<<< Literární doupě
Literární doupě

William Burroughs

OHYZDNÝ DUCH

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Naked Lunch - S. Burroughs William
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 266 Kč
Naked Lunch - S. Burroughs William
And the Hippos Were Boiled in Their Tanks - Kerouac Jack Burroughs William S.
 
 
cena původní: 274 Kč
cena: 243 Kč
And the Hippos Were Boiled in Their Tanks - Kerouac Jack Burroughs William S.
The Place of Dead Roads - S. Burroughs William
 
 
cena původní: 329 Kč
cena: 292 Kč
The Place of Dead Roads - S. Burroughs William

 

   1   

 

 

I.

KAPITÁN MISSION SI přes rameno přehodil dvouhlavňovou křesadlovku, kterou měl vždy nabitou dvěma kulemi. K pasu si připevnil pochvu s námořnickým tesákem. Pak vzal své zavazadlo a kráčel kolonií, zastavuje se chvílemi na kus řeči s tím či oním osadníkem.

Podařilo se jim najít vynikající rudý cihlářský jíl a budovali nyní jednopatrové cihlové stavby s verandami v patře, podpírané sloupy z mohutných kmenů tropických stromů. Budovy navazovaly jedna na druhou a tvořily řadu domů s jídelnou a kuchyní v přízemních místnostech a s ložnicí a šatnou v prvním poschodí. Balkony byly navzájem průchozí, osadníci tam zavěšovali houpací sítě a rozkládali slamníky. Všechny stavby se průčelím obracely k moři, vedlo od nich schodiště dolů do zátoky, kde kotvilo větší množství lodí.

SLOVO "LEMUR" ZNAMENÁ v jazyce domorodců "duch". Měli četná tabu, která jim zakazovala lemura zabít, a Mission prosadil Zákon, který trestal zabití těchto zvířat vyloučením z osady. Byl to jediný zločin, který by si zasloužil trest smrti, pokud by trest smrti nebyl zakázán jiným článkem téhož Zákona.

Pátral po podivném druhu lemura, který mu domorodí zpravodajové popisovali jako mnohem větší zvíře velké jako tele či jako malá kráva.

"Kde jsou velcí duchové?"

Neurčité gesto směrem do vnitrozemí. "Musíš si dát pozor na nebezpečného Ještěra-co-mění-barvu. Když tě očaruje, i ty změníš barvu. Zčernáš hněvem, zezelenáš strachy a zrudneš chtíčem..."

"A co je na tom tak zlého?"

"Do roka zemřeš. Barvy spolykají tvé maso i kůži." "Mluvils o velikém duchu. Větším než kozel... Kde ho najdu?"

"Když uslyšíš čebahaku, Člověka-ze-stromu, tam Velkého nehledej. Ona nikdy není tam, kde je hlasitý zvuk."

"Ona?"

"Ona. On. Pro Velkého ducha je to totéž."

"Aha. Takže je tam, kde není Člověk-ze-stromu?" "Ne. je tam, kde Člověk-ze-stromu mlčí."

Takto hovořili při východu slunce i při jeho západu.

MISSION MĚL NAMÍŘENO do vnitrozemí, stoupal strmou stezkou, jejíž sklon se zmírňoval na plošině ve výši asi pěti set stop nad hladinou moře. Zastavil se, opřel se o zavazadlo a ohlédl se zpět. Od strmého výstupu se mu nezrychlil dech, ani se nezačal potit. Viděl pod sebou osadu, čerstvě vysušené rudé cihly a střechy z palmových listů, osadu nehybnou a klidnou jako domečky v pohádkové zemi. Rozeznával stín vrhaný přístavní hrází, odlesky rybích hejn pod hladinou, jasnou modř vody v zátočině, skály a listoví, vše plující v průzračných barvách nezarámovaného obrazu.

