Charles Bukowski

HOLLYWOOD
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

14

Za pár dnů nato jsme byli zase znova ve studiu Dannyho Servery v Benátkách.

"Další chlápek natočil film o vandrácích a o chlastu," řekl Jon, "pojďme se na to kouknout."

Tak jsme tam šli, Jon, Sarah a já. Lidi už seděli na svých místech. Bar byl zavřený.

"Bar je zavřený," řekl jsem Jonovi.

"Ano," odtušil.

"Poslyšte, musíme sehnat něco k pití..."

"Obchod je v dalším bloku směrem k vodě, na opačné straně ulice."

"Hned jsme zpátky..."

 

Našli jsme to, vzali dvě láhve červeného a vývrtku. Cestou zpátky nás dvakrát zastavili o almužnu. Dostali jsme se před studio. Zatlačil jsem na dveře a vešli jsme dovnitř. Byla tma. Film už běžel.

"Do prdele," řekl jsem, "nic nevidím! Nevidím jedinou zasranou věc!"

Někdo na mě zasyčel.

"Ty mně taky," řekl jsem.

"Byl byste tak laskav a byl zticha?!" řekla nějaká žena.

"Zkusme první řadu," řekla Sarah, "myslím, že tam vidím pár sedadel, ale jistá si nejsem."

Začali jsme se protláčet dopředu dolů. Zakopl jsem o něčí nohu.

"Ty hajzle," uslyšel jsem, jak řekl nějaký muž tlumeně.

"Vyliž si," odpověděl jsem mu.

Konečně jsme našli dvě místa a posadili se. Sarah vytáhla cigarety a zapalovač, zatímco já jsem vývrtkou otevíral láhev. Neměli jsme skleničky na pití, takže jsem si loknul a podal láhev Sarah. Loknula si také a vrátila mi ji. Potom pro nás zapálila dvě cigarety.

Člověku, který film Návrat z Hádu napsal, běžel kdysi v televizi seriál, taková ta show z jednoho města. Jmenoval se Pat Sellers. Tak seriál běžel dál a dál, jenže Pat si to rozdal s flaškou a prohrál a seriál byl brzy odsouzen k zániku. Rozvod. Ztráta rodiny, domova. Pat se stal vandrákem. Tohle byl Patův comeback. Natočil tenhle film. Je abstinent. A pořádá osvětová turné, pomáhá druhým.

Dal jsem si další doušek vína a předal láhev Sarah.

Díval jsem se na film. Byli to vandráci na šikmé ploše. Byla noc a oni si udělali malý ohníček. Muži i ženy byli na vandráky na šikmé plaše docela pěkně oblečeni. Určitě nevypadali jako tuláci a ožralové. Vypadali spíš jako lidé, pracující v hollywoodských filmech, jako herci z televize. A každý z nich měl košík ze samoobsluhy, ve kterém měl veškeré své pozemské jmění. Jenže ty košíky byly úplně nové. V záblescích ohně jiskřily. Takhle nové košíky jsem v žádné samoobsluze v životě neviděl. Evidentně je koupili přímo pro film.

"Dej mi flašku," řekl jsem Sarah.

Vysoko jsem ji zdvihnul a pořádně si loknul. Zase jsem uslyšel sykot, a hned nato další.

"Ti lidi tady jsou oškliví," řekl jsem Sarah. "Co s nima do prdele je?"

"Nevím."

Ale zpátky k filmu a lidem s košíky ze samoobsluhy při ohníčku. Mluvil nějaký muž. Ostatní naslouchali.

"...vstal jsem a nemohl jsem poznat postel, ve které ležím, nevěděl jsem, kde jsem... oblékl jsem se, vyšel ven a hledal svoje auto. Nikdy jsem nevěděl, kde mám auto. Někdy to trvalo celé hodiny, než jsem ho našel..."

"Hele, to je dobrý," řekl jsem Sarah, "to se mi stalo už mockrát!"

Další sykot.

"...Byl jsem každou chvíli na záchytce... často jsem ztrácel peněženku... měl jsem vyražené zuby... byl jsem ztracená duše... ztracená... ztracená... Potom se můj kamarád Mike, který se mnou chlastal, zabil v opilosti při autonehodě... to rozhodlo..."

Sarah si přihnula.

"Teď jsem vyrovnaný... dobře spím... začínám se opět cítit jako funkční lidská bytost... A Kristus je to nejvyšší, co znám, víc než jakékoli pití, které kdy donesl ďábel na tuto zemi"

V chlápkových očích se třpytily slzy.

Dal jsem si další hlt.

On začal recitovat básničku:

 Jsem znovu nalezen.
 Tisíckrát přemožen,
 Chutí na drogu zaskočen.
 Teď jsem tvůj bratr, bližní tvůj
 Jsem znovu nalezen.
 

