Karel Čapek

KRAKATIT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIV.

Zatím už doktor Tomeš sedí u snídaně funě a bruče po těžkém porodu; přitom vrhá na Anči pohledy zkoumavé a nespokojené. Anči sedí jako zařezaná, nejí, nepije, nevěří prostě svým očím, že se Prokop ještě neukázal; nějak se jí třesou rty, patrně užuž přijdou slzy. Tu vejde Prokop, jaksi zbytečně rázně, je bledý a nemůže si ani sednout, jak má naspěch; jen taktak že pozdraví, přeběhne Anči očima, jako by ji ani neznal, a hned se ptá s popudlivou netrpělivostí: "Kde je teď váš Jirka?"

Doktor se užasle otočil: "Cože?"

"Kde je teď váš syn," opakuje Prokop a sžehuje ho umíněnýma očima.

"Copak já vím?" zavrčí doktor. "Já o něm nechci vědět."

"Je v Praze?" naléhá Prokop zatínaje pěstě. Doktor mlčí, ale něco v něm prudce pracuje.

"Musím s ním mluvit," drtí Prokop. "Musím, slyšíte? Musím jet za ním, ještě teď, hned! Kde je?"

Doktor něco přemílá čelistmi a jde ke dveřím.

"Kde je? Kde bydlí?"

"Nevím," rozkřikl se doktor nesvým hlasem a práskl dveřmi.

Prokop se obrátil k Anči. Seděl strnulá a upírala velikánské oči nikam.

"Anči," drmolil Prokop zimničně, "musíte mi říci, kde váš Jirka je, Já... já musím za ním jet, víte? To je totiž... taková věc... Zkrátka jde tu o některé věci... Já... Přečtěte si to," řekl honem a strkal jí před oči sežmolený kus novin. Anči však viděla jenom jakési kruhy.

"To je můj vynález, rozumíte?" vysvětloval nervózně. "Hledají mne, nějaký Hanson - Kde je váš Jiří?"

"Nevíme," šeptala Anči. "Už dva... už dva roky nám nepsal -"

"Ach," utrhl se Prokop a vztekle zmačkal noviny. Děvče zkamenělo, jen očí jí rostly a rostly a mezi pootevřenými rty jí dýchalo něco zmateně žalostného.

Prokop by se nejraději propadl. "Anči," rozřízl posléze mučivé ticho, "já se vrátím. Já... za několik dní... Tohle je totiž vážná věc. Člověk... musí konečně myslet... na své povolání. A má, víte, jisté... jisté povinnosti..." (Bože, ten to zkopal!) "Pochopte, že... Já prostě musím," křikl najednou. "Raději bych zemřel než nejel, rozumíte?"

Anči jen maličko kývla hlavou. Ach, kdyby byla pokývla víc, byla by jí, bum, hlava klesla na stůl v hlasitém pláči; ale takto se jí jen zalily oči a to ostatní mohla ještě spolknout.

"Anči," bručel Prokop v zoufalých rozpacích a zachraňoval se ke dveřím, "ani se nebudu loučit; hleďte, nestojí to za to, za týden, za měsíc tu budu zas... Nu, hleďte - " Ani se na ni nemohl podívat; seděla jako tupá, splihlými rameny, očima nevidomýma a nosem, jenž nabíhal vnitřním pláčem; žalno ji vidět. "Anči," pokusil se znovu a zas toho nechal. Nekonečná se mu zdála ta poslední chvilka ve dveřích; cítil, že by měl něco ještě říci nebo něco udělat, ale místo všeho vysoukal ze sebe jakési "na shledanou" a trapně se vytratil.

Jako zloděj, po špičkách, opouštěl dům. Zaváhal ještě u dveří, za nimiž nechal Anči. Bylo tam uvnitř ticho, jež ho sevřelo nevýslovnou trýzní. V domovních dveřích se razil jako ten, kdo na něco zapomněl, a vracel se po špičkách do kuchyně; (...)

(......)