Charles Bukowski

HOLLYWOOD
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6

Měli jsme se s Jonem Pinchotem setkat v hale hotelu Cheshire v Beverly Hills ve dvě odpoledne. Znamenalo to ztracený den na dostizích, což mi vadilo, ale Jon trval na svém. Byl tam chlápek, který uměl dávat dohromady peníze na sponzorování film. Tenhle chlápek, Jean-Paul Sanrah, sám žádné peníze neměl, ale to nehrálo roli: říkalo se o něm, že umí nahonit ptáka soše v parku, a prachy se jí vysypou z genitálií. Skvělé. Apartmá 530. Znělo to spíš jako zabíjení času.

Kolem apartmá 530 se motal rovněž francouzský filmový režisér Jon-Luc Modard. Pinchot řekl, že to, co jsem napsal, se mu víc než líbí. Skvělé.

Drahá Sarah šla se mnou pro případ, že bych potřeboval pomoct dostat se zpátky domů. Kromě toho věřila, že by se v apartmá 530 mohly ukazovat začínající hvězdičky.

Došli jsme tam a Jon seděl v hale ve velkém koženém křesle a pozoroval podivíny a šílence. Uviděl nás, povstal a oprašoval se na prsou. Jon byl mohutný chlápek, ale rád vypadal ještě větší, než byl.

Přivítali jsme se a následovali Jona Pinchota k výtahu.

"Jak jde scénář?"

"Je ve stavu zrodu."

"O čem to bude?"

"O chlastu. O spoustě opilců."

Dveře výtahu se otevřely. Uvnitř to bylo pěkné. Zelené čalounění, temně zelený chlupatý materiál, a když jste se do té zeleně zahleděli, uviděli jste v ní pávy, spoustu a spoustu pávů. Byli i na stropě.

"Třída," řekl jsem.

"Až moc," řekla Sarah.

Zastavili jsme v pátém a vystoupili z výtahu. Koberec byl z ještě chlupatější zelené a bylo na něm ještě víc pávů. Kráčeli jsme po pávech. Pak jsme už byli u apartmá 530. Tvořily ho obrovské těžké černé dveře, mnohem větší než obyčejné dveře, možná dvakrát tak velké. Vypadaly spíš jako brána padacího mostu.

Jon vzal za železné klepadlo ve tvaru Balzacovy hlavy.

Nic.

Zaklepal znovu. Hlasitěji.

Čekali jsme.

Pak se dveře pomalu otevřely. Stál v nich drobný mužík bílý skoro jako list papíru.

"Henri-Leone!" pravil Jon Pinchot.

"Jone!" řekl Henri-Leon a pokračoval: "Pojďte, prosím, všichni dál!"

Vešli jsme. Bylo to zde prostorné. A všechno přemrštěných rozměrů. Obrovské židle, obrovské stoly. Dlouhé stěny. Vysoké stropy. Ale taky podivný pach zatuchliny. Celý ten prostor působil jako hrobka.

Všem nás představili.

Chlápek bílý jako list papíru byl Henri-Leon Sanrah, bratr Jeana-Paula Sanraha, toho sběrače peněz. A byl tam též Jon-Luc Modard. Stál tam velmi tiše a nic neříkal. Hned vás napadlo, že se tváří jako génius. Byl malý, tmavý a vypadal, jako by se špatně oholil elektrickým strojkem.

"A," řekl mně Henri-Leon Sanrah, "vy jste vzal s sebou svou dceru! Už jsem o ní slyšel, Reena, že?"

"Ne, ne," řekl jsem, "to je Sarah. Moje žena."

"Na stole je pití. Spousta vín. A jídlo. Poslužte si, prosím. Půjdu se podívat po Jeanu-Paulovi," řekl Henri.

S tím zmizel Henri-Leon do vedlejšího pokoje hledat Jean-Paula. A Jon-Luc Modard se otočil a odešel do jednoho tmavého kouta, kde se usadil a pozoroval nás. Šli jsme ke stolu.

"Otevři červené," řekl jsem Pinchotovi. "Otevři pár lahví červeného."

Pinchot se začal zabývat vývrtkou. Všude kolem leželo na stříbrných podnosech jídlo.

"Nejez maso," řekla Sarah. "Ani koláče: je v nich moc cukru."

