Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

BÍLÁ GARDA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

18

Alexej začal umírat dvaadvacátého prosince. Byl pošmourný, zasněžený den, projasněný zábleskem blízkých Vánoc. Blýskaly se i napastované parkety v saloně, společné dílo Aňuty, Nikolky a Larionka, kteří den předtím tiše bruslili po podlaze. Neklamným znakem Vánoc byly girlandy lampiček, které Aňuta vlastnoručně vycídila. A konečně, po celém domě vonělo chvojí a zelené větvičky oživily kout se strakatým Valentinem, jak se zdálo, jednou provždy zapomenutým nad otevřeným klavírem…

Já za sestru tě prosím…

Jelena se kolem poledního vypotácela z Turbinova pokoje a beze slova prošla jídelnou, kde seděli jako zařezaní Karas, Myšlajevskij a Larionek. Každý z nich se bál pohnout a pohlédnout jí do tváře. Zavřela za sebou pečlivě dveře, zmizela ve svém pokoji a těžký závěs znehybněl.

Myšlajevskij se vzchopil první:

„Hm,“ pronesl chraplavě, „velitel všecko perfektně zařídil, ale Aljošu se mu nepodařilo uklidit do bezpečí.“

Karas a Larionek mlčeli. Larionek pomrkával a na tvářích mu vyskočily nafialovělé stíny.

„Čert aby to…“ dodal Myšlajevskij, vstal a nejistými kroky zamířil ke dveřím, kde se nerozhodně zastavil, otočil se k ostatním a pak zamžikal, „mládenci, dávejte pozor… nebo…“

Chvíli váhavě přešlapoval a pak odešel do knihovny. Kroky ztichly. Za několik minut bylo slyšet, jak s někým mluví, a z Nikolkova pokoje se draly naříkavé zvuky.

„Nicole pláče,“ zašeptal zoufale Larionek, po špičkách přistoupil k Jeleniným dveřím, sklonil se ke klíčové dírce, ale nic neviděl. Ohlédl se bezradně na Karase a začal dělat tázavé posuňky. Karas přistoupil ke dveřím, chvíli otálel, ale pak několikrát zaškrábal nehtem na veřeje a řekl přidušeně:

„Jeleno Vasiljevno, Jeleno Vasiljevno…“

„Nebojte se,“ ozvalo se hluše za dveřmi, „a nechte mě samotnou.“

Karas a Larionek uskočili, vrátili se na svá místa u kamen a zmlkli.

Domácí i všichni, kdo přilnuli k této domácnosti, si připadali v Alexejově pokoji zbyteční. Beztoho tam nebylo k hnutí – otáčeli se tu tři doktoři: zlatooký medvěd, druhý mladý, štíhlý a pečlivě vyholený, spíš byste v něm hádali gardistu než lékaře, a konečně šedovlasý profesor. Hned po první návštěvě, šestnáctého prosince, jako pravý mistr svého oboru zjistil okamžitě jisté neradostné skutečnosti a prohlásil, že Turbin má tyfus. Průstřel levé paže ustoupil do pozadí. Právě před hodinou vyšel profesor společně s Jelenou do salonu a na její úzkostlivou otázku, vyjádřenou nejen slovy, ale vyčtenou z pohaslých očí, popraskaných rtů a nedbale rozpuštěných vlasů, odpověděl, že naděje je malá, velmi malá, dodal, zahleděn do Jeleniných očí pohledem zkušeného, lidské hoře chápajícího člověka. Každému, včetně Jeleny, bylo jasné, co to znamená; že žádná naděje není. Zamířila do bratrovy ložnice, dlouho stála nad nemocným a z výrazu jeho tváře usoudila, že mu skutečně není pomoci. Třebaže neovládala řemeslo stříbrovlasého, lidského profesora, bylo na první pohled zřejmé, že doktor Alexej Turbin umírá.

Ležel a šířil kolem (...)

(......)