Karel Čapek

KRAKATIT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLII.

Vytřeštil se ze spánku zalit a promočen hrozným potem. Kde - kde to je? Strop nad ním se kymácí a hourá; nenen, padá, šroubuje se dolů, sváží se pomalu jako ohromný hydraulický list. Prokop chtěl zařvat, ale nemohl; a strop už je tak nízko, že na něm rozeznává sedící průsvitnou mušku, zrnečko písku v omítce, každou nepravidelnost nátěru; a pořád to klesá blíž, a Prokop se na to dívá bezdechu hrůzou a jen sípe, nemoha ze sebe dostat hlasu. Světlo zhaslo, je čerá tma; teď ho to rozmačká. Prokop už cítí, jak se strop dotýká jeho zježených vlasů, a bezhlase piští. Ahaha, teď nahmatal dveře, vyrazil je a vrhl se ven; i tam je taková tma, ale není to tma, je to mlha, vlčí mlha, mlha tak hustá, že nmohl dýchat a dusil se škytaje děsem. Teď mne to udusí, zhrozil se a dal se na útěk šlapaje popopo nějakých ži - živých tělech, jež se ještě kroutí. Sklonil se tedy a sáhl, a cítil pod rukou mladé široké ňadro. To - to - to je Anči, lekl se, a hmatal jí po hlavě; ale místo hlav y to mělo mísu, por - ce - lánovou mísu s něčím slizkým a houbovitým jako hovězí plíce. Bylo mu k zvracení děsno a chtěl od toho odtrhnout ruce; ale ono to k nim lne, třese se to, přissává se to a plazí se mu to po pažích nahoru. A ona je to krakatice, mokrá a rosolovitá sepie s lesklýma očima princezny, jež se na něho upírají náruživě a zamilovaně; sune se mu po holém těle a hledá, kam usadí svou ohavnou, prýštící řiť. Prokop nemůže vydechnout, rve se s ní, zarývá prsty do povolné klihovité hmoty; a procitl.

Byl nad ním nakloněn pan Paul a dával mu na prsa studený obkladek.

„Kde - kde - kde je Anči,“ zamumlal Prokop s úlevou a zavřel oči. Buch buch buch běží uřícen přes oranice; neví, kam má tak naspěch, ale pádí, až mu srdce taktaktak třeští, a chtěl by vyrazit jek úzkosti, že dorazí pozdě. A tady je ten dům, jenže nemá dveří ani oken, jen nahoře hodiny a na nich za pět minut čtyři. A Prokop rázem ví, že až bude rafie na dvanáctce, vyletí celá Praha do povětří. „Kdo mně vzal Krakatit,“ ryčí Prokop; pokouší se vylézt po stěně, aby zastavil ručičku hodin v poslední minutě; vyskakuje a zarývá nehty do omítky, ale klouže dolů nechávaje ve zdi dlouhé škrábance. Vyje hrůzou a letí někam pro pomoc. Vrazil do konírny; tam stojí princezna s Carsonem a milují se trhanými, mechanickými pohyby jako panáčci na kamnech pohánění teplým vzduchem. Když ho spatřili, vzali se za ruce a poskakovali rychle, rychle, pořád rychleji.

Prokop vzhlédl a viděl nad sebou schýlenou princeznu se sevřenými rty a palčivýma očima. „Zvíře,“ zamručel s chmurnou nenávistí a zavřel rychle oči. Srdce mu tlouklo tak šíleně rychle, jako ti dva křepčili. V očích ho štípal pot a v ústech cítil jeho slanost; jazyk měl připečený k patru a hrdlo slepené suchou žízní. „Chceš něco?“ ptá se princezna zblizoučka. Zavrtěl hlavou. Myslela si, že opět spí; ale ozval se po chvíli chraptivě: „Kde je ta obálka?“

Měla za to, že jen blábolí; neodpověděla. „Kde je ta obálka?“ opakoval vraště panovačně čelo. „Tady (...)

(......)