Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

ZÁPISKY MLADÉHO LÉKAŘE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Křest obratem

Dny v murjevské nemocnici rychle plynuly a pomalu jsem přivykal novému životu. Ve vesnicích jako dřív česali len, cesty byly nesjízdné a do ordinace ke mně chodívalo nejvýš pět pacientů. Večery jsem měl zcela volné a trávil jsem je průzkumem knihovny, studiem učebnic chirurgie a dlouhým osamělým čajováním u tiše prozpěvujícího samovaru.

Celé dny i noci lilo jako z konve, déšť neúnavně bubnoval na střechu, pod oknem chlístala voda a stékala žlabem do škopíku. Venku bylo bahno, mlha a ve tmě jako matné rozplizlé skvrny svítila okna felčarova domku i petrolejová lucerna před vraty.

Jednoho takového večera jsem seděl ve své pracovně nad anatomickým atlasem. Kolem panovalo naprosté ticho, občas přerušované myším hryzáním v jídelně za příborníkem.

Četl jsem, dokud se mi nezačala klížit ztěžklá víčka. Nakonec jsem zívl, odložil atlas a rozhodl se, že půjdu spát Protáhl jsem se a s představou klidného spánku, provázeného bubnováním a šuměním deště, jsem odešel do ložnice, svlékl jsem se a vlezl jsem do postele.

Než jsem stačil sklesnout do podušek, vynořil se přede mnou jako v mlze obličej sedmnáctileté Anny Prochorové z vesnice Toropovo. Potřebovala vytrhnout zub. Kolem mě neslyšně proplul felčar Děmjan Lukič s lesklými kleštěmi v rukou. Vzpomněl jsem si, jak říkává “tento” místo “tenhle” (rád se vyjadřoval spisovně), a s úsměvem jsem usnul.

Neuplynulo ani půl hodiny a znovu jsem se probudil, jako by mnou kdosi zatřásl. Posadil jsem se na posteli, vyděšeně jsem civěl do tmy a naslouchal jsem.

Kdosi vytrvale, hlasitě bušil na venkovní dveře: ty rány mi připadaly zlověstné.

Někdo klepal na dveře bytu.

Klepání ustalo a zahřměla závora. Ozval se kuchařčin hlas a v odpověď jakési nesrozumitelné brumlání. Kdosi stoupal po vrzavých schodech, tiše prošel pracovnou a zaťukal na dveře ložnice.

“Kdo je?”

“To jsem já,” odpověděl uctivý šepot, “Axiňja.”

“Co se děje?”

“Anna Nikolajevna pro vás poslala, máte honem přijít do nemocnice.

“Co se stalo?” zeptal jsem se a zřetelně jsem cítil, jak ve mně hrklo.

“Přivezli rodičku z Dulceva. Těžký porod.”

Á, už je to tady! blesklo mi hlavou a marně jsem se pokoušel vklouznout do trepek. Ksakru! Zápalky ne a ne vzplanout. Nu což, dřív nebo později k tomu muselo dojít. Celý život nebudu jen řezat mandle a léčit žaludeční katary.

“Dobrá, běž a řekni, že přijdu hned!” křikl jsem a vyskočil jsem z postele. Za dveřmi zapleskaly Axiňjiny bosé nohy a znovu zarachotila závora. Ospalost zmizela jako mávnutím ruky. Spěšně, rozechvělými prsty jsem rozsvítil lampu a začal jsem se oblékat. Půl dvanácté... Jaké komplikace se mohly vyskytnout? Hm... obrácená poloha... příliš úzká pánev... Nebo třeba ještě něco horšího. Co naplat, nezbude než použít kleští. Nebo ji mám rovnou poslat do města? Ale to je nemyslitelné! Všichni řeknou, to je pěknej doktor! A pak, nemám právo takhle postupovat. Ne, musím se do toho pustit sám. Ale do čeho? Čertví. To bude katastrofa, jestli si nebudu (...)

(......)