si je odtud v pytli neodnese.

Vzpírají se logice, neboť by zde neměly být. Vzpírají se historii, neboť nejsou pamatovány. Vzpírají se moci našich přístrojů a dokonce i galaktiků, našich starších.

Nevyrušitelné z klidu jako Bombadil, ignorují ve svém nekonečném zurčení úbytek kyslíku a vodíku, a přijímají potravu ze zřídla nejvěčnějšího.

Pamatují se… patřily snad k prapředkům, v době, kdy galaxie byla mladá? Doufáme, že se budeme moci zeptat, prozatím však zachovávají mlčení.“

 

Když se stádo přiblížilo na dohled, zvedl Jacob hlavu od práce. Ten pohled už na něj neměl takový účinek jako poprvé. Aby zakusil stejné emoce jako během prvního ponoru, musel by vidět zase něco jiného úplně poprvé. A aby někde viděl něco podobně úchvatného, musel by někam dál.

To byla jedna z nevýhod, když jste měli za předky opice.

Přesto však Jacob dokázal strávit celé hodiny pozorováním těch nádherných obrazců, které toroidi vytvářeli. A chvílemi, když si uvědomil význam toho, čeho je svědkem, zůstával na několik okamžiků opět naplněn posvátnou úctou.

Počítačový monitor na Jacobově klíně předváděl měnivý diagram křivek a přímek, izofot ducha, kterého viděli před hodinou.

Nebyl to žádný valný kontakt. Překvapili jednoho osamělého Solariana v okamžiku, kdy se loď vynořila zpoza hustého chuchvalce filamentu poblíž okraje stáda.

Bleskově se vzdálil a pak se nedůvěřivě vznášel ve vzdálenosti několika kilometrů. DeSilva přikázala natočit loď tak, aby se na tu třepetavou bytost dal namířit Donaldsonův parametrický laser.

Duch zprvu couval. Donaldson brblal a nadával, zatímco nastavoval laser, aby mohl přenášet rozmanité modulace Jacobova pásku pro navázání kontaktu.

Potom ta bytost zareagovala. Ze středu prudce vymrštila a napjala svá (chapadla? křídla?) a rozehrála se všemi barvami.

A pak, v záblesku oslňující zeleně, vmžiku zmizela.

Jacob tuto reakci studoval na údajích počítače. Obvodovým kamerám Solarian poskytl dobrý úhel záběru. První záznamy ukázaly, že část jeho čeření odpovídá kmitočtu basového rytmu velrybí melodie. V této chvíli se Jacob snažil zjistit, zda ta složitá ukázka, kterou vyslal okamžik před tím, než zmizel, obsahuje model, který by se dal interpretovat jako odpověď.

Skončil s formulováním analytického programu, kterým chtěl, aby se počítač řídil. Měl hledat variace na téma a rytmus velrybí písně ve třech režimech, v barvě, čase a jasu duchova povrchu. Jestliže najde něco konkrétního, bude on pak moci navázat spojení prostřednictvím počítače během příštího setkání.

Tedy, jestli k nějakému příštímu setkání vůbec dojde. Ta velrybí píseň byla pouze úvodem do sekvence stupnic a matematických řad, které měl Jacob v úmyslu odeslat. Duch však nevydržel, aby si to „vyslechl“ do konce.

Jacob odložil panel počítače stranou a snížil si lehátko, aby mohl pozorovat nejbližší toroidy, aniž by musel zaklánět hlavu. Dva pomalu propluli kolem, v úhlu pětačtyřiceti stupňů k rovině paluby.

„Víření“ torů bylo evidentně složitější, než si původně myslel. Ty komplikované, hbitě se měnící vzory, které se tak rychle míhaly podél okraje, představovaly něco v jejich vnitřním složení.

Když se dva toroidi, ve strkanici o lepší pozice v magnetickém poli, vzájemně dotkli, v rotujících obrazcích nedošlo k žádné změně. Reagovali na sebe, jako kdyby vůbec nerotovali.

Jak loď pronikala do stáda, přetlačování a strkání bylo stále zřetelnější. Helene deSilva nadhodila, že to bude proto, že aktivní oblast, nad kterou se toroidi zdržují, pomalu zaniká. Magnetická pole postupně řídla.

Se slyšitelným scvaknutím golfových hlavic klesl Culla na lehátko vedle něj. Jacob už začínal poznávat některé rytmy Cullovy zubní aktivity pro různé situace. Trvalo mu poměrně dlouho, než si uvědomil, že jsou součástí Pringova základního výrazového repertoáru, jako je obličejová mimika pro lidi.

