Karel Čapek

POVĚTROŇ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXVII.

“Bývalý Kettelring si oddychl. Tak, teď je to venku, a dělej co dělej, nemůže to už být horší. A vida, ani tehdy, když jsem lezl po čtyřech jako pes, jsem se nepoddal, nevykřiklo to ve mně: dost, vzdávám se, a toto je návrat s prosíkem, návrat domů. Jenom jsem pil a řval nad pohaněním člověka. Bylo to ... vlastně... jakési vítězství.

A teď se poddáš.

Ano, teď se poddám, a jak rád, bože, jak rád! Kdyby chtěli, abych si naplival do tváře nebo lezl znovu po čtyřech, udělám to. Já vím, proč. To je pro ni, pro dceru Kubáncovu.

Nebo proto, abys to vyhrál nad starým Camagueynem.

Mlč, není to pravda. Pro ni je to. Což jsem jí neřekl, že se vrátím, nedal jsem na to své čestné slovo?

Tvé čestné slovo, pasáku, pasáku!

A třeba i pasák; jen když vím, kdo jsem. Co chceš, člověk je celý teprve tehdy, když je poražen. Tehdy pozná, toto je neklamné a skutečné, toto je skutečnost nezvratná.

Ta porážka.

Ano, ta porážka. Je to ohromná úleva, moci se poddat; zkřížit ruce na prsou a poddat se —

Čemu?

Lásce. Milovat v porážce a pokoření — pak člověk ví, co je láska. Už nejsi hrdina, ale pohaněný a poličkovaný pasák; lezl jsi po zemi jako zvíře, a přece budeš oděn v nejkrásnější roucho a na ruku ti bude navlečen prsten. To je ten zázrak. Já vím, já vím, že ona na mne čeká; a teď si mohu pro ni přijít. Kriste Ježíši, já jsem šťasten!

Šťasten, opravdu?

Nesmírně šťasten, mrazí mne, sáhni, sáhni, jak mi hoří tváře.

To je jen levá tvář. To na ní hoří ten poliček.

Ne, to není poliček. Copak nevíš, že na tu tvář mne políbila? Ano, políbila a smáčela ji slzami, nevíš? Všechno je vykoupeno — málo-li bolesti na to padlo! Jenom té touhy co bylo, a to peklo, ta hrozná práce, — všechno bylo pro ni. I ten poliček?

— — Ano, i ten poliček byl pro ni. Aby se mohl stát zázrak. A já si pro ni přijdu; bude čekat v zahradě jako tehdy —

— a položí dlaň na tvou ruku. Proboha, nemluv o její dlani! Řekne se dlaň, a mně už se chvějí prsty i brada. Jak mne tehdy vzala za ruku, — myslím na její hladké prsty, přestaň! přestaň!

Jsi nesmírně šťasten?

Ano, ne, počkej, to přejde. Zatracený pláč! Jak je možno, že má člověk někoho tak nesmyslně rád! Kdyby na mne čekala tamhle — tamhle u toho jeřábu, zhrozil bych se, bože, jak daleko, kdy já k ní doběhnu! A kdybych ji držel za ruce, za lokte — bože, jak daleko!

Jsi tedy šťasten?

Nesmysl, vidíš přece, že se mohu zbláznit! Kdy já ji uvidím? Dříve se musím vrátit domů, že ano, musím sklonit hlavu a odprosit, musím vzíti na sebe jméno a člověka; a pak znovu přes moře — Ne, to přece není možno, to nepřežiju, to není možno, taková doba!

Že bys nejprve jel za ní a řekl jí —?

Ne, to nemohu, nesmím, to nejde. Řekl jsem, že si pro ni přijdu, až k tomu budu mít právo. Nesmím ji zklamat. Musím domů, nejprve domů, a teprve potom — Zaklepu na tu mříž jako ten, kdo má právo bušit. Otevřte, jdu si pro ni.

Černý strážník, který se už dlouho díval, jak ten člověk mluví sám se sebou a hází rukama, se k němu přiblížil. ‚He, (...)

(......)