Karel Čapek

KRAKATIT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII.

Někdo ho zatahal za rukáv. "Nu, nu," povídá ten někdo, "už bychom nemuseli spát, co?" Prokop otevřel oči a viděl starého pána, má růžovou pleš a bílou bradu, zlaté brejličky na čele a náramně čilý koukej. "Už nespěte, velectěný," povídá, "už toho je dost; nebo se probudíte na onom světě."

Prokop si chmurně prohlížel starého pána; chtělo se mu totiž dřímat. "Co chcete?" ozval se vzdorovitě. "A.... s kým mám tu čest?"

Starý pán se dal do smíchu. "Prosím, doktor Tomeš. Vy jste mne neráčil dosud vzít na vědomí, co? Ale nic si z toho nedělejte. Tak co, jak se máme?"

"Prokop," ozval se nemocný nevlídně.

"Tak, tak," povídal doktor spokojeně. A já jsem si myslel, že jste Šípková Růženka. A teď, pane inženýre," řekl čile, "se na vás musíme podívat. No, neškareďte se." Vyeskamotoval mu z podpaží teploměr a libě zachrochtal. "Třicet pět osm. Človíčku, vy jste jako moucha. Musíme vás nakrmit, co? Nehýbejte se."

Prokop cítil na prsou hladkou pleš a studené ucho, jak mu jezdí od ramene k rameni, od břicha k hrdlu za povzbuzujícího broukání.

"No, sláva," řekl konečně doktor a nasadil si brejle na oči. "Napravo vám to drobátko rachotí, a srdce - no, to se urovná, že?" Naklonil se k Prokopovi, drbal ho prsty ve vlasech a přitom mu palcem zvedal a zase zatlačoval oční víčka. "Nespat už, víme?" mluvil a přitom mu něco zkoumal na zorničkách. "Dostaneme knížky a budeme číst. Sníme něco, vypijeme skleničku vína a - nehýbejte se! Já vás neukousnu."

"Co mně je?" ptal se Prokop nesměle.

Doktor se vztyčil. "No, nic už. Poslechněte, kde jste se tady vzal?"

"Kde tady?"

"Tady, v Týnici. Sebrali jsme vás na podlaze a... Odkud jste, člověče, přišel?"

"Já nevím. Z Prahy, ne?" vzpomínal Prokop.

Doktor potřásl hlavou. "Vlakem z Prahy! Se zápale mozkových blan! Měl jste rozum? Víte, co to vůbec je?"

"Co?"

"Meningitis. Spací forma. A k tomu zápal plic. Čtyřicet celých, he? Kamaráde, s něčím takovým se nejezdí na výlety. A víte, že - nu ukažte honem pravou ruku!"

"To... to bylo jen škrábnutí," hájil se Prokop.

"Pěkné škrábnutí. Otrava krve, rozumíte? Až budete zdráv, řeknu vám, že jste byl.. že jste byl osel. Odpusťte," řekl s důstojným rozhořčením, "málem bych byl řekl něco horšího. Vzdělaný člověk, a neví, že toho má v sobě na trojí exitus! Jak jste se vůbec mohl držet na nohou?"

"Já nevím," šeptal Prokop zahanbeně.

Doktor chtěl hubovat dál, ale zavrčel jen a mávl rukou. "A jak se cítíte?" začal přísně. "Trochu pitomý, ne? Žádná paměť, co? A tady, tady nějak," ťukal si na čelo, "nějaký slabý, že?"

Prokop mlčel.

"Tak tedy, pane inženýre," spustil doktor. "Z toho si nic nedělat. Nějaký čásek to potrvá, co? Rozumíte mi? Nesmíte si namáhat hlavu. Nemyslet. To se vrátí.... po kouskách. Jen přechodná porucha, slabá amence, rozumíte mi? To přejde samo od sebe, co? Rozumíte mi?"

Doktor křičel, potil se a rozčiloval se, jako by se hádal s hluchoněmým. Prokop se na něj pozorně díval, a ozval se klidně: "Já tedy (...)

(......)