„Mohu še tu pošadit, Jacobe?“ otázal se Culla. „Tohle je první příležitošt, kdy vám mohu poděkovat ža vaši špolupráči na Merkuru.“

„Není třeba, abys mi děkoval, Cullo. Pro incident, jako byl tenhle, je dvouletá přísaha mlčenlivosti věcí společenské etiky. Tak jako tak, jakmile komandantka deSilva dostala ze Země instrukce, bylo víc než jasné, že nikdo nepojede domů, dokud nepodepíše.“

„Štejně, myšlím ši, že máte právo ožnámit to švětu, čelé galakšii. Knihovna byla Bubbacubovými činy žoštužena. Je to od váš, odhalitele jeho… chyb, obdivuhodné, že projevujete ždrženlivošt a dovolíte jim, aby ty chyby napravili.“

„Co Institut udělá… kromě toho, že potrestá Bubbacuba?“

Culla usrkl ze své nepostradatelné tuby s nápojem. Oči mu zasvítily.

„Pravděpodobně žruší dluh Žemě a po nějakou dobu bude poškytovat šlužby pobočče ždarma. Po delší čaš, bude-li Konfederače šouhlašit š jištou dobou mlčenlivošti. Nemohu přehánět jejich ochotu vyhnout še škandálu.

Kromě toho, vy budete pravděpodobně odměněn.“

„Já?“ Jacob téměř oněměl. Pro „primitivního“ pozemšťana byla téměř jakákoli odměna, kterou se galaktici rozhodnou dát, něco jako kouzelný proutek. Jen stěží dokázal uvěřit tomu, co slyší.

„Ano, i když pravděpodobně žavládne jištá trpkošt, že jšte švé objevy nedržel víče v tajnošti. Rožšah jejich štědrošti bude pravděpodobně nepřímo úměrný všeobečné žnámošti, jakou Bubbacubův případ žíšká.“

„Ano, jistě, chápu.“ Kouzlo bylo pryč. Jedna věc byla obdržet jakýsi důkaz vděčnosti od takzvaných mocností, nabídka úplatku však byla něco úplně jiného. Ne, že by hodnota té odměny byla o to menší. Po pravdě řečeno, její cena bude pravděpodobně ještě vyšší.

Bude skutečně? Žádný cizinec neuvažoval přesně tak, jak by uvažoval člověk. Ředitelé institutu Knihoven byli pro něj záhadou. Jediné, co věděl najisto bylo, že by se jim nelíbila špatná odezva v tisku. Rád by věděl, jestli Culla mluví ze své oficiální funkce, nebo jestli prostě předpovídá, co si myslí, že bude následovat.

Náhle se Culla otočil a vzhlédl ke stádu, které právě míjelo loď. Oči se mu rozzářily a zpoza silných, chápavých rtů se ozvalo krátké zadrnčení. Z otvoru vedle lehátka vytáhl mikrofon.

„Promiňte, Jacobe. Myšlím ale, že něčo vidím. Muším to ohlášit komandantče.“

Promluvil krátce do mikrofonu, oči nehnutě upřené na místo asi třicet stupňů vpravo a dvacet pět stupňů nahoru. Jacob se tam podíval, nic však neviděl. Zaslechl vzdálené ševelení Helenina hlasu, přicházejícího z prostoru hlavy Cullova lehátka. Pak se začala loď otáčet.

Jacob překontroloval monitor počítače. Výsledky už tam byly. Předchozí setkání neukázalo nic, co by se dalo chápat jako odpověď. Budou prostě muset pokračovat v tom, co dělali až dosud.

„Sofonti,“ ozval se hlas Helene v interkomu, „Pring Culla oznámil další výskyt. Vraťte se prosím na svá stanoviště.“

Cullovy golfové hlavice hlasitě cvakly.

Jacob vzhlédl.

Pod úhlem asi pětačtyřiceti stupňů rostla přímo za tělesem nejbližšího toroida maličká, chvějící se skvrnka. Byla modrá a stále se blížila, až byli schopni rozeznat pět nestejnoměrných výběžků, oboustranně symetrických. Rychle narůstala a pak se zastavila.

V primitivní, posměšné imitaci člověka na ně poťouchle zíralo zjevení slunečního ducha druhého typu. Zubatými otvory očí a úst zářila červeň chromosféry.

K pokusu dostat zjevení do úrovně přístrojů na odvrácené straně nedošlo. Nejspíš by to bylo zbytečné a kromě toho, tentokrát měl přednost P-laser.

Jacob řekl Donaldsonovi, aby pokračoval s přehráváním původního záznamu od místa, kde došlo k přerušení kontaktu.

Inženýr zvedl mikrofon.

„Prosím, aby si všichni nasadili ochranné brýle. Chystáme se zapnout laser.“ Nasadil si vlastní a rozhlédl se, jestli všichni na dohled uposlechli (Culla byl od té povinnosti osvobozen; přijali jeho ujištění, že mu nehrozí žádné nebezpečí).

Potom stiskl spínač.

Dokonce i přes brýle viděl Jacob proti vnitřnímu povrchu stěny ochranného štítu slabou zář, jak si paprsek prorážel cestu k duchovi. Byl zvědavý, jestli tahle antropomorfická postava bude ochotnější spolupracovat, než bylo ono „normálně tvarované“ zjevení. Domníval se, že je to stejná bytost. Možná se na chvíli vzdálila, aby si pro toto setkání „udělala příslušný make-up“.

Duch se netečně třepotal, zatímco paprsek komunikačního laseru svítil přímo skrz něj. Jacob zaslechl, jak kousek od něj tiše nadává doktorka Martinová.