Skromně se uklonil a ostatní zatleskali.

Pak začala mluvit nějaká žena. Říkala, že začala pít na večírcích. A potom už to pokračovalo. Začala pít sama doma. Kytky zvadly, protože je nezalévala. Během hádky pořezala svou dceru kuchyňským nožem. Její manžel začal taky chlastat. Přišel o práci. Zůstal doma. Pili spolu. Potom jeho pořezala kuchyňským nožem. Jednoho dne prostě nasedla do auta a odjela s kufrem a svými kreditními kartami. Chlastala po motelích. Kouřila, pila a dívala se na televizi. Vodku. Milovala vodku. Jednou v noci podpálila pod sebou postel. Do motelu přijeli hasiči. Byla v noční košilce a opilá. Jeden z hasičd ji chytil za zadek. Skočila do auta jen v noční košili a s peněženkou. Jela a jela v naprostém omámení. Kolem poledne příštího dne byla na rohu Čtvrté a Broadwaye. Během jízdy jí praskly dvě pneumatiky. Gumy se nesmekly a ona jela po ráfcích a nechávala za sebou v asfaltu hluboké drážky. Zastavil ji nějaký policajt. Sebrali ji - na pozorování. Ubíhaly dny. Nepřišel ani její muž, ani dcera. Byla sama. Jednoho dne seděla u psychoanalytika a ten se jí zeptal: "Proč trváte na svém sebezničení?" A když jí položil tuto otázku, nebyl to náhle obličej psychoanalytika, nýbrž obličej Kristův. To rozhodlo...

"Jak věděla, že je to obličej Krista?" zeptal jsem se nahlas.

"Co je to za chlapa?" slyšel jsem, jak se někdo ptá.

Moje láhev vína byla prázdná. Otevřel jsem vývrtkou další.

Teď zase jiný chlápek vyprávěl svůj příběh. Táborák prostě pořád hořel a hořel. Nikdo nemusel přikládat. A nepřišli ani žádní jiní vandráci, kteří by je otravovali. Když chlápek dokončil svou historku, sáhl do svého košíku a vytáhl velmi drahou kytaru.

Loknul jsem si a předal červené Sarah.

Chlápek naladil kytaru a pak na ni začal hrát a zpívat. Zpíval úplně přesně, trénovaným hlasem. Zpíval furt dál.

Kamera přejížděla v širokém záběru dokola a zabírala všechny obličeje. Tváře vyzařovaly okouzlení, někteří plakali, jiní měli jemné, krásné úsměvy. Potom zpěvák dozpíval a následoval srdečný a nadšený potlesk.

"Takovýhle vandráky a ožraly jsem v životě neviděl," pravil jsem Sarah.

Film pokračoval. Hovořili další herci. Několik dalších mělo drahé kytary. Byla to kytarová noc. Pak přišlo velké finále. Byla tam nějaká filmová hvězda. Polepšené obličeje se rozzářily. Nastalo krátké ticho. Pak začal nějaký muž zpívat. Brzy se k němu přidala žena. Přidávaly se další hlasy. Všichni znali slova. Vytáhla se spousta kytar. Byl to pohnutý refrén naděje a jednoty. Pak byl konec. Film skončil. Rozsvítila se světla. Stálo tam malé pódium. Pat Sellers na ně vylezl. Strhl se potlesk.

Pat Sellers vypadal příšerně. Ospale, bez života, jako mrtvola. Měl prázdné oči. Začal mluvit.

"Právě je to pět set devadesát pět dní, co jsem nepozřel alkohol..."

Následoval burácející potlesk.

Sellers pokračoval: "Jsem vyléčený alkoholik... My všichni jsme vyléčení alkoholici..."

"Vypadněme odsud!" řekl jsem Sarah.

Dopili jsme víno. Vstali jsme a zamířili k východu a k našemu autu.

"Takovej hajzl," řekl jsem, "kde je Jon? Proč není tady?"

"Ale jsem si jista, že film viděl," řekla Sarah.

"Docela nás osvěžil. Je to vlastně legrace, když o tom přemýšlíš."

"Byli to samí Anonymní Alkoholici..."

Nasedli jsme do auta a zamířili na dálnici.

Já si o celé záležitosti myslel, že většina z těch lidí nebyla alkoholiky, že si to o sobě jen mysleli. To je něco, co se nedá uspěchat. Dá to přinejmenším dvacet let práce, než se člověk stane alkoholikem bona fide. Já to táhl čtyřicátý pátý rok a nelitoval jsem ani týdne.

Dostat jsme se na dálnici a zamířili zpátky do reality.