Karel Čapek

KRAKATIT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXVII.

Když doběhl k laboratoři, chtěl zavřít Holzovi dveře před nosem, aby se uvnitř opevnil; ale panu Holzovi se povedlo ještě včas zašeptat „Princezna“.

„Co je?“ obrátil se k němu Prokop chvatně.

„Ráčila mně nařídit, abych byl s vámi.“

Prokop nebyl s to potlačit radostné překvapení. „Podplatila tě?“

Pan Holz zavrtěl hlavou a jeho pergamenová tvář se po prvé zasmála. „Podala mně ruku,“ řekl uctivě. „Slíbil jsem jí, že se vám nic nestane.“

„Dobře. Máš bouchačku? Tedy budeš hlídat dveře. Nikdo ke mně nesmí, rozumíš?“

Pan Holz kývl; a Prokop provedl důkladnou strategickou prohlídku celé laboratoře co do její nedobytnosti. Poněkud uspokojen nastavěl na stůl různé plechovky, dose a kovové krabičky, co kde mohl sehnat, a objevil s nemalou radostí celou spoustu hřebíků; na to se pustil do práce.

Ráno se pan Carson jako by nic coural k Prokopově laboratoři; už z dálky ho uviděl, jak se před barákem bez kabátu pocvičuje ve vrhání kamenů. „Moc zdravý sport,“ křikl z dálky vesele.

Prokop si honem oblékl kabát. „Zdravý a užitečný,“ odpovídal ochotně. „Tak co mi jdete říci?“

Kapsy jeho kabátu ohromně odstávaly a harašilo to v nich. „Co to máte v kapsách?“ ptal se Carson ledabyle.

„Takový chloracid,“ povídal Prokop. „Třaskavý a dusivý chlór.“

„Hm. Proč to nosíte po kapsách?“

„Jen tak, pro špás. Chcete mi něco říci?“

„Teď už nic. Zatím raději nic,“ řekl pan Carson znepokojeně a držel se poměrně daleko. „A co ještě máte v těch škatulkách?“

„Hřebíky. A tohle,“ ukazoval, vytahuje z kapsy u kalhot krabičku od vaseliny, „je benzoltetraoxozonid, novinka dernier cri. He?“

„Nemusel byste tím tak mávat,“ mínil pan Carson ustupuje ještě dál. „Máte snad nějaké přání?“

„Mé přání?“ řekl Prokop přívětivě. „Ráda bych, abyste JIM něco vyřídil. Že odtud především nepůjdu.“

„Dobře, rozumí se. A dál?“

„A že, kdyby někdo na mne neopatrně sáhl nebo mně chtěl jít zbytečně na tělo… Doufám, že mne nemíníte nechat zavraždit.“

„Naprosto ne. Čestné slovo.“

„Můžete jít blíž.“

“Nevyletíte do povětří?“

„Dám pozor. Chtěl jsem vám ještě říci, aby nikdo nevlezl tady do mé pevnosti, když tam nebudu. Na dveřích je třaskavá šňůra. Pozor, člověče za vámi je past.“

“Výbušná?“

„Jenom s diazobenzolperchlorátem. Musíte dát lidem výstrahu. Tady nemá nikdo co hledat, že? Dále, mám jisté důvody… cítit se ohrožen. Rád bych, abyste nařídil tuhle Holzovi, že mne má osobně chránit… před každým zásahem. Se zbraní v ruce.“

“To ne,“ bručel Carson. „Holz bude přeložen.“

„Kdepak,“ protestoval Prokop. „já se bojím být sám, víte? Poručte mu to laskavě.“ Přitom se blížil mnohoslibně ke Carsonovi, chrastě přitom, jako by byl celý z plechu a hřebíků.

„Nu budiž,“ řekl honem Carson. „Holzi, budete střežit pana inženýra. Kdyby mu někdo chtěl ublížit – K sakru, dělejte si už, co chcete. Přál byste si ještě něco?“

„Zatím nic. Kdybych něco chtěl, přijdu za vámi.“

„Děkuju uctivě,“ zahučel pan Carson a honem se zachránil z nebezpečné oblasti. Ale jen doběhl do své kanceláře a (...)

(......)