Bohové mi seslali Sarah, aby mi prodloužila život o deset let. Bohové mi neustále cpali hlavu pod gilotinu a pak mi ji v poslední chuti dali stranou. Bylo to s těmi bohy moc podivné. Teď mě nutili napsat scénář. Neměl jsem k tomu vůbec chuť. Samozřejmě že jsem věděl, že když ho napíšu, bude dobrý. Ne snad skvělý. Ale dobrý. Byl jsem plný slov.

Pinchot nalil víno. Pozvedli jsme skleničky.

"Mmmmm hmm," řekla Sarah.

"Francouzské," pravil Pinchot.

"Odpouštím ti," řekl jsem já.

Pili jsme a já viděl, co se odehrává ve vedlejším pokoji. Dveře byly pootevřené. A Henri-Leon se pokoušel zvednout obrovské tělo spočívající na obrovské posteli. Tělo se nezvedalo.

Viděl jsem, jak Henri-Leon bere z kbelíku plnou hrst ledových kostek. Dvě plné hrsti, Přitiskl led z obou stran na obličej a na čelo. Rozepnul košili a roztíral led po prsou.

Tělo se pořád nezvedalo.

Pak se náhle posadilo a zaječelo: "TY HAJZLE, CO TO DĚLÁŠ? BUDU SE MUSET ODMRAZIT!"

"Jean-Paule, Jean-Paule... máš tady... návštěvu..."

"NÁVŠTĚVU? NÁVŠTĚVU? NÁVŠTĚVU POTŘEBUJU JAKO PES BLECHY! JDI A NACPI JIM DO HUBY ŽÁBY! POCHČIJ JE! UPAL JE!"

"Jean-Paule, Jean-Paule... máš s nimi schůzku... s Jonem Pinchotem a jeho scénáristou..."

"No dobře... do prdele... hned tam jsem... napřed si ho musím nahonit... Ne, ne, počkám s tím... aspoň se budu mít na co těšit..."

Henri-Leon přišel a promluvil s námi.

"Hned tu bude. Je pod strašným psychickým tlakem. Myslel si, že ho opouští žena. Dnes brzy ráno přišel kabelogram z Paříže; a teď si to rozmyslela. Byla to smrtelná rána, jako když jsou nádherné krávy roztrhány smečkou zdivočelých psů..."

Nevěděli jsme, co na to říct.

Potom se vymotal Jean-Paul. Měl na sobě bílé kalhoty se širokými žlutými lampasy. Růžové ponožky. Bosý. Vlasy mu splývaly v hnědých kudrlinách, nepotřeboval se česat. Ale ty hnědé vlasy vypadaly špatně. Byly jakoby obarvené a nemohly se rozhodnout, jakou mají mít barvu. Měl přes sebe přetažený nátělník a škrábal se. Škrábal se neustále. Na rozdíl od svého bratra byl veliký a růžový... ne, rudý, rudý červení, která se chvílemi rozjasňovala a zase mizela, někdy až k bratrově bledostí, a pak se zas rozhořela, rudější než jindy.

Představovali jsme se.

"Á, á, a," pravil.

Potom: "Kde je Modard?"

Rozhlédl se a spatřil Modarda v rohu.

"Zase se schováváš, co? Do prdele, kdybys tak uměl vymyslet něco novýho."

Náhle se Jean-Paul otočil a utekl zpátky do ložnice. Bouchnul za sebou dveřmi.

Modard v rohu si trochu odkašlala my si nalili další víno. Bylo fakt výborný. Život byl prima. V tom jejich uzavřeném světě jste museli jen být spisovatelem, malířem, tanečníkem a mohli jste posedávat nebo postávat kolem, vdechovat a vydechovat, pít víno a předstírat, že víte, co je peklo.

Jean-Paul se pak s hřmotem objevil znovu ve dveřích. Měl jsem pocit, že se praštil do ramene. Zastavil se, ohmatal rameno, pustil ho, poškrábal se a pokračoval v chůzi. Začal chodit v rychlém tempu kolem stolu a křičel:

"VŠICHNI MÁME PRDEL, NEMÁM PRAVDU? JE V TÉTO MÍSTNOSTI NĚKDO, KDO NEMÁ PRDEL? JESTLI ANO, AŤ SE HNED OZVE, OKAMŽITĚ, SLYŠÍTE?"

Jon Pinchot na mě významně pozvedl obočí: "Vidíte, je to génius, vidíte?"

Jean-Paul pořád ve stejně rychlém tempu kroužil kolem stolu a ječel: "VŠICHNI MÁME VZADU TU ŠKVÍRU, NEMÁM PRAVDU? TAM DOLE, PŘIBLIŽNĚ UPROSTŘED, NEMÁM PRAVDU? SEREME TAMTUDY, ŽE? NEBO ASPOŇ DOUFÁME, ŽE BUDEME! ZBAVTE SE HOVEN A JSTE V TU RÁNU MRTVÍ! POMYSLETE, KOLIK HOVEN NASEREME ZA CELÝ ŽIVOT! A ZEMĚ JE V OKAMŽIKU POZŘE! ALE MOŘÍM A ŘEKÁM SE OBRACÍ ŽALUDEK, KDYŽ MUSEJÍ POLYKAT NAŠE HOVNA! JSME HNUSNÍ, HNUSNÍ, HNUSNÍ! NENÁVIDÍM NÁS VŠECHNY! VŽDYCKY, KDYŽ SI UTÍRÁM PRDEL, TAK NÁS VŠECHNY NENÁVIDÍM!"

Pak přestal a zdálo se, že hledá Pinchota.

"Ty chceš prachy, nemám pravdu?"

Pinchot se usmál.

"Zmrde, seženu ti tvý posraný peníze," řekl Jean-Paul.

"Děkuju. Právě jsem říkal tady Chinaskimu, že jste génius."

"Drž hubu!"

Pak se Jean-Paul podíval na mě.

"Nejlepší na tvém psaní je to, že vzrušuje Struktury. A taky ty, které by to mělo vzrušovat. A lahodí to miliónům. Kdybys jen uměl zůstat ve své blbosti čistý, jednoho dne by ti zatelefonovali z pekla."

"Jean-Paule, mně už telefonují."

"Jo? Fakt? Kdo?"

"Bývalé přítelkyně."

"MĚ NEOBLBUJ!" zaječel a znova začal kroužit kolem stolu a škrábat se jako dřív.

Pak po posledním velkém kole utekl do ložnice, třísknul dveřmi a byl pryč.

"Můj bratr," řekl Henri-Leon, "se dnes necítí dobře. Je unavený."

Sáhl jsem po láhvi a dolil do skleniček.

Pinchot se ke mně naklonil a zašeptal: "V tomhle apartmá jsou celé dny, jedí a pijí a nemusejí platit účet..."

"Fakt?"

"Platí to Frances Ford Lopalla. Myslí si, že Jean-Paul je génius..."

"Láska a Génius jsou v jazyce dvě nejpoužívanější slova," pravil jsem.

"Začínáš mluvit hloupě," řekla mi Sarah, "začínáš mít pěknou opici."

V té chvíli se vynořil ze svého kouta Jon-Luc Modard. Zamířil k nám.

"Nalejte mi to zasraný víno," řekl.

Nalil jsem mu plnou. Jon-Luc ji vypil na ex. Nalil jsem mu další.

"Četl jsem ty vaše sračky," řekl. "Nejlepší na nich je, jak jsou jednoduchý. Měl jste něco s hlavou, ne?"

"Možná. V roce 1957 jsem ztratil takřka všechnu krev. Ležel jsem v suterénu charitní nemocnice dva dny, než mě našel nějaký bláznivý internista s trochou rozumu. Myslím, že jsem tehdy přišel o mnoho věcí, spíš duševních než fyzických."

"'To je jedna z jeho nejoblíbenějších historek," pravila Sarah. "Miluju ho, ale nemáte ponětí, kolikrát jsem už musela tuhle historku poslouchat."

"Já tě taky miluju, Sarah," řekl jsem, "ale vyprávění starých historek znova a znova je jakýmsi způsobem přibližuje tomu, čím by měly být."

"Dobře, pejsánku, promiň," řekla Sarah.

"Poslyšte," pravil Jon-Luc, "chci vás požádat, abyste mi udělal anglické dialogy pro titulky do mého nového filmu. Taky tam mám scénu, kde chci použít jednu vaši povídku o tom, jak chlápek pod stolem onanuje a přitom pokračuje v práci, telefonuje a všechny ty kraviny. Ujednáno?"

"Ujednáno," řekl jsem."

