Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

BÍLÁ GARDA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Byl tedy bílý, huňatý prosinec. Vlastně už se přehoupl přes polovinu a zasněženými ulicemi bloudil příslib Vánoc. Osmnáctý rok se blížil k svému konci.

Nad půvabným domem číslo třináct (do ulice vedla okna Turbinových v prvním patře, na svažitý, útulný dvorek – v přízemí) v zahradě schoulené pod strmou hůrkou visely tlapy větví, ztěžklé sněhem. Kůlny na dvoře byly zaváté a kopec nad nimi se změnil v obrovskou homoli cukru. Střecha dostala bílou generálskou čapku, dole, nízko nad zemí, matně probleskovaly žluté tabulky zbabělce a měšťáka, inženýra Vasilije Ivanoviče Lisoviče, nad nimi v prvním patře jasně a vesele svítila okna Turbinových.

Za soumraku šli Alexej a Nikolka do kůlny pro dřevo.

„Hrome, polen je čím dál míň. Zas tu dnes byli, koukni se!“

Z Nikolkovy baterky vystříkl modrý kužel a ozářil odtržená prkna, nakvap přibitá několika hřebíky.

„Kulku do zad by zasloužili, neřádi! Počkáme si tu na ně dnes v noci, co říkáš? Jsou to ševci z jedenáctky, to je jasný! Hamouni! Mají doma dříví víc než my.“

„Vykašlem se na ně! Seber polena! Jdeme.“

Zaskřípal rezavý zámek a oba bratři poprášení sněhem vtáhli dříví do domu. A v devět večer už nikdo na zaandamských kachlích ruku neudržel.

Na bělostném povrchu těch jedinečných kamen se černají Nikolkovy poznámky, výroky a kresby, malované tuší v různých měsících osmnáctého roku; měly svůj hluboký smysl a historický význam:

Bude-li někdo tvrdit, že spojenci
nám jdou na pomoc, nevěř mu; spojenci
jsou pakáž!

Sympatizuje s bolševiky.

Pod tím karikatura Momuse a vedle podpis: Ulan Leonid Jurjevič

Proslýchá se: zle nám bude,
táhnou na nás bandy rudé…

A zase kresba: hlava se zplihlými kníry, v papaše s modrým střapcem. Pod tím:

Bijte Petljuru!

To další psala Jelena a staří dobří přátelé Turbinových – Myšlajevskij, Karas, Šervinskij. Barvami, tuší, inkoustem a někdy jen višňovou šťávou:

Jelena Vasiljevna nás strašně miluje.
Ale ne všecky stejně…

Lenočko, koupil jsem lístek na Aidu.
Lóže č. 8, první pořadí vpravo.

Dvanáctého máje 1918 jsem se zamiloval.
Jste tlustý a ošklivý.

Nezbývá, než abych se zastřelil.

(Celkem zdařilá kresba browningu)

Ať žije Rusko!
Ať žije samoděržaví!

Červen. Barkarola.

Dnes jistě vzpomene si Rusko
na Borodinský den…

Nakonec stálo tiskacími písmeny Nikolkovou rukou:

Zakazuji psát nesmysly na pec pod hrozbou smrti zastřelením každého soudruha a veškerého zbavení práv. Komisař podolského okresního výboru, dámský i pánský krejčí Abram Pružiněr.

(30. ledna 1918)

* * *

Pomalované kachle sálají žárem a černé pendlovky jdou jako před třiceti lety: tik-tak, tik-tak… Nejstarší Turbin, zestárlý a nasupený již od 25. října 1917, hladce oholený a světlovlasý, v blůze s obrovskými kapsami, v modrých rajtkách a nových měkkých pantoflích odpočívá v oblíbené póze – s nohama v křesle. Vedle na stoličce sedí střapatý Nikolka. Jídelna je malá, jeho natažené nohy v botách s kovovými přezkami sahají až k příborníku. (...)

(......)