„Špatný, všechno je špatný!“ syčela. Zpod přílby a brýlí jí vykukovaly jenom nos a brada. „Něco tam je, ale není to tam. Sakra! Co s tím krámem k čertu je!“

Náhle se zjevení roztáhlo jako motýl připláclý na vnějšek lodi. Rysy jeho „obličeje“ se rozmázly do dlouhých úzkých pruhů okrové a černi. Paže a tělo se rozpínaly, dokud se bytost nezměnila v modrý pravoúhlý pás přes deset stupňů oblohy. Tu a tam se na něm začínaly objevovat zelené skvrny. Poskakovaly z místa na místo, prolínaly se, spojovaly a nakonec začaly získávat na konkrétní podobě.

„Dobrý Bože na nebesích,“ zamumlal Donaldson.

Odněkud zblízka se ozvalo Faginovo hvízdnutí, roztřesený, zmenšený septakord. Culla začal drkotat.

Po celé své délce byl Solarian pokryt jasně zelenými písmeny latinky. Stálo tam:

 

ODEJDĚTE. NEVRACEJTE SE.

 

Jacob křečovitě sevřel boky lehátka. I přes zvukové efekty mimozemšťanů a chrčivé dýchání lidí vládlo nesnesitelné ticho.

„Millie!“ vyhrkl a snažil se seč mohl, aby nekřičel.

„Dostáváte něco?“

Martinová, zaúpěla.

„Ano… NE! Něco dostávám, ale nedává to smysl! Vůbec to neladí!“

„Dobrá, snažte se odeslat otázku! Zeptejte se, jestli dostává vaše psí!“

Martinová přikývla a v soustředění si přitiskla ruce k tvářím.

Písmena nad jejich hlavami se okamžitě přeskupila.

 

SOUSTŘEĎTE SE.
MLUVTE NAHLAS KVŮLI ZAOSTŘENÍ.

 

Jacob byl ohromen. Hluboko v nitru cítil, jak se jeho potlačené já třese hrůzou. Mr. Hyda děsilo nevysvětlitelné.

„Zeptejte se, proč je ochoten hovořit s námi teď a ne předtím.“

Martinová otázku nahlas a pomalu zopakovala.

 

TEN BÁSNÍK. BUDE ZA NÁS MLUVIT. JE ZDE.

 

„Ne, já nemůžu!“ vykřikl LaRoque. Jacob se rychle otočil a viděl malého novináře, jak se posedlý hrůzou krčí u jídelních automatů.

 

BUDE ZA NÁS MLUVIT.

 

Zářila zelená písmena.

Helene deSilva zvolala: „Doktorko Martinová, zeptejte se Solariana, proč se nemáme vracet.“

Po krátké pauze se písmena opět přeskupila.

 

CHCEME SOUKROMÍ.

PROSÍM, NECHTE NÁS BÝT.

 

„A když se přesto vrátíme? Co potom?“ zeptal se Donaldson. Ponurým hlasem Martinová otázku zopakovala.

 

NIC. NEUVIDÍTE NÁS.
MOŽNÁ NAŠE MLADÉ, NÁŠ DOBYTEK.

NÁS NE.

 

To vysvětluje ty dva druhy Solarianů, pomyslel si Jacob. Ta „normální“ varianta musí být mladí, kteří dostávají jednoduché úkoly – jako je doprovázení stáda toroidů. Kde potom žijí dospělí? Jaký druh kultury mají? Jak mohou bytosti z ionizované plazmy komunikovat s lidskými bytostmi tvořenými vodou? Ta hrozba Jacoba zabolela. Když budou dospělí chtít, můžou se vyhýbat sluneční lodi nebo jakékoli případné flotile slunečních lodí s lehkostí, jakou se dokáže vyhnout orel balonu. Jestli teď přeruší kontakt, lidem se nikdy nepodaří přimět je k tomu, aby ho opět navázali.

„Proším,“ ozval se Culla. „Žeptejte še, ještli je Bubbacub uražil.“ Pringovy oči žhnuly a drkotání tlumeně pokračovalo mezi každým slovem, které řekl.

 

BUBBACUB NENÍ NIC.
BEZVÝZNAMNÝ.
PROSTĚ ODEJDĚTE.

 

Solarian začal blednout.

Kostrbatý pravoúhlý útvar se zmenšoval, jak se pomalu vzdaloval.

„Počkej!“ vykřikl Jacob a vstal. Rychle vztáhl ruku, sáhl však do prázdna.

„Neodbývejte nás takhle! Jsme vaši nejbližší sousedé! Chceme se s vámi jenom spřátelit! Alespoň nám řekněte, kdo jste!“

Obraz Solariana byl z té vzdálenosti nejasný. Zakryl ho chuchvalec temnějšího plynu, ale ještě předtím si stačili přečíst poslední vzkaz. Obklopen davem „mladých“, dospělý zopakoval jednu z předchozích vět.

 

TEN BÁSNÍK. BUDE ZA NÁS MLUVIT.