Karel Čapek

VÁLKA S MLOKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5 – KAPITÁN J. VAN TOCH A JEHO CVIČENÍ JEŠTĚŘI

„Ať se propadnu,“ řekl člověk v Marseille, „není-li tohle Jensen.“

Švéd Jensen zvedl oči. „Počkej,“ řekl, „a nemluv, pokud tě nenajdu.“ Položil si ruku na čelo. „Sea-gull, ne. Empress of India, ne. Pernambuco, ne. Už to mám. Vancouver. Před pěti roky na Vancouver, Osaka-Line, Frisco. A jmenuješ se Dingle, ty rošťáku, a jsi Irčan.“

Člověk vycenil žluté zuby a přisedl. „Right, Jensene. A piju každou kořalku, která je. Kde se tu bereš?“

Jensen ukázal hlavou. „Já teď jezdím Marseille - Saigon. A ty?“

„Já mám dovolenou,“ naparoval se Dingle. „Tak jedu domů, podívat se, kolik mně přibylo dětí.“

Jensen vážně pokýval. „To už tě zase vylili, viď? Ožralství ve službě a podobně. Kdybys chodil do Ymky jako já, člověče, tak -“

Dingle se potěšeně zacenil. „Tady je Ymca?“

„Dnes je přece sobota,“ bručel Jensen. „A kde jsi jezdil?“

„Na takovém trampu,“ děl Dingle vyhýbavě. „Všechny možné ostrovy, tam dole.“

„Kapitán?“

„Nějaký van Toch, Holanďan nebo co.“

Švéd Jensen se zamyslil. „Kapitán van Toch. S tím jsem už taky před lety jezdil, bratře. Loď: Kandong Bandoeng. Line: od čerta k ďáblu. Tlustý, pleš, a nadává i malajsky, aby toho bylo víc. Znám dobře.“

„Byl už tehdy takový blázen?“

Švéd potřásl hlavou. „Starý Toch je all right, člověče.“

„Vozil už tehdy s sebou ty své ještěry?“

„Ne.“ Jensen maličko váhal. „Něco jsem o tom slyšel ... v Singapuru. Jeden žvanil tam o tom mlel hubou.“

Irčan se poněkud urazil. „To není žádné žvanění, Jensene. To je svatá pravda s těmi ještěry.“

„Ten v Singapuru taky říkal, že to je pravda,“ brumlal Švéd. „A přece dostal po držce,“ dodal vítězně.

„Tak si nech povědět,“ bránil se Dingle, „co na tom je. Já to přece musím vědět, kamaráde. Já jsem ty mrchy viděl na vlastní oči.“

„Já taky,“ mumlal Jensen. „Skoro černí, s ocasem asi metr šedesát a běhají po dvou. Já vím.“

„Hnusní,“ otřásl se Dingle. „Samá bradavice, člověče. Panno Maria, já bych na to nesáhl! Vždyť to musí být jedovaté!“ „Proč,“ bručel Švéd. „Člověče, já jsem už sloužil na lodi, kde bylo plno lidí. Na over- i lowerdecku samý člověk, samá ženská a takové věci, a tancovali a hráli karty - -Já tam byl topičem, víš? A teď mně řekni, ty troubo, co je jedovatější.“

Dingle si odplivl. „Kdyby to byli kajmani, člověče, tak neřeknu nic. Já už jsem taky jednou vezl hady do zvěřince, tamhle z Bandžermasinu, a jak smrděli, pane! Ale tihle ještěři ­Jensene, to jsou tuze divná zvířata. Copak ve dne, ve dne jsou v těch nádržkách s vodou; ale v noci to leze ven, ťap - ťap, ťap - ťap... Celá loď se tím hemžila. Stálo to na zadních nohou a točilo to po člověku hlavou...“ Irčan se pokřižoval. „Dělají na člověka ts-ts-ts, jako ty kurvy v Hongkongu. Bůh mě netrestej, ale já myslím, že to s nimi není v pořádku. Kdyby nebylo tak zle o místo, tak bych tam nebyl ani hodinu, Jensi. Ani hodinu.“

„Aha,“ děl Jensen. „Tak proto ty se vracíš k mamince, že?“ „Částečně. Člověk musel děsně chlastat, aby tam vůbec vydržel, a (...)

(......)