Karel Čapek

POVĚTROŇ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Zavonělo to karbolem, kávou, tabákem a mužstvím. Dobrý a silný pach, něco jako lazaret. Nebo ne, počkejme: karanténní stanice. Kubánský tabák, káva z Portorica a vichřice na Jamaice; dusno, vítr a praštění zmítaných palem. Sedmnáct nových případů, doktore; mře to jako mouchy. Rozlévejte kresol, sem s chlorovým vápnem; hoďte sebou, lidi, a hlídejte všechny cesty; nikdo odtud nesmí, jsme zamořeni. Ano, nikdoz nás, dokud všichni nepojdeme. — Básník se počal do sebe šklebit. Jenže v tomto případě, doktore, bych musel zaujmout odpovědné místo já, autor. Já vedu tu bitvu, starý koloniální felčar, ostřílený mazák morových epidemií; a vy jste můj vědecký asistent. Nebo ne, vy ne, ale ten vlasatý mládenec z interního. Nu, hochu, máme sedmnáct nových případů, prima vědecký materiál; co dělají vaše bakterie? — Mládenec poulí hrůzou oči, pačesy mu padají do čela. Doktore, doktore, myslím, že jsem nakažen. Inu, takto by byl osmnáctý případ; položte ho. Tuto noc, sestřičko, u něho zůstanu já. Hle, jak se to děvče dívá, jak se dívá do jeho vlasů, slepených horečkou! Já vím, má ho ráda; hloupé děvče, líbala by ho, kdybych odešel — ještě se nakazí. Jak šumí a praskajíty rozflákané oreodoxy! Horečná dlani, čeho by se’s chtěla zachytit? Nevztahuj se po nás, nevíme, nemůžeme; podej mi ruku, povedu tě, aby se’s nebál. Puls nitkovitý, agónie; dejte sem plentu, sestřičko.

“Cukr?" řekl chirurg. Básník se vytrhl ze svého hloubání. “Co?" Chirurg mlčky před něho postavil cukřenku. “Měl jsem dnes práce," povídal neurčitě. “Těším se na prázdniny." “Kam pojedete?" “Střílet."

Básník se pozorně podíval na nemluvného muže. “Vy byste si měl jednou zajet daleko — na tygry nebo na jaguáry. Dokud ještě nějací jsou."

“Chtěl bych."

“Poslouchejte, představujete si to nějak? Dovedete si představit... třeba svítání v pralese; nějaký neznámý ptačí tlukot, cosi jako xylofon napuštěný rumem a olejem."

Chirurg potřásl hlavou. “Já si nic nepředstavuju. Já... se musím zatraceně dívat. Vidět, víte? A když člověk střílí," dodal se zúženýma očima, “to se taky musí pořádně dívat, aby viděl."

Básník si vzdychl. “Tak to máte dobré, člověče. Já se pořád dívám, a při tom si pořád něco představuju. Nebo spíš tak: ono se to ve mně začne vymýšlet samo od sebe, odehrává se to, začne to žít na svou pěst — Rozumí se, já se do toho pletu: radím, opravuju nebo tak, víte?"

“A pak to napíšete," bručel chirurg.

“Kdepak! Obyčejně ne. Takové nesmysly... Za tu chvíli, co jste vařil kávu, se řečeným způsobem odehrály dva dokonale pitomé příběhy o vašem vlasatém kolegovi z interního. Prosím vás," zeptal se najednou, “jaký to je člověk?"

Chirurg zaváhal. “Nu," řekl konečně, “drobet fanfaron... Velká dávka sebejistoty — jak už to bývá u mladých doktorů. Jinak", s pokrčením ramen, “nevím, co by vás na něm zajímalo."

Básník se nezdržel. “Nemá něco s tou malou ošetřovatelkou?"

“Nevím," zafuněl chirurg. “Co vám je po tom?"

“Nic," řekl básník zkroušeně. “Co mně je vůbec po tom, jak se mají (...)

(......)