Mlčení podobné rubáši, který se rozsype, jakmile s ním pohnete, se rozptýlilo v prach. Kočičí drápek větru přelítl přes zátoku, rozhýbal větve stromů a kapradin a dýchl mu do tváře závanem Paniky. Tlapky malého ducha ho dloubly do páteře a zajely mu do vlasů na krku a v týle, tam kde se centrum smrti naposled rozhoří ve chvíli, kdy smrtelníci umírají.

Kapitán Mission neměl strach z Paniky, náhlé a nesnesitelné chvíle poznání, že vše kolem je živé. On sám byl vyslancem Paniky, vědomí, jehož se člověk bojí víc než všeho ostatního: pravdy o svém původu. Byla na dosah. Stačilo vymazat slova a rozhlédnout se.

Procházel vysokým porostem kapradin a prodíral se jeho zeleným stínem, aniž by si musel prosekávat cestu, až došel k okraji jakési mýtiny. V jednu chvíli se veškerý pohyb zadrhl, pak se zachvěl nějaký keř, kámen, kmen, načež se objevila tlupa lemurů kata s černými a bílými prstýnky na ocasech, přepochodovala tam a zpět, jak se zvířata jedno před druhým naparovala s ocasy mávajícími nad hlavami. Pak hvízd - a byli pryč a odnesli s sebou i kus světa, v němž před chvílí pobývali. Z dálky slyšel nářek lemura poto, kterému domorodci říkávali čebahaka, Člověk-ze-stromů.

Jedním rychlým pohybem ulovil saranče a poklekl s ním vedle padlého kmene porostlého mechem. Znepokojeně se na něj dívala drobná tvář s kulatými zornicemi a velkýma chvějícíma se ušima. Natáhl ruku se svou kořistí a drobný lemur maki trpasličí ji popadl do mrňavých tlapek a s vrnivě štastným kvičením se do ní zakousl drobnými jehlovitými zoubky.

Mission se vypravil za zvukem, který se ozýval stále hlasitěji. Čebahakové ho zrovna zahlédli a spojenými silami ze sebe vyrazili výkřik, který mu málem prorazil ušní bubínky. Najednou jejich křik ustal. Kapitán se v nastalém tichu položil na zem. Pak několik minut ležel jako omráčený a pozoroval šedou siluetu, zčásti ukrytou za kmeny stromů.

Pomalu se zvedl na nohy, opřen o svá zavazadla. Před ním se tyčila prastará stavba z kamene, celá zakrytá liánami a zeleným mechem. Vstoupil do klenuté brány, ucítil pod nohama kamennou dlažbu. Velký lesklý had jasně zelené barvy se plazil dolů po schodišti, jež sestupovalo do podzemí. Opatrně ho následoval. Na opačném konci podzemního prostoru se klenba rozevírala a otevírala dovnitř cestu paprskům odpoledního světla. Kapitán si prohlížel kamenné zdi a strop.

Ve vzdáleném koutě druhé místnosti spatřil zvíře, které mu připomínalo malou gorilu nebo šimpanze. Překvapilo ho to, říkali mu totiž, že na ostrově žádné opice nežijí. Stvoření nevykazovalo známky pohybu. Bylo černé, nebo tak aspoň působilo v přítmí místnosti. Viděl i velkého světle růžového tvora podobného praseti, který se napravo, nedaleko od něj opíral o kamennou zeď.

Najednou přímo před sebou rozpoznal zvíře, které na první pohled připomínalo malého jelena. Přiblížilo se k jeho natažené ruce a on si všiml, že nemá paroží. Rozeznával dlouhý čenich a ostré zuby ve tvaru tureckých šavlí. Dlouhé, štíhlé nohy byly zakončeny hadovitými prsty. Zvíře mělo velké, dopředu nachýlené uši a oči barvy čistého jantaru, ve kterých svítivě oslnivý šperk zornice měnil barvy podle směru dopadajícího světla: hned připomínal obsidián, hned smaragd, pak rubín, opál, ametyst, diamant. .

