<<< Literární doupě
Literární doupě

Michail Bulgakov
překlad: Ludmila Dušková

PSÍ SRDCE

kompletní kniha (e-book)

 

Psí srdce - Bulgakov Michail Afanasjevič, Rösner Boris, Racek Ilja, Němec František
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 266 Kč
Psí srdce - Bulgakov Michail Afanasjevič, Rösner Boris, Racek Ilja, Němec František
Deníky Mistra a Markétky - Bulgakov Michail, Bulgakovová Jelena
 
 
cena původní: 550 Kč
cena: 456 Kč
Deníky Mistra a Markétky - Bulgakov Michail, Bulgakovová Jelena
Zápas autora s divadlem - Smeljanskij Anatolij
 
 
cena původní: 340 Kč
cena: 302 Kč
Zápas autora s divadlem - Smeljanskij Anatolij

 

    1   >

 

 

(I)

Au-u-u-u-u-uu! Kde jste kdo? Umírám. Pod vratama skučí jen vánice modlitby za spásu mý duše - a já s ní. Je konec, konec. To prase se zasviněnou kuchařskou mitrou na hlavě mi v závodce Ministerstva národního hospodářství chrstlo vařící vodu na levej bok a takhle mě zřídilo. Gauner — a to si říká proletář! Bohajeho, to je bolest! Až na kost. A já vyju a vyju, jako by vytí už někdy někoho spasilo!

Co jsem mu udělal? Snad nechce tvrdit, že když se trochu poreju v pomejích, ministři nebudou mít co žrát? Hamoun! Koukněte se někdy na tu jeho držku, má ji širší než delší. A hlavu vybílenou. Ach lidi! Lidi! V poledne jsem vyfás místo žrádla vařící sprchu — a teď už se stmívá... Z prečistěnský hasičárny voní cibule, řek bych, že budou tak čtyři pryč. No, to se ví, hasiči mají k večeři kaši. Ale kaše, to už je to poslední ... zrovna jako houby. I když jeden pes z Prečistěnky povídal, že na Něglinný — menuje se to tam Bar — servírujou houby s pikantním sosem za tři ruble pětasedumdesát. No co, když na to má někdo žaludek... Pro mě to je to samý jako voblizovat galoše. Au-u-u-u-uu...

Pekelně mě bolí tělo a svý perspektivy vidím úplně černě. Zejtra budu samej škvarek a rád bych věděl, kdo mě bude kurýrovat. V létě bych se snad dohrabal do Sokolníků, roste tam hojivá tráva a navíc se tam po lidech najde špiček z buřtů a mastnejch papírů habaděj. A kdyby se tam pořád nemetali všelijaký debilové a nevyli na pasece při měsíčku srdceryvně “Božská Aí—ído", dalo by se tam fešácky žít. Ale řekněte, kam já teď můžu jít? Už vás někdy někdo kop vokovanou botou? Mě jo. Už jste někdy dostali cihlou do žeber? Já mockrát. Všecko jsem si zkusil, na osud si nestěžuju, a jestli teď brečím, není to jenom fyzickou bolestí a zimou, mám totiž, vážení, pořád ještě duši — psí duše má tvrdej kořínek...

Ale tělo! To už je na hadry... Co lidí si na něm už zchladilo žáhu! Teď mi dělá hlavně starosti, že se mi ta kurva kuchařská dostala až na kůži, až pod srst, a mýmu levýmu boku už asi nepomůže ani svěcená voda. Jestli chytnu zápal plic, jestli k tomu dojde, vážení, chcípnu hlady. S touhle chorobou se dá tak ještě ležet někde pod schodama před hlavním vchodem, ale řekněte sami, kdo bude potom svobodnýmu psímu mládenci, upoutanýmu na lůžko, shánět kus žvance a šmejdit v koších na vodpadky? Kdo jen? S chycenou plící sotva polezu a stačí obyčejná rána holí, aby mě vyřídila nadobro. Domovník s plechovým číslem na klopě mě pak popadne za nohy a hodí na valník...

Domovníci jsou ze všech proletářů ta nejhnusnější lůza. Lidskej sajrajt, nejhorší spodina. Zatímco kuchaři jsou jiná ráce. Třeba nebožtík Vlas z Prečistěnky. Co ten zachránil psích životů! V nemoci je nejhlavnější mít jistýho kus žvance, a takovej Vlas, jak vyprávějí starší psi, klidně hodil psovi kost, na který byla třeba i osminka masa. Dej mu pánbůh království nebeský, protože to nebyl jen tak někdo, ale kuchař hraběte Tolstýho a jeho rodiny. Žádná smradlavá závodka, kde se vyvařujou blivaniny, že nad nima zůstává rozum stát i psovi. Víte, co ty bestie dávají do zelňačky? Smradlavý nasolený maso. Jenže strávníci to nepoznají, běhají tam a žerou, až jim praská za ušima.

Třeba taková písařka... Má devět tříd, pětačtyřicet rublů měsíčně a je ráda, že je ráda. To se ví, že jí její milánek sem tam koupí punčošky z perský příze, ale co vona si za to musí, chudinečka, nechat líbit! Ani ho nehne, aby se s ní miloval normálně... jenom po francouzsku! Mezi náma... jsou to pěkný prasata, ty Francouzi. I když žerou královsky a ke všemu pijou červený víno. Jo... Takový písařce nakonec nic než závodka nezbyde, to víte, s pětačtyřicíti rublíkama do Baru chodit nemůže, když nemá pomalu ani na biograf, na tohleto jediný ženský potěšení. A tak se holka votřásá hnusem, křiví hubu, ale slupne to... Za ubohý dva chody zaplatí čtyřicet kopejek — poctivá cena je patnáct a vostatních pětadvacet jde do kapsy vedoucímu ... Přitom by ale, puťka zlatá, potřebovala úplně jinou stravu. Má chycenej pravej plicní hrot, i francouzskou nemoc prodělala. V práci jí z platu strhnou kdejakou blbost, v závodce ji nacpou smradlavým masem... a vona? Co vona? Metelí si to průjezdem v punčochách vod miláčka. Nohy ji zebou, v břiše jí kručí, s chlupama je na tom asi jako teď já, a to její krajkový nic místo kalhotek ji nezahřeje, to je jenom rajc pro cukrouška. Kdyby si natáhla flanelový bombarďáky, určitě by na ni začal řvát: “Hnusíš se mi, vohyzdo jedna! S bombarďákama se mě už moje Matrjóna něco natrápila. Až jsem jí musel dát kopačky. Teď nadešla moje chvíle! Teď jsem předseda, a co si nakradu, všecko dám na ženský, na čokoládový pralinky a na šampáňo. Však jsem dost hladu užil za mlada. A vůbec! Po mně potopa, stejně posmrtnej život neexistuje.”

Je mi jí líto, vážně. Jenže mě samotnýho je mi taky líto, a víc. To neříkám z pejchy, chraň bůh, ale proto, že mně je fakticky hůř než jí. Vona se vohřeje aspoň doma, no a já, co já... Kam já se poděju? Au-u-u-u!

“Pocem, Baryku, nono, copak hned ceníš zuby, ubožáčku? Ublížil ti někdo? Hu...”

Suchá vánice, čarodějnice jedna, zalomcovala vraty a vzala slečinku koštětem přes ucho. Sukni jí vyhrnula nad kolena, odhalila bezové punčošky a úzký proužek zapraného krajkoví, vyrazila jí dech a psa zasypala sněhem.

“Kristepane... To je počasí... Fuj... A žaludek mám jak na vodě, asi z toho nasolenýho masa, z ničeho jinýho to nebude! Kdy to už všechno skončí...”

Sklonila hlavu, vzala vrata ztečí, prodrala se ven a na ulici to začalo kolem ní vířit a kroužit, začala se po kouskách ztrácet, až si ji vzal sněžný vír a zmizela úplně.

Pes zůstal u vrat, tiskl se zohaveným a rozbolavělým bokem ke studené tlusté zdi, sotva dýchal a byl pevně odhodlán nehnout se odtud, i kdyby měl v tomhle průjezdu vážně chcípnout. Byl zoufalý. V srdci měl takovou bolest a hořkost, takovou osamělost a hrůzu, až se mu vykutálely z očí jako pupínky drobné psí slzy. Ale hned zase uschly. Na poraněném boku mu pod speklými zmrzlými chomáči chlupů prosvítaly zlověstně červené skvrny po opaření.

Kuchaři jsou kreténi a kruťasové, že jim není rovno. Řekla mu Baryku... Krucinál, on přece není žádnej Baryk. Správnéj Baryk je vypasenej, sádelnatej a blbej, žere ovesnou kaši a taky má ňáký pány rodiče, kdežto on je jen vyčouhlá, vychrtlá kostra se spečenými chlupy, hubenej toulavej vobejda pes. Ale přece jen — dík za dobré slovo.

V domě naproti bouchly dveře jasně osvětleného krámu a vyšel z nich jakýsi občan. Určitě občan, a ne soudruh, podle všeho dokonce pán z lepší společnosti. Řečeno milostpán. Máte dojem, že tak soudím podle kabátu? Blbost. Noblesní ohoz má teď kdekdo i mezi proletářema. S takovýmhle límcem ovšem ne, to je bez debat, jenže na dálku to hned tak někdo poznat nemusí. Jedině pánovy voči nezklamou. Ani zblízka ani zdálky. Fakt, jedině voči jsou důležitý. Asi jako barometr. Všecko se z nich pozná — kdo má duši vyprahlou jak poušť, kdo je schopen pro nic za nic nabrat psa špičkou boty do žeber, kdo se pořád jen klepe strachy. Takovýho poseru je přímo rozkoš rafnout do kotníku. Bojíš se? Tak ať máš proč. Kdo se bojí, nesmí do lesa... r-r-r-... haf... haf...

Pán sebejistě přešel ulici, třebaže vánice na něj taky pěkně dorážela, a namířil si to k průjezdu.

Jo, ten má ale přesný voko. Ten rozhodně zasmrádlý nasolený maso nežere, a kdyby si mu někdo troufnul takový maso dát na stůl, udělal by příšernej skandál a napsal možná i do novin: mne, Filippa Filippoviče, ošidili na jídle...

Jde pořád blíž a blíž. Tohle individuum neví, co je hlad, i když nekrade, ten nekope do psů, ale sám se taky nikoho nebojí... a nebojí se proto, že je pořád sytej. Pán bude asi duševně pracující, špičatou bradku a šedivý kníry má jak ze žurnálu, načepejřený a furiantský, ani francouzskej hrabě by se za ně nemusel stydět. Ale vítr z jeho strany voní ošklivě, smrdí špitálem. A čvaňhákama.

Na mou duši, co tenhle fešák dělal v konzumu... Už je tady... Na co čeká? Au-u-u... Co moh asi kupovat v tom špinavým konzumu? Gastronom na Rudým náměstí je mu málo? Co to cejtím? Sa-lám. Milostpane, kdybyste tušil, z čeho ten salám dělají, podruhý byste se tomu krámu vyhnul na sto honů. Dejte ho mně!

Pes sebral zbytek sil a pološílený se doplazil na chodník. Nad hlavou mu vánice vystřelila z děla a vzdula transparent s obrovskými písmeny: JE MOŽNÉ OMLAZENÍ?

Samozřejmě že je. Mě omladila vůně a postavila mě na nohy. Vůně sevřela v křečích moje břicho prázdný dva dni a dvě noci, to ona zvítězila nad špitálem, všecko způsobila jen a jen ta rajská vůně starý herky rozemletý s česnekem a pepřem. Cítím ji, vím, že v pravé kapse kožichu má salám. Teď je přímo nade mnou. Ó můj vládce! Shlédni na mě! Umírám. Otroctví, to je náš svinskéj úděl!

Pes se plazil po břiše jako had, oči zality slzami.

Račte se podívat, to je prácička jednoho kuchaře. Jenže vy mi stejně ten salám nedáte. Kdepak. Och, já bohatý lidi znám. Ale teď vážně: nač vy ho potřebujete? K čemu vám je ta zasmrádlá kobyla dobrá? Větší sajrajt do žaludku byste v Moskvě těžko hledal... leda na trhu s kolchozníma přebytkama. Jenže vy jste dneska snídal, vy jste díky mužskejm pohlavním žlázám osobnost světovýho formátu. Au-u-u... Ale co se to děje na tom světě? Jak se zdá, smrt se odkládá, a zoufat si by teď byl doopravdy hřích. Teď to chce jen jedno - lízat mu ruku.

Záhadný pán se k psovi shýbl, zablýskal zlatými obroučkami brýlí a vytáhl z pravé kapsy podlouhlý bílý balíček. Aniž svlékl rezavé rukavice, rozbalil papír, který mu v mžiku vzala vánice, a utrhl kousek salámu zvaného “krakovský jemný". Dal ho psovi.

Ó pane, jste šlechetnost sama! Au-u-u-u!

“Fijú - fijú,” hvízdl pán a dodal strašné přísným hlasem: “Žer, Baryku!”

Zase Baryk. Že ho ale pokřtili! No co, říkejte si mi jak chcete. Máte na to za tenhle fantastickej skutek milosrdenství svatý právo...

Pes v mžiku prokousl slupku a s kňučením se zahryzl do krakovského salámu. Měl ho v sobě, než bys řekl švec. Polykal ho i se sněhem a dávil se až k slzám, protože z hladu málem zhltl i provázek.

Ještě, ještě, ručičku lížu, hózny líbám, blahodárče můj!

“Teď ne... snad později...” Milostpán mluvil úsečně, jako by velel rotě vojáků. Shýbl se k Barykovi, zpytavě se mu zadíval do očí a zničehonic ho pohladil rukou v rukavici důvěrně a něžně po břiše.

“A—ha,” pravil velevýznamně, “obojek nemáš a to je dobře, právě tebe jsem potřeboval. Tak za mnou.” Luskl prsty. “Fijú — fijú!”

Za vámi? Až na kraj světa. Třeba mě teď zkopejte těma svejma filcovejma botičkama, ani nepípnu.

Po celé délce Prečistěnky svítily lucerny. Psa nesnesitelně bolel opařený bok, ale i na tahle muka chvílemi zapomínal, stravován jedinou myšlenkou — nesmí teď v davu ztratit tu nádhernou vidinu v kožichu a musí jí nějak projevit lásku, oddanost. Taky že cestou z Prečistěnky do Obuchovovy uličky projevil pes své city nejmíň sedmkrát. U Mrtvé uličky políbil pánovi botu, a jak mu razil cestu davem, vyděsil příšerným vytím jednu dámu do té míry, až dosedla na patník. Pro jistotu pak ještě asi dvakrát zakňučel, aby lidi přesvědčil, že si zaslouží soucit.

Toulavý kocour, nějaká potvora, vzdáleně připomínající sibiřskou rasu, vyrazil — vánice nevánice — zpod okapové roury, neboť také ucítil krakovský salám. Barykovi se zatmělo před očima, když si pomyslel, že jeho bohatý podivín, mecenáš raněných psů, zaběhlých v průjezdech, vezme do péče i tohohle lotra zlodějského a on že se s ním bude muset o moskevskou konzumní delikatesu podělit. Vycenil na kocoura plnou hubu zubů, ten začal prskat jak proděravělá hadice a vyletěl po okapu až do výšky prvního patra... R—r—r—r... haf! Zmiz! Naše konzumní delikatesa není pro každou utahanou flaksu jako jsi ty, couro prečistěnská!

Pán psovu oddanost ocenil a právě u hasičské zbrojnice, u okénka, z něhož se linulo příjemné brumlání lesního rohu, odměnil Baryka dalším, trochu menším kouskem, sotva dvě deka.

Ten chlap není normální. Von mě vlastně láká sebou. Nemějte strach! Já nikam neuteču. Pudu za váma všude, kam se hnete.

“Fijú - fijú - fijú! Sem pojď!”

Obuchovská. Promiňte laskavě. Ale já tuhle uličku moc dobře znám.

“Fijú — fijú! Sem pojď!”

S promin... Ech, jen to ne, prosím vás. Buďte tý lásky sem ne. Tady mají vrátnýho. A nic horšího a nebezpečnějšího než vrátnej snad na světě neexistuje. Kam se na něj hrabe domovník! Vrátnej je nejzavilejší rasa, co znám. Lítější než kocour. Voprýmkovaný vrahouni to sou...

“Tak se neboj, pojď!”

“Zdravíčko přeju, Filippe Filippoviči.”

“Dobrý den, Fjodore.”

Hergot, milostpán je někdo. Já žasnu, koho mi to jen pánbůh seslal! Klidně si vodí hafany z ulice kolem vrátnýho do družstevního baráku — a nic. Koukněte na něj, koukněte na toho pacholka portýrskýho, je zticha jako pěna a stojí ani se nehne. Kouká sice trochu ponuře, ale v podstatě je mu to jedno, hlavně že má zlatý prýmkování na čepici. Vše pro milostpána, milostpán je tu v úctě! A já ho, vašnosti, doprovázím, já mu dělám doprovod. Tak co, kopneš si? Pěkně si necháš zajít chuť. Jinak se ti totiž zahryznu do proletářský mozolnatý nohy. Za všechno, cos mi kdy proved. Kolikrát jsi mě vzal koštětem po hubě, až jsem ji měl celou nakřivo, kolikrát?

“Tak pojď honem.”

Rozumím, rozumím, neračte se znepokojovat. Kam vy, tam i já. Jenom mi pěkně ukazujte cestu, a já už pozadu nezůstanu, i kdybych měl padnout bolestí.

“Pošta žádná, Fjodore?”

Zespodu schodiště se nese uctivé:

“Žádná, Filippe Filippoviči, (a intimně, polohlasem pokračuje) do trojky jsme dostali nový soudruhy nájemníky.”

Jeho Blahorodí psí mecenáš se prudce obrátil na schodech, naklonil se přes zábradlí a zděšeně se zeptal:

“Vážně?”

Oči se mu zaokrouhlily a kníry naježily.

Vrátný zvrátil hlavu co nejvíc dozadu, přiložil si dlaň k ústům a zlou zprávu potvrdil.

“Už je to tak, dokonce čtyři lidi.”

“Proboha! Dovedu si představit ten blázinec v bytě. Co jsou to zač!?”

“Vím já?”

“A co Fjodor Pavlovič?”

“Shání španělský stěny a cihly.”

“Hergot, co je tohle za pořádek?”

“Do všech bytů kromě vašeho, Filippe Filippoviči, se budou teď stěhovat nájemníci. Dneska byla schůze, zvolil se novej domovní výbor a starej dostal kopačky.”

“Ajajaj, to jsou noviny. Fijú — fijú!”

Už jdu, pane, držím s váma krok. To víte, ten můj nemocnej bok, jak jste si ráčil všimnout, se nezapře. Jednu pusu na botičku, když dovolíte...

Portýrský prýmek dole jim zmizel z očí. Na mramorovém odpočivadle ovanulo psa teplo z trubek ústředního topení, pak ještě jednou zahnuli — a hele — mezanin.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist