<<< Literární doupě
Literární doupě

Karel Čapek

MLČENÍ S T. G. MASARYKEM

kompletní kniha (e-book)

 

Hovory s T. G. Masarykem - Čapek Karel
 
 
cena původní: 249 Kč
cena: 249