Tvor velmi zvolna pozvedl jednu tlapu a dotkl se jeho tváře. Vrátil mu tak vzpomínku na pradávnou zradu. Slzy mu stékaly z očí, když hladil skloněnou zvířecí hlavu. Uvědomoval si, že se musí vrátit do osady dřív, než se setmí. Lidé musí věčně závodit s časem. Pro jeleního ducha žádný čas neexistoval.

CO NEJRYCHLEJI SESTUPOVAL ze svahu, trhal si šaty o skaliska a trnité liány, aby se západem slunce dorazil do osady. Ihned si uvědomil, že se vrací pozdě, příliš pozdě, že se stalo cosi strašlivého. Nikdo mu nepohlédl do očí. Pak spatřil Bradleye Martina. Stál nad tělem umírajícího lemura.

Mission poznal, že lemur má prostřelené tělo. Cítil jak se v něm vzdouvá zlost, jako horká, rudá vlna, ale od Martina nepřicházela žádná odezva.

"Proč?" vyštěkl Mission.

"Šlohl mi mango," zamumlal Martin nepřítomně. Kapitánova ruka sklouzla k pažbě pistole.

Martin se zasmál: "Chystáte se porušit článek vlastního Zákona, kapitáne?"

"Ne. Zato ti připomenu článek dvacet tři: Objeví-li se mezi stranami neřešitelný spor, může se použít pravidlo o souboji."

"Jistě, ale já mám právo odmítnout vaši výzvu, a taky ji odmítám."

Martin byl průměrný šermíř a špatný střelec.

"Pak musíš opustit Libertatii, a to ještě dnes večer, dříve než slunce zapadne. Nemáš víc než hodinu času." Aniž by cokoli řekl, otočil se Martin zády ke kapitánovi a odkráčel směrem ke svému obydlí. Mission přikryl lemura kusem nepromokavé plachtoviny. Chystal se, že ráno odnese tělo do pralesa a tam ho pohřbí.

V JEHO OBYDLÍ dolehla na kapitána náhlá a umrtvující tíha. Věděl, že by se měl vydat za Martinem a pokusit se s ním smířit, ale - Martin to sám řekl - jeho vlastní Zákony... Ulehl a okamžitě upadl do hlubokého spánku. Zdálo se mu o mrtvých tělech lemurů rozházených po celé osadě, a když se za rozbřesku probudil, měl tvář mokrou od slz. MISSION SE OBLÉKL a vydal se pro mrtvého lemura, ale jak zvíře, tak plachta byly pryč. Náhle pochopil, proč vlastně Martin zvíře zastřelil, a s děsivou jasnozřivostí prohlédl jeho další plán: vydá se mezi domorodce, řekne jim, že osadníci zabíjejí.jejich posvátná zvířata, a až se on, Mission, bude snažit hájit, všichni se na něj vrhnou, takže bude mít co dělat, aby vyvázl se zdravou kůží. Domorodci z okolí pokládali lemury za posvátná zvířata. Nebezpečí krvavé pomsty se vznášelo ve vzduchu.

Mission si hořce vyčítal, že Martinovi umožnil prchnout. Nemělo smysl pokoušet se ho hledat. Neštěstí se již stalo, domorodci nikdy neuvěří jeho výmluvám.1

 

První poznámka - Všimněte si neúprosné logiky Veliké Lži. Pokud někoho pohltí láska ke kočkám, pokud někdo péči o kočky zasvětí celý svůj život, stačí, když ho obviníte z mučení koček. Vaše lež ponese nepochybnou stopu pravdy, zatímco jeho zapírání bude všem páchnout falší a výmluvami.
Ti, kdo zaslechli hlasy z podřízené mozkové hemisféry, si pamatují na jejich absolutně neoddiskutovatelnou naléhavost. Je jim jasné, že slyšeli Pravdu. Je pro ně zcela nepodstatné, že se hlasy neodvolávaly na žádné důkazy nebo že blábolily absolutní nesmysly. Podstata Pravdy je přesně taková. Pravda nemá nic společného s fakty. Ti, kterým plyne prospěch z manipulování Pravdou, lidé Veliké Lži, si dávají pozor, aby se nezapletli s fakty. Nic je neuráží víc než samotná myšlenka na fakta. Kdo povolá fakta na svou obhajobu, sám se vykáže ze soudní síně.
Ve vesmíru, který je předem zaznamenaný jako magnetofonová nahrávka a bezvýhradně předvídatelný, je nejtemnějším hříchem pokoušet se vměšovat do záznamu, snažit se změnit předem nahranou budoucnost. Kapitán Mission takto zhřešil. Byl nebezpečný, protože se pokoušel dokázat, že tři stovky duší mohou existovat v plné harmonii a smíru mezi sebou, se svými sousedy a s ekosférou flóry a fauny, která je obklopuje.

 

ÚDERY BIG BENU odbíjejí celou. V duchařsky strašidelném tichém tajemnu místnosti se scházejí strážci budoucnosti. Předseda za stolem promluví: "Mektoub, stojí psáno. A nechtějí to změnit:"

"Říkáte tři stovky mužů - pak tři tisíce, třicet tisíc. A bude se to šířit všude. Musíme zasáhnout hned." "Martin, náš člověk, hlásí splnění operace. Lze se na něj spolehnout."

Nějaká žena se lehce předkloní. V neodolatelném chladu její tváře se zračí bezčasová krása a zlo, zlo, které vás dusí jako útok bojovými plyny. Předseda si zakrývá tvář kapesníkem.

Ženin hlas je mrazivě třeskutý, co slovo to úlomek obsidiánu. "S kapitánem Missionem se pojí ještě podstatnější nebezpečí. Mluvím o jeho nevídaném zájmu o lemury."

Poslední slovo se v jejích ústech zachvívá nenávistí.

INCIDENT S MARTINEM neměl další pokračování. Mission však nepolevoval ve své obezřetnosti. Cítil, že Martin s chladnou hadí trpělivostí perfektního agenta kdesi čeká na svou chvíli.

Od začátků Martina podceňoval, protože si ho nikdy pořádně nevšiml. Martin se vyznačoval schopností nevyvolat zájem ostatních2 o svou osobu. I jeho postavení bylo neurčité, cosi mezi poddůstojníkem a řadovým členem posádky. Protože ale žádné poddůstojníky nezavedli, vznášel se v prázdném prostoru, který se nijak nesnažil vyplnit. Když měl vykonat nějakou práci, vykonal ji rychle a efektivně. Přitom se nijak nesnažil, aby ho pokládali za užitečného.

Mission pokládal kontakt s Martinem za cosi neurčitě nepříjemného a zadával mu stále méně úkolů. Nepotěšilo ho, když se Martin rozhodl přidat k osadníkům, svůj díl práce však vykonával a nikomu nebyl na obtíž. Když neměl nic na práci, sedával bez hnutí a jeho tvář nemívala žádný výraz. Měl velké neforemné tělo, kulatou těstovitou tvář a žluté vlasy. Oči byly prázdné a chladné jak olovo.

Mission poprvé uvidět Martina až ve chvíli, kdy se spolu přeli nad tělem umírajícího lemura. Co viděl, v něm vyvolalo neúprosnou a smrtelnou zášť.

Pochopil, že Martin je placený sluha čehosi, co nenávidí. Žádné usmíření či odpuštění nepřipadalo v úvahu. Tohle je vyhlazovací válka.

 

Druhá poznámka - Chcete-li cokoli zatajit, stačí, když vzbudíte nezájem o místo, kde to ukrýváte.

 

MISSION KOUŘÍVAL OPIUM a hašiš a okusil i drogu, které jihoameričtí Indiáni říkají yage. Uvědomoval si, že i tento obrovský ostrov, přeplněný rostlinami a živočichy, jaké nenajdete nikde jinde, musí mít svou zvláštní drogu. Po určitém pátrání mezi domorodci se dověděl, že hledaná droga existuje: získává se z cizopasné houby, která roste výhradně na jisté trnité rostlině, rozšířené v suchých oblastech na jihu.

Drogu nazývali indri, což v překladu z domorodého jazyka znamená "pohled tam". Za pět zlatých florinů koupil od spřáteleného domorodce menší zásobu žlutavě zelených krystalů. Domorodec, který se jmenoval Babuči, mu ukazoval, jaké množství tvoří přesně jednu dávku, a důrazně ho varoval před dávkou vyšší.

"Berou indri a nevidí nic nového. Vezmou víc a vidí toho až příliš."

"Je to denní nebo noční droga?" "Nejlépe za svítání a za soumraku."

Mission si spočítal, kolik času zbývá do západu slunce - ještě dost na to, aby dorazil na své tábořiště v džungli. "Je rychlá nebo musím čekat, než začne působit?" "Velmi rychlá."

 

MISSION SPĚŠNĚ VYRAZIL na cestu. O půl hodiny později spolkl malé množství krystalků, které zapil vodou z měchu z kozí kůže. V několika minutách se dostavil .posun vidění, oči se mu rozběhly podél dvou samostatných os a on poprvé potkal Ještěra-co-mění-barvu. Bylo to dost velké zvíře, mohlo mít dvě stopy na délku a bylo těžko rozpoznatelné ne proto, že by se barvou přizpůsobovalo okolí, nýbrž proto, že se ani nepohnulo. Popošel k němu blíž, ještěr si jej jedním okem změřil a vztekle odvrátil hlavu. Pochopil, že Ještěr-co-mění-barvu nemá rád, když ho jiní okukují. Barva se změnila na neutrální žlutooranžovou s hnědým nádechem. A na větvi stromu se objevila felzuma gurkha, která se zrovna vysoukala z úkrytu pod kůrou. Její zlaté oko mrklo na kapitána.

Mission trávil stále víc času v džungli, obklopen svými lemury, a to i přesto, že příkazem dne se stala co nejbedlivější ostražitost. Prastarou kamennou stavbu v nitru pralesa si přizpůsobil k přespávání. Jako gigantická dlaň ji obklopovaly kořeny baobabu. Z otevřené klenby, kterou se vstupovalo do druhé místnosti, visely girlandy kořenů. Podlaha byla dlážděná. Kapitán zakryl vchod sítí proti komárům a na podlaze si zřídil polní lůžko. Když zametal podlahu, překvapilo ho, jak málo bylo v budově hmyzu. Nenašel mezi nimi žádné jedovaté druhy. Kamenné stupně schodiště byly schozené dohladka, muselo po nich projít nespočet nohou, možná ne nohou lidských.

Od chvíle prvního setkání se mu podařilo lokalizovat výskyt tlupy velkých lemurů. Byli příliš velcí a těžcí, než aby mohli žít na stromech, proto se zdržovali převážně na zemi, na travnatých a křovinatých místech v řídkém lese, vzdáleném několik mil od jeho tábořiště. Území jako stvořené pro pastvu dobytka, uvědomil si Mission a zděšeně se zachvěl. Byla to zvířata důvěřivá, mírná a vděčná za lidskou lásku.

Mission spěchal. Chtěl ke staré kamenné stavbě dorazit před západem slunce. Doufal, že tam najde svého nejmilejšího lemura, který vedle něj často spával na jeho lůžku. Pojmenoval ho Duch.

Když vstoupil, Duch jej přivítal drobným, radostně cvrlikavým zapištěním. Mission si zul vysoké boty a svlékl plášť, který pověsil na dřevěný kolík, zasunutý do štěrbiny v kamenném zdivu. Stůl z hrubě ohoblovaných fošen, opřený o zeď a podpíraný dvěma nohami, byl jediným kusem nábytku. Na něm byly rozloženy kalamář, několik psacích brků a pergamen. V jednom koutě místnosti stál malý zazátkovaný soudek vedle jednoduchého kuchyňského náčiní; sekyry, pily, kladiva a muškety. Kulky a prach nosil kapitán ve vojenské sumce.

MISSION SEDĚL SE svým přízrakem, s Duchem, u dřevěného stolu. Přemýšlel o tajemství kamenné stavby. Kdo ji jen mohl postavit?

Kdo?

Pokládá tu otázku hieroglyfickými písmeny. .. pero... Vybírá si psací brk... Voda... průzračná voda pod pilíři mola. Jakási kniha... staré ilustrované dílo s pozlacenou ořízkou. Lemuří duchové Madagaskaru. Pero... racek potápějící se pro odpadky... Brázdy za kýly bezpočtu lodí na nekonečných mořích. Pero z Velikého Ptáka, který zde kdysi dávno žil, a Svaté Jezero vzdálené dva dny pochodu na východ, kde každoročně obětují Posvátnému Krokodýlovi jednu jalovici. A kapitán přemítá, zda ostrov ve svém nitru ukrývá i další podobné stavby...

Kde?

Pecen chleba... voda... nádoba na vodu... zastřelená husa přivázaná ke kůlu. Přehlíží ostrov očima Ještěra-co-mění-barvu z jednoho konce na druhý. Netuší, odkud se vzala otázka, která se uhnízdila v jeho nitru, avšak uspokojuje ho již to, že se objevila.

Kdy?

Rákos... pecen chleba... Pták kroužící po obloze. Nějaká žena škube slepici, z pece postavené z vepřovic vytáhne čerstvý chléb. Přetržený závan větru, bezčasový, svobodný a krotký, spoutaný v čase, v těsných poutech, jako uvázaný houser, který se nikdy nesmíří se zajetím.

Stavba, kterou Mission začínal být posedlý, mohla vzniknout snad jen v jediné době, dřív než se Průrva rozšířila v Rozkol.

Základem otázky je voda a rákos. Nevyslovený otazník vadne ve vodě a v rákosu. Otázka neexistuje.

Podivná stvoření kladou kameny na sebe. Mission je nevidí dost jasně, jen jejich ruce připomínající šedá lana. Dovede si představit nezměrné obtíže, jež vyvstaly z nezvyklé činnosti. Kamenné balvany jsou příliš těžké pro jejich ruce a těla. Z nějakého důvodu však musí dokončit tuto stavbu.

Proč? Není žádný důvod proč.

 

DUCH VEDLE KAPTTÁNA se zavrtěl a říhl si. Byl cítit po sladkých plodech tamarinového stromu. Kapitán Mission i přes Babučiho varováni cítil, že se musí dovědět víc.

Rozžal svíci a nasypal si do dlaně nebezpečnou dávku krystalků indri. Zapil je šálkem vody. Téměř okamžitě si vzpomněl na přízračnou gorilu ze sklepní místnosti, na podivné prase, které zahlédl, i na něžného jeleního lemura:

Ulehl vedle svého Ducha. Nebyl si jistý, zda chce vědět vše, co mu indri může prozradit. Už teď poznal, že je mu souzeno spatřit věci nesnesitelně smutné. Hleděl skrz kořeny stromu ven, sledoval, jak noc podobná obrovské černé houbě polyká poslední zbytky světla.

Ležel tam v šedém přítmí; ruce kolem svého lemura. Zvířátko se přitulilo blíž a položilo mu packu na tvář. Drobouncí lemuři maki vyskákali ze skulin mezi kořeny a z děr v kmeni prastarého stromu, svižně pobíhali po místnosti a s drobným vypísknutím napadali hmyz. Ocásky vztyčené vysoko nad hlavami i jejich velké plápolavé uši, tenké jak papír, reagovaly na každý šramot, když velkýma vyboulenýma očima pátrali na podlaze a zdech po své hmyzí kořisti. Dělali to tak po celé miliony let. Vztyčené ocásky a rozechvělá ouška vyznačují chod staletí.

Zatímco do sebe houba noci vpíjela světlo, Mission dohlédl na míle všemi směry: pobřežní dešťový les, pohoří a křovitá buš vnitrozemí, vyprahlé oblasti na jihu, kde lemuři oživovali trnité stromovité sukulenty z rodu Didierea. Dováděli, skotačili a prchali z dohledu do vzdálené minulosti dávno před příchodem člověka na ostrov, dávno předtím, než se člověk objevil na Zemi, před začátkem času.

 

STARÁ OBRÁZKOVÁ KNIHA se zlatem lemovanými lepty, každá ilustrace chráněná průsvitným papírem cibulové barvy... Lemuří duchové Madagaskaru, titul vyvedený ve zlatě. Obrovské kapradiny a palivy, vyboulené kmeny tamarindů, křoviny a liány. V rohu stránky je vyobrazený pták gigan8ckých rozměru, přes deset stop vysoký, neohrabaný, s načechraným prachovým peřím, bezmocný pták, na první pohled neschopný létat. Ten pták ví cosi o časové kapse. V těchto lesích nemohou žít žádní masožravci, žádné velké kočky. Uprostřed ilustrace stojí na větvi stromu lemur kata, hledí čtenáři přímo do očí. A tady další lemuři, jako ve skládačce...

Lemuři národ je starší než Homo Sapík, mnohem starší. Objevili se před sto šedesáti miliony let, v době, kdy se Madagaskar oddělil od africké pevniny. Způsob, jakým mysli a cítí, se od našeho zásadně liší. Nezabývají se časem, následnosti a kauzalitou. Pokládají tyto pojmy za zbytečné, odpudivé a těžko pochopitelné.

Někdo si může myslet, že duh, který jednou zmizel, je ztracen navždy, ale Velký obraz dějin života na Zemi je otevřen pro každého, kdo v něm chce číst. Horské masivy a džungle kloužou kolem, některé pomaleji, jiné rychleji, široké řeky z vnitrozemí spěchají nebo se zdržují v širokých deltách, víry země jsou jako pily, odřezávající ostrov za ostrovem, veliký rozštěp, zemské masy se o sebe otírají, pak se oddělí, odplouvají pryč, rychleji a rychleji... aby se zastavily jako velký rudý ostrov se svými pouštěmi a deštnými lesy, horami porostlými kosodřevinou a s jezery, jinde nevídanými zvířaty a rostlinami, a přitom bez masožravců a jedovatých hadu, rozsáhlé útočiště pro lemury a pro plaché duchy, kteří v nich dýchají, záblesk v drahokamových očích rosničky.

V dobách, kdy ještě patřil k Africe, byl Madagaskar čímsi jako nejzazší výspou, vyčnívající z pevniny jak neforemný nádor, přeříznutý proláklinou budoucích obrysů, hlubokou proláklinou, rozměrným znamením, zejícím jako rozštěp, který dělí lidské tělo. Proláklina byla v některých místech široká mnoho mil, jinde se zužovala na pouhých pár set stop. Bylo to území výbušných změn a kontrastů, bičované divokými elektrickými bouřemi, někde neuvěřitelně úrodné, jinde zcela nehostinné a pusté.

Lidé Prolákliny, zformováni chaosem a zrychlením času, se prosmýkli sto šedesáti miliony let k Průrvě. Na které jsi straně? Je pozdě snažit se o změnu. Odděleni oponou ohně. Jako velká výletní loď s ohňostroji vyplouval velký rudý ostrov na moře, zanechávaje za sebou hlubokou ránu v boku kontinentu, ránu krvácející lávou a vykašlávající jedovaté plyny. Na dalších sto šedesát milionů let zakotví v začarovaném klidu.

Čas je lidské soužení; vynález, který lidem nepomáhá, ale naopak je vězní. Co ale zůstane ze sto šedesáti milionů let v bezčasí? Co znamená čas pro lemury, zásobující se potravou? Nejsou zde dravé šelmy, není se čeho obávat. Jejich protilehlé palce nikdy nevyrobí nástroje, protože vyrábět nástroje není zapotřebí. Netýká se jich zlo, které otřásá a zmítá Homo Sapíkem, když bere do ruky svou zbraň - teď je on ve výhodě. Děsivě dusivý pocit, když si uvědomíte; že to je ono. Krása je vždy předurčená k zániku. "Zlí a ozbrojení se blíží." Homo Sapík a jeho zbraně, jeho čas, jeho neukojitelná chtivost, jeho pohrdání a hloupost tak ohyzdné, že se jim sám bojí pohlédnout do tváře.

Člověk byl zrozen v čase. V čase žije a v čase umírá. Kamkoli kráčí, bere si čas s sebou a nastolí jeho vládu.

KAPITÁN MISSION BYL hnán rychleji a rychleji, zmítán zpětnými nárazy času. "Pryč, a zase zpět, a pryč a pryč," opakoval hlas v jeho hlavě.3

Pochopil, že kamenný chrám je vstupní bránou do biologické Zahrady ztracených šancí. Zaplať a vstup. Pocítí náraz smutku, svírající, slzavý žal, z jakého se zastavuje dech. Žal, jenž může zabít. Začíná chápat, o čem je tento příběh.

Pamatuje si na růžové, praseti podobné stvoření, uvězněné v pasivní bezbrannosti, beznadějně zkroucené u zdi, a na černého opa, kterého zahlédl proti vchodu, velice, velice černého, byla to čerň, která se leskne. A na něžného jeleního lemura, již po dva tisíce let vyhynulého Ducha, se kterým sdílí lůžko. Kráčí vpřed, rozhrnuje kořeny, jež visí z prastarého kamenného oblouku. To černé stvoření, ta opice; se jaksi objeví před ním, on se mu dívá do očí, které jsou zcela černé. Zpívá mu temnou píseň, drsnou temnou melodii, příliš čistou na to, aby dokázala přežít v čase. Jen kompromisy přežívají. Proto se z Homo Sapíka stal tak zpackaný, nevzhledný tvor, opatrně a hystericky hájící svou pozici, o níž ví, že je bezvýchodným kompromisem.

 

Třetí poznámka - Pusťte z hlavy pojem otázky. Egyptský znak je rákos nebo ptačí pero nebo voda. Kdo? Voda ptačí péro kniha. Vygumujte jej s kachním zakdákáním kde a chlebem kdy, ztraceném ve velkém, vy·hynulém nelétavém ptáku v bažinatých tůních.

 

Mission prochází temným tunelem, který se otevírá do série diorámat: Poslední jelení lemur padá za obět lovcovu šípu. Oblaka holubů stěhovavých sestřelovaná salvami z pušek prší ze stromů a plácají sebou na talíře tlustých bankéřů a politiků se zlatými řetízky od hodinek a zlatými zuby. Člověk si říhne po posledním holubu stěhovavém. Poslední vakovlk tasmánský kulhá v modrém soumraku s jednou nohou poraněnou od lovcovy kulky. A s ním všichni, téměř všichni, kdo by možná byli bývali, kdo měli jednu šanci z bilionu a ztratili ji.4

Pozoruj pozorovaného pozorovatele.

 

Čtvrtá poznámka - Budeme-li na planetu pohlížet jako na živou bytost, pochopíme, kdo jsou její nepřátelé. Jejich jméno zní legie. Dobývají a zalidňují zemi. "Oklamaní a klamající, kteří jsou sami klamáni." Myslel si snad Homo Sapík, že ostatní zvířata jsou zde jen proto, aby mu sloužila za potravu? Asi tomu tak bude. Buldozery likvidují deštný prales, domov lemurů, létajících kaloňů a zpívajících Klossových gibbonů, jejichž zpěv Svou krásou a pestrostí předčí jakékoli pozemské zvíře, ~ i lemury poto colugo, plachtící ze stromu na strom a bezbranné na pevné zemi. To vše má vytvořit prostor pro stále znehodnocenější lidský rod, ve kterém každým dnem zůstává méně divoké jiskry, neocenitelného koření - energie se přeměňuje v hmotu. Dlouhý sestup bahnitým svahem do bezduché špíny.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist