<<< Literární doupě
Literární doupě

William Burroughs
překlad: Josef Rauvolf

NAHÝ OBĚD

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Nahý oběd - Burroughs William Seward
 
 
cena původní: 298 Kč
cena: 250 Kč
Nahý oběd - Burroughs William Seward
Lístek, který explodoval - Burroughs William Seward
 
 
cena původní: 298 Kč
cena: 265 Kč
Lístek, který explodoval - Burroughs William Seward
Nova Express - Burroughs William Seward
 
 
cena původní: 298 Kč
cena: 250 Kč
Nova Express - Burroughs William Seward

 

   4   

 

4. JOSELITO

A Joselito, který psal špatnou, třídně uvědomělou poezii, začal kašlat. Německý doktor ho krátce prohlédl a dotýkal se přitom dlouhými, delikátními prsty Joselitových žeber. Kromě lékaře byl ještě koncertním houslistou, matematikem, mistrem šachu a také doktorem mezinárodní jurisprudence s oprávněním provozovat praxi na toaletách v Haagu. Doktor vrhl tvrdý a odměřený pohled na Joselitovu hnědou hruď. Pohlédl na Carla a usmál se úsměv jednoho vzdělance na druhého - a pozvedl obočí, říkaje beze slov:

Alzo, kvůli tomu zabedněnému venkovanovi se musíme vystříhat užití slov, že ano? Jinak by se zesral strachy. Koch a chrlení, obě ta slova jsou dost ošklivá, mám ten dojem.

Nahlas ale konstatoval: Je to catarro de los pulmones.

Carl se bavil s doktorem venku, pod úzkou arkádou, a déšt z ulice mu odstřikoval na nohavice; myslel na to, kolika lidem to má říct, schodiště, terasy, trávníky, příjezdové cesty, chodby a ulice světa v doktorových očích... staromódní německé altánky, motýlovité podnosy ke stropu, skrytý pompézní zápach urémie, prosakující pode dveřmi; úzkoprsý chlapík z předměstí stříhá za zvuku postřikovače trávník, v dřímajícím poklidu noci v džungli, pod tichými křídly komárů Anopheles. (Poznámka: Toto není metafora. Komáři Anopheles jsou skutečně tiší.) Tenké koberce v diskrétním soukromém sanatoriu v Kensingtonu: židle potažená tuhým brokátem a šálek čaje, moderní švédský obývací pokoj s hyacinty v široké žluté váze - venku porcelánově modré severní nebe a honící se oblaka, pod špatnými akvarely umírajícího studenta medicíny.

Myslím, že schnaps, Frau Underschnitt. Doktor hovořil do telefonu a před sebou měl rozloženou šachovnici. Celkem lehká léze, řekl bych... samozřejmě, že jsem ještě neviděl snímek ze štítu. Zvedá krále a pak ho zase bezmyšlenkovitě staví zpět. Ano... Obě plíce... naprosto definitivně. Pokládá sluchátko a obrací se k Carlovi. Všiml jsem si, že tito lidé mají obdivuhodnou schopnost rychlého hojení ran, s malým výskytem infekce. Je to vždycky v plicích... pneumonie, a samozřejmě, Old Faithful. Doktor chytá Carla chvatně za ocas a vyskakuje s nakřáplým dacanským řehotem do výšky. Jeho evropský úsměv jako by neznal neslušné chování dítěte nebo zvířete. Pokračuje zdvořile a úlisně svou odhmotněnou angličtinou, nahánějící strach. Náš Starý věrný, Bacillus Koch. Sráží paty a sklání hlavu. Jinak by se asi ty posranci museli množit do moře, není to tak? Ječí a strká Carlovi tvář do obličeje. Carl se odtahuje stranou, za sebou šedou stěnu deště.

A to opravdu není nějaké místo, kde by ho mohli léčit?

No, myslím, že nějaké takové sanatórium je, protahuje to slovo s jistou dvojsmyslnou obscenitou, v krajském městě. Napíšu vám adresu. Léková terapie?

Ve vlhkém a sklíčeném vzduchu zní jeho hlas monotónně a těžce.

Kdoví. Jsou to všechno natvrdlý sedláci, a nejhorší ze všech těch venkovských dacanů jsou ti takzvaně gramotní. Těmhle lidem by měli zabránit nejen v tom, aby se naučili číst, ale aby se vůbec naučili mluvit. Není třeba jim bránit v myšlení; to už udělala příroda za nás.

Tady je ta adresa, šeptl doktor, aniž by pohnul rty.

Upustil Carlovi do dlaně smotek papíru. Jeho špinavé prsty, zářící nad tím svinstvem, spočinuly na Carlově rukávu.

Je zde ještě otázka mého honoráře.

Carl mu podal zmuchlanou bankovku... a doktor se ztratil v šedém přítmí, sešlý a falešný jako starý feťák.

 

Carl uviděl Joselita ve velkém čistém pokoji, zalitém světlem, s vlastní vanou a betonovým balkónem. V chladném prázdném pokoji není o čem mluvit, v široké žluté váze kvetou hyacinty, porcelánově modré nebe a honící se oblaka, v očích mu střídavě doutnal a pohasínal chvějivý strach. Když se usmál, strach odletěl v malých útržcích světla a záhadně a nevyzpytatelně čekal v chladných rozích pod stropem. A co jsem taky mohl říkat, když jsem všude kolem sebe cítil smrt a v hlavě měl ty krátké zpřetrhané představy, co se vynořují před usnutím?

Zítra mě pošlou do nového sanatoria. Přijď se za mnou podívat. Budu tam úplně sám.

Zakašlal a vzal si tabletku kodeinu.

Doktore, rozumím, tedy, bylo mi vysvětleno, četl jsem i slyšel - nejsem lékař - a ani ho ze sebe nechci dělat - že pojem léčba v sanatoriu byl již více méně vytlačen, nebo přinejmenším naprosto určitě doplněn lékovou terapií. Je to tak, podle vašeho názoru? Chci říct ien tohle, doktore, řekněte mi, prosím vás, ve vší upřímnosti, jako člověk člověku, jaký na to máte názor, léková terapie versus léčba v sanatoriu? Jste jejím stoupencem?

Doktorova indiánská tvář, poznamenaná nemocnými játry, byla prázdná jako tvář překupníka. Naprosto moderní, jak sám vidíte, ukazuje špatně prokrvenými nachovými prsty po pokoji. Vana... voda... květiny. Všicko. Skončil s vítězným úšklebkem, v cockney. Napíšu vám dopis.

Tamten dopis? Pro sanatorium?

Doktor promlouval ze země černých skal a velkých, měňavě hnědých lagun. Nábytek... moderní a pohodlný. Jistě to vidíte také tak?

Carl nemohl sanatorium zahlédnout, bránila mu v tom falešná fasáda ze zeleného štuku, jíž vévodil složitý neónový znak, proti nebi zašlý a pochmurný, čekající na temnotu. Sanatorium bylo vystavěno na velkém vápencovém ostrohu, o nějž se lámaly vlny kvetoucích stromů a úponků vinné révy. Ve vzduchu těžce visela vůně květin.

Velitel seděl pod šlahounem vinné révy u dlouhého dřevěného stolu. Nedělal vůbec nic. Vzal dopis, který mu Carl podával, přečetl ho šeptem a levou ruku si přitom držel na rtech. Nabodnul dopis na hřebík nad záchodem. Začal cosi přepisovat z hlavní knihy, plné čísel. Psal a psal.

V Carlově hlavě měkce vybuchovaly nesouvislé a zpřetrhané představy, jediným tichým rázem šel ze sebe. Jasně a zřetelně viděl z velké dálky sám sebe, jak sedí v jídelně. Předávkování háčkem. Jeho stará s ním třese a drží mu pod nosem teplou kávu.

Mikuláše vánoční nálepky. Lidičky, bojujte proti tuberkulóze, šeptá nehmotným feťáckým hlasem. Sbor Armády spásy, složený z upřímných homosexuálních fotbalových koučů, pěje: Na sladkou shledanou.

Carl vklouzl zpět do svého těla, pozemský feťtácký duch.

Mohl bych ho přece podmáznout.

Velitel ťuká jedním prstem do stolu a brouká si Coming Through the Rye. Nejdříve daleko, a pak neodbytně blízko, jako mlhová siréna, zlomek vteřiny před drtivou srážkou.

Carl povytáhl z kapsy u kalhot bankovku... Velitel stál u širokého panelu s uzamykatelnými odkládacími skřínkami. Pohlédl na Carla mdlýma a pohaslýma zvířecíma očima, umíral zevnitř a beznadějný strach odrážel tvář smrti. Měl už bankovku zpola vytaženou, když ho v té vůni květin zasáhla slabost, zarazila mu dech a zastavila krev v žilách. Ocitl se ve velikém kuželu, rotujícím do černého bodu.

Léčba léky? Výkřik náhle vyrazil z jeho těla, prázdnými školními šatnami se skříňkami a boudami, zatuchlými výletními hotýlky a přízračným: kašlajícími chodbami tuberáckých sanatorií, brumláním a chrchláním, zápachem špinavě šedé vody po nádobí v hotýlcích a starobincích, pobořeným sloupořadími a znečištěnými arabeskami, železnými pisoáry, které moč miliónů buzíků ztenčila na papír, opuštěnými latrínami se zápachem výkali navracejících se do půdy, zarostlými býlím, koles vztyčeného dřevěného falu na hrobě umírajících farníků, žalostném jako listy ve větru, přes širokou hnědou řeku, po které plují celé stromy se zelenými hady ve větvích a smutnoocí lemurové pozorují břeh přes rozlehlou hladinu (křídla supů protínají nakřáple vzduch). Po cestě jsou rozsety potrhané kondomy, prázdné kapsle od háčka a tuby od vaginálnfho lubrikantu, pomačkané a vysušené na letním slunci jako kostní moučka.

"Můj nábytek." Velitelova tvář vzplanula v záblesku pohotovostní žárovky jako kov. Oči mu pohasly. Pokojem se prohnal závan ozónu. V jednom koutě si "novie" cosi mumlala ned svými svícemi a oltáříky.

"Všechno to patří Traku...moderní, excelentní..." kývá hlavou jako idiot a slintá. Žlutá kočka tahá Carla za nohavici a běží na betonový balkón. Kolem se ženou mraky.

"Mohl bych svůj vklad dostat zpátky. Rozject si někde malej kšeftík." pokyvuje hlavou a usmívá se jako mechanická hračka.

Joselito!!! Jak jméno prosviští kolem a zvolna mizí, hoši vzhlédnou od pouliční hry s míčem, od býčích zápasů a cyklistických závodů.

Joselito!... Paco!... Pope!... Emique!... Smutný hoch vzlyká za horké noci do větru. Znak Traku se začíná jako noční šelma probouzet a vyšlehává modrým plamenem.

 

   4   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist