Karel Čapek

POVĚTROŇ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXV.

“Nevydržel v hotelu, musel ven, do noci; šedi v přístavu na hromadě nějakých pražců pod dohledem negerského strážníka, opřen lokty o kolena, a dívá se do černé, šplounající vody. Teď ví všechno a nemusí ani vzpomínat; rovná to v sobě jako karty, aby žádná nepřečnívala, a obrací jenom ten nebo onen list, ano, je tam, a nic nechybí. Takový divný pocit — je to úleva nebobolestné přeplnění?

Řekněme, domov. Domov bez matky, velké pokoje s těžkými záclonami a černým, důstojným nábytkem. Tatínek, který neměl pokdy pro dítě, veliký, cizí a přísný. Ustrašená, úzkostlivá teta — pozor, hošíčku, tam si nesedej, nedávej to do pusy, nesmíš si hrát s těmi umazanými dětmi, červený a zelený míček, hračka nejmilejší, neboť ukradená na ulici řvoucímu dítěti, jednomu z těch šťastných, které směly běhat usmrkány a bosy, hrát si s blátem nebo sedět na bobečku v písku. Bývalý pan Kettelring se usmívá a oči mu svítí. Tak vidíš, teto, a přece jsem na konec běhal bos a umazaný jako uhlíř; jedl jsem okurky čuču, které černoška otírala svou špinavou košilí, a nezralé guayavy sebrané z prachu cesty. — Někdejší Kettelring má téměř pocit ukojenépomsty. Přece jsem provedl své.

A pak neklidný chlapec, jehož přirozená divokost je potlačována tak zvanou výchovou. Začíná rozumět řemeslu svého otce. To řemeslo je bohatství. To řemeslo jsou továrny. To řemeslo je, aby co největší počet lidí byl přinucen pracovat co nejvíc a co nejlaciněji. Chlapec vidí ty zástupy dělníků, kteří se hrnou ze vrat továren se svým zvláštním nakyslým zápachem, a má pocit, že ho všichni nenávidí. Otec je zvyklý křičet a poroučet; bůh ví, co to dá vztekání, aby bylo získáno takové bohatství. Člověk by řekl, že to ani nestojí za tu zlost; ale nic naplat, majetek není mrtvá hmota, chce žrát, aby nepošel, a musí být náležitě krmen. Tobě, hochu, bude jednou svěřeno toto vlastnictví, ne abys je měl, ale abys je rozmnožil; pročež uč se šetřit a přičiňovat se, máš-li jednou nutit druhé, aby se lopotili a vystačili s málem. Vychovávám tě pro praktický život; vychovávám tě pro svůj majetek. — Bývalý Kettelring se rozšklebil. Tak to tedy mám po otci, že jsem uměl poroučet a rasovat lidi; vida, přece jen nějaké dědictví. Tehdy, ano, tehdy se to mladému chlapci nechtělo líbit; byl spíše lehkomyslný a líný, — snad to bylo jen ze vzdoru proti tomu, co mu bylo předem určováno jako jeho budoucnost. Nejsme tady pro sebe, ale proto, abychom sloužili majetku; kdo neslouží svému, bude otročit cizímu — tak nějak zní zákon života. A ty, hochu, půjdeš v mých šlépějích.

Někdejší Kettelring se roztřásl tichým smíchem. Ne, rozhodně v nich nešel. Byl jenom princ následník, který čeká, jak to jednou roztočí. A zrovna naschvál — špatná společnost a takové věci. Rozumí se, dluhy, směšné sice, ale přes to ne zvlášť počestné. Otec se třese rozčilením a vyslýchá, co to znamená, zač’ s to vydal a podobně; ty kluku, myslíš si, že proto já se dřu, že pro tvé ničemnosti já vydělávám a šetřím své peníze? A tu to v (...)

(......)