Charles Bukowski

HOLLYWOOD
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

16

Tu noc, bez Jona naslouchajícího dole, se začal scénář hýbat. Psal jsem o mladíkovi, který chtěl psát a chlastat, ale úspěchy měl převážně v tom druhém. Tím mladíkem jsem byl já sám. Pokud to nebyl čas zrovna nešťastný, byl to většinou čas marnosti a čekání. Jak jsem psal, vracely se mi postavy jednoho jistého baru. Znova jsem viděl každičký obličej, držení těla, slyšel jsem hlasy, dialogy. Existoval takový jeden bar, který měl jisté morbidní kouzlo. Zaměřil jsem se na oživení barových potyček s výčepním. Nebýval jsem dobrej rváč. Hlavně proto, že jsem měl drobné ruce, a pak jsem byl podvyživený, příšerně podvyživený. Ale měl jsem jistou dávku odvahy a údery jsem přijímal velmi dobře. Mým hlavním problémem během rvačky bylo to, že jsem se neuměl skutečně naštvat, ani když to vypadalo, že je v sázce můj život. Vždycky mi to připadalo neskutečné. Trochu na tom záleželo a trochu taky ne. Porvat se s výčepním patřilo k věci a potěšilo to stálé hosty, kteří tvořili pěknou vybranou společnost. Já byl mimo. Mělo by se taky říct něco ohledně pití kdybych byl střízlivý, tak by mě tyhle rvačky určitě zabily, ale v opilosti jako by bylo tělo celé z gumy a hlava z betonu. Vyvrtnutá zápěstí, naběhlé rty a odřená kolena byly tím jediným, o čem jsem měl příští den ponětí. A boule na hlavě od věčných pádů. Jak by z toho všeho měl vzniknout scénář, mi nebylo jasné. Věděl jsem jen, že je to jediné období mého života, o kterém jsem toho moc nenapsal. Věřil jsem, že jsem byl v té době při smyslech jako všichni ostatní. A věděl jsem, že po barech žije ve dne v noci celá zvláštní civilizace ztracených duší odsouzených k smrti. Nikdy jsem o této civilizaci nic nečetl, tak jsem se rozhodl o ní něco napsat, o tom, co jsem si zapamatoval. Starý dobrý psací stroj si to ťukal jako o závod.

 

Příštího dne kolem poledne zazvonil telefon. Byl to Jon.

"Našel jsem bydlení. François je tu se mnou. Je to nádherný, má to dvě kuchyně a nájemné nestojí vůbec za řeč..."

"Kde bydlíte?"

"Jsme v ghettu ve Venice. Brooks Avenue. Samí černoši. Na ulicích panuje válka a destrukce. Je to nádherný!"

"Opravdu?"

"Musíš se k nám přijít podívat!"

"Kdy?"

"Dnes!"

"Já nevím."

"O tohle byste ale neměli přijíti Pod naším domem bydli nějací lidé. Slyšíme je tam dole, jak mluví a pouštějí si rádio! Všude vládnou gangy! Tady dole kdosi postavil obrovský hotel. Jenže nikdo jim neplatí nájemné. Zatloukli dům prkny, odpojili elektřinu, vodu, plyn. Jenže lidé tam bydlí pořád. TOHLE JE VÁLEČNÉ PÁSMO! Policie sem nejezdí, je to tady jako zvláštní stát s vlastními zákony. Miluju to tady! Musíš za námi přijeti"

"Jak se tam dostanu?"

Jon mi popsal cestu a zavěsil.

Našel jsem Sarah:

"Poslyš, musím se jet podívat za Jonem a Françoisem."

"To já jdu s tebou!"

"Ne, to není pro tebe. Je to někde v ghettu ve Venice."

"V ghettu! O to nemůžu v žádném případě přijít!"

"Podívej, udělej mi laskavost: nechoď se mnou!"

"Cože? Myslíš, že tě tam nechám jít úplně samotnýho?"

Vzal jsem si svou břitvu a peníze jsem si dal do bot. "Tak fajn," pravil jsem...

 

Pomalu jsme vjeli do ghetta. Nebyla pravda, že tam jsou samí černoši. Na předměstích žili i nějací Jihoameričané. Všiml jsem si skupinky sedmi či osmi postávajících Mexičanů, opírajících se o kapotu starého automobilu. Většina mužů měla na sobě nátělníky nebo byla do půl těla. Pomalu jsem je míjel, moc jsem si je neprohlížel, jen jsem je bral na vědomi. Nezdálo se, že by něco dělali. Prostě čekali. Čekali a byli přichystaní. Nakonec se možná jenom nudili Vypadali jako prima chlápci. A nevypadali, že by je něco dokázalo nasrat.

Pak jsme dojeli do černošského rajónu. Ulice byly náhle plné odpadků: levá bota, oranžové tričko, stará kabelka... shnilý grapefruit... další levá bota... modré džíny... gumová pneumatika...

Musel jsem tím vším kličkovat. Dva černí, asi jedenáctiletí kluci na nás zírali ze svých bicyklů. Byla to čistá, dokonalá nenávist. Úplně hmatatelná. Chudí černoši nenávidí. Chudí bílí taky. Jenom když černí mají peníze a bílí mají peníze, tak se spolu dávají dohromady. Někteří bílí milují černochy. Velmi málo černochů, jestli vůbec nějací, má rádo bílé. Pořád si mezi sebou vyřizují účty. To snad nikdy neskončí. V kapitalistické společnosti slouží poražení vítězům, a k tomu musíte mít víc poražených než vítězů. Co jsem si o tom myslel? Věděl jsem, že politika to nikdy nevyřeší, a na to, aby to dobře dopadlo, už není dost času.

Jeli jsme, dokud jsme nenašli dům podle adresy, zaparkovali auto, vystoupili a zaklepali.

V kukátku na dveřích se objevilo oko, které nás pozorovalo.

"Á, Hank a Sarah!"

Dveře se otevřely, zavřely, a my byli uvnitř.

Přešel jsem k oknu a podíval se dolů.

"Co děláš?" zeptal se Jon.

"Chci se jen sem tam mrknout na auto..."

"Ach ano, pojďte se podívat, ukážu vám naše dvě kuchyně!"

Skutečně tam byly dvě kuchyně, v každé sporák, lednička, dřez.

"Bývaly to dva byty. Předělali to na jeden."

"Pěkný," řekla Sarah, "vy můžete vařit v jedné kuchyni a François v druhé..."

Teď zrovna jíme většinou vejce. Máme slepice, a ty snášejí spoustu vajec..."

"Kristenanebi, Jone, to je to tak zlý?"

"Ne, vlastně ne. Počítáme, že jsme tu na dlouhou dobu. Většinu peněz utratíme za víno a za doutníky. Jak ti jde scénář?"

"Jsem rád, že může říct, že už pár stránek mám. Jenom si někdy nevím rady s KAMEROU, NAJÍŽDĚNÍM NA DETAIL... a se všema těma kravinama..."

O to se nestarej, to udělám já."

"Kde je François?" zeptala se Sarah.

"Ale, je vedle v pokoji... pojďte..."

Vešli jsme, a François tam roztáčel svou ruletu. Když pil, nos mu zrudnul jako na karikatuře opilce. Taky čím víc pil, tím měl větší depresi. Cumlal vlhký, zpola dokouřený doutník. Povedlo se mu pár smutných kroužků. Vedle něj stála téměř prázdná láhev vína.

"Do háje," řekl, "mám šedesát tisíc v prdeli a piji tohle laciný Jonovo víno, o kterém on říká, že je dobrý, ale ve skutečnosti to jsou naprostý sračky. Láhev stojí dolar a pětatřicet cent. Břicho mám jako balón plnej chcanek! Mám šedesát tisíc v prdeli a zaměstnání v nedohlednu. Musím... se... zabít..."

"Ale notak, François," řekl Jon, "ukážeme přátelům slepice..."

"Slepice! VÉCA! Pořád žereme VÉCA! Nic než VÉCA! Nasrat, nasrat, nasrat! Slípky jen serou VÉCA! Celý dny a celý noci musím hlídat slípky před černošskými kluky! Černí kluci pořád lezou přes plot a ženou si to do kurníku! Já je mlátím dlouhým bidlem a říkám jim: 'Vy dobytci, nechte moje slepice, které serou VÉCA, na pokoji!' Nemůže vůbec přemýšlet o svém vlastním životě nebo o vlastní smrti, pořád honím ty černý kluky s dlouhým klackem! Jone, potřebuju víc vína a další doutník!"

Znova roztočil ruletu.

To byla další špatná zpráva. Systém přestával fungovat.

"Víte, ve Francii mají pro celé kasino jedinou nulu! Tady v Americe mají nulu a dvojitou nulu! OBEROU VÁS O OBĚ KOULE! PROČ? Pojďte, ukážu vám slepice..."

Šli jsme na dvorek a byly tam slepice a kurník. François ho vlastnoručně postavil. Byl na tyhle věci dobrý. Měl pro to opravdový talent. Až na to, že nepoužil pletivo. Byly tam mříže. A na všech dvířkách zámky.

"Každý večer kontroluje prezenci. 'Cecilie, jsi tam?' 'Kvok, kvok,' odpoví. 'Bernadetto, jsi tam?' 'Kvok, kvok,' odpoví. A tak dál. 'Nicole?' zeptal jsem se jednou večer. Nezakvokala. Věřili byste tomu, přes všechny ty mříže a zámky dostali Nicole! Už ji dostali! Nicole je pryč, navždy pryč! Jone, Jone, potřebuje víno!"

Vrátili jsme se zpátky a rozlili novou láhev vína. Jon dal Françoisovi nový doutník.

"Dokud mohu mít doutník, kdy chci," řekl François, "mohu žít."

Chvíli jsme pili a pak se zeptala Sarah: "Poslyšte, Jone, váš domácí je černoch?"

"No jistě..."

"Neptal se, proč se sem chcete nastěhovat?"

"Ptal..."

"A co jste mu řekli?"

"Řekl jsem mu, že jsme filmaři a herci z Francie."

"A on?"

"On řekl: 'Ach tak.'"

"Nic víc?"

"Ano, řekl: 'No, vám půjde o kejhák!'"

Pili jsme dál a mluvili málo.

Sem tam jsem vstal a šel se podívat k oknu, je-li tam pořád ještě auto.

Jak jsme pili pořád dál, začal jsem cítit, že celá věc je moje vina.

"Poslyš, Jone, dovol, abych ti vrátil zpátky peníze za scénář. Přitlačil jsem tě ke zdi. Tohle je příšerný..."

"Ne, chci, abys ten scénář udělal. Bude z něho film, to ti slibuju..."

"Tak dobrá, čert to vem..."

Pili jsme ještě trochu.

Pak Jon řekl: "Koukněte..."

Dírou ve zdi, u které jsme seděli, bylo vidět ruku, černou ruku. Plazila se skrz rozbitou omítku, sevřené prsty v pohybu. Vypadala jako drobné tmavé zvířátko.

"TÁHNI," zaječel François. "TÁHNI, TY VRAHU NICOLE! V MÉM SRDCI JSI ZANECHAL NAVŽDY PUSTO! TÁHNI!"

Ruka neodtáhla.

François přešel ke stěně s rukou.

"Povídám ti: táhni. Chci si jen v klidu vykouřit doutník a vypít sklenku vína. Rušíš mě! Nemůžu se cítit dobře s tvými bídnými černými prsty, které chmátnou po všem, na co přijdou!"

Ruka neodtáhla.

"TAK TEDY DOBŘE!"

Klacek tam byl přímo po ruce. Jediným démonickým pohybem popadl François tu dlouhou hůl a začal s ní mlátit o stěnu, pořád dokola...

"TY VRAHU SLEPIC, MÉ SRDCE JSI NAVŽDY ZASÁHL!"

Byl to ohlušující randál. Potom François přestal.

Ruka zmizela.

 

François se opět posadil.

"Do prdele, Jone, zhasnul mi doutník. Proč nekoupíš lepší doutníky, Jone?"

"Poslyš, Jone," řekl jsem, "my budeme muset jít..."

"Ale prosím vás... prosím... večer sotva začal! Ještě jste nic neviděli..."

"Budeme muset jít... musím ještě dělat na scénáři..."

"No... v tom případě..."

 

Když jsme se vrátili domů, šel jsem nahoru a opravdu pracoval na scénáři, ale kupodivu nebo snad ani ne kupodivu se mi můj minulý život nezdál tak zvláštní, divoký a bláznivý jako to, co jsem prožíval nyní.