Pak jsme si prostě donesli židle a začali pít. A Jon-Luc začal vyprávět. Mluvil a mluvil a díval se jen na mě. Zpočátku jsem se cítil polichocen, pak už míň.

Jon-Luc mluvil pořád dál. Měl snědou plet a hrál si na Génia. Možná byl Génius. Nechtěl jsem to zpochybňovat. Ale Géniové mě štvali už ve škole: Shakespeare, Tolstoj, Ibsen, G. B. Shaw, Čechov, všichni ti pitomci. A ještě horší: Mark Twain, Hawthorne, sestry Bronteovy, Dreiser, Sinclair Lewis, to všechno na vás leží jako betonová deska, zpod které se snažíte dostat, jsou jako přísní stupidní rodiče trvající na pravidlech a způsobech, jaké by znechutily i mrtvého.

Jon-Luc prostě mluvil pořád dál. To je všechno, co si pamatuju. Jen sem tam se do toho vložila má dobrá Sarah: "Hanku, neměl bys tolik pít. Přibrzdi trochu. Nechci tě mít ráno mrtvýho."

Ale Jon-Luc jel.

Nerozuměl jsem už tomu, co povídá. Viděl jsem, jak se mu hýbou rty. Nebylo to nepříjemné, jen tam prostě byl. Potřeboval oholit. A byli jsme v podivínském hotelu v Beverly Hills, kde chodíte po pávech. V kouzelném světě. Líbilo se mi tam, protože jsem nikdy nic takového neviděl. Nemělo to žádný smysl, bylo to dokonalé a bezpečné.

Víno teklo a Jon-Luc pořád jel.

Upadl jsem do svého patetického stavu nevnímání. S lidmi jak dobrými, tak špatnými se mé smysly často jednoduše uzavřou, unaví se a já to vzdám. Jsem zdvořilý. Přikyvuju. Předstírám, že poslouchám, protože nechci nikoho zraňovat. Je to jedna ze slabostí, která mě přivádí do většiny nesnází. Snažím se být laskavý k druhým a často tak svoji duši rozmělním na jakousi duchovní bryndu.

To je jedno. Mozek nepřijímá. Poslouchám. Odpovídám. A oni jsou příliš hloupí, aby poznali, že tam nejsem.

Pití teče a Jon-Luc pořád mluví. Jsem si jist, že řekl spoustu pozoruhodných věcí. Já se prostě soustředil na jeho obočí...

 

Den nato zazvonil v jedenáct ráno u postele, kde jsme se Sarah spávali, telefon.

"Haló?"

Byl to Pinchot.

"Poslyš, něco ti musím říct!"

"Ano?"

"Modard NIKDY NEMLUVÍ. Nenašel se zatím NIKDO, NIKDO, KDO BY HO KDY PŘIMĚL K MLUVENÍ! MLUVIL CELÉ HODINY! VŠICHNI BYLI ŠOKOVANÍ!"

"Ach ano, dobře."

"TY TOMU NEROZUMÍŠ! ON NIKDY NEMLUVÍ! A S TEBOU MLUVIL CELÉ HODINY!"

"Poslyš, Jone, je mi líto, ale jsem ožralej. Musím spát."

"Dobrá. Ale musím ti říct ještě jednu věc."

"Tak rychle."

"Je to o Jean-Paulu Sanrahovi."

"Ano?"

"Říká, že musím trpět, že jsem netrpěl dost, a že když budu trpět víc, sežene mi peníze."

"V pořádku."

"Je divnej, že? Skutečnej génius."

"Ano," odvětil jsem, "myslím, že je."

Zavěsil jsem.

Sarah ještě spala. Otočil jsem se na pravý bok směrem k oknu, protože někdy chrápu, a chtěl jsem, aby zvuk nešel přímo na ni.

Zvolna jsem se nořil do něžné nicoty, posledního odpočinku, který je nám dopřán před smrtí, když se ze svého speciálního polštářku vedle Sářiny hlavy zvedla její nejoblíbenější kočka Beauty a přešla mi přes obličej. Jednu packu s drápky zabořila do mého levého ucha, pak skočila na podlahu, přešla přes pokoj a uvelebila se na okenní římse otevřeného okna obráceného k východu. Krvavé slunce stoupalo po obloze a mě neobtěžovaly žádné rušivé myšlenky.