Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

BÍLÁ GARDA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Hučelo a kouřilo jako mnohopatrový úl, nádherné v mlhách i mrazech, v klínu dněperských svahů. Z nesčíslných komínů stoupal k nebi dým, v ulicích se vznášel mrazivý opar a skřípal uježděný sníh. Domy se zvedaly do výšky čtyř, pěti až šesti pater, ve dne hleděly na město černými okny, v noci svítily z tmavě modré tmy celými řadami girland. Vysoko na dlouhých šedých sloupech zářily elektrické koule jako vzácné drahokamy. Přes den mile drnčely tramvaje se žlutými sedadly, vyplétanými podle poslední zahraniční módy. Drožkáři jezdili nahoru a dolů, pokřikovali na sebe, tváře žen záhadně vyhlížely z okruží stříbrných a černých kožišin a zdály se ještě půvabnější. Parky mlčely, obtěžkané bílým panenským sněhem. Bylo jich tu tolik, jako nikde na světě. Táhly se do všech směrů svými alejemi, kaštany, stržemi, javory a lípami.

Prostíraly se na malebných návrších nad Dněprem, stoupaly a rozšiřovaly se po svazích kopců, zvlášť věčný Carský park, tu jásavě pestrý v záři slunečních paprsků, jindy zahalen do měkkého soumraku. Staré shnilé sloupy černého zábradlí už nebránily v cestě k nebezpečným stržím. Strmé srázy, ošlehané větry, se prudce skláněly nad terasami hluboko pod nimi a ty se rozbíhaly do dálky i šířky, až splynuly s houštím nad silnicí podél veliké řeky, jejíž tmavá nehybná stuha mizela v zamlžené dáli, kam ani zrak nedohlédne – k dněperským prahům, Záporožské Seči, Chersonu a dalekému moři.

V zimě, jako nikde na světě, ztichly ulice a uličky horního města, kalná mlha padla na kopce i dolní město, schoulené v záhybu zamrzlého Dněpru, hukot vozů a tramvají se ztrácel a slábl ve spleti budov. Všecka energie nastřádaná ve slunečném bouřlivém létě se měnila ve světlo. Už ve čtyři odpoledne se rozsvěcovala okna domů, kulaté elektrické lampy, plynové lucerny, lampičky s domovními čísly i obrovská okna elektráren, která v člověku probouzejí obavu z podivné a uspěchané elektrické budoucnosti, okna, za nimiž se neúnavně točí smělá kola strojů, jako by chtěla otřást samým základem země. Město tonulo v záplavě světel, jiskřilo, vlnilo se a tančilo celé noci až do rána a pak pozvolna haslo, zahalené kouřem a mlhou.

Avšak nejjasněji zářil bílý kříž, posetý elektrickými žárovkami, v rukou majestátního Vladimíra na Vladimírské hůrce; bylo ho vidět zdaleka a často v kalné letní mlze ukazoval lodím, zbloudilým v zátočinách a vrbinami zarostlých ramenech staré řeky, cestu do města a jeho přístavů. V zimě se odrážel od syté černi nebe, chladně a klidně trůnil nad temnou dálkou nízkého moskevského břehu, nad nímž se klenuly dva obrovské mosty. Jeden těžký, řetězový, zvaný Nikolajevský, vedl na předměstí, po druhém, vysokém a obloukovitém, přijížděly vlaky ze severovýchodu, kde daleko odtud ležela tajemná Moskva pod pestrou čapkou.

V zimě 1918 žilo město podivným, nepřirozeným životem, jaký nebude mít ve dvacátém století obdoby. Všechny byty byly nacpány k prasknutí. Starousedlíci se tísnili a uskrovňovali a volky nevolky pouštěli do města (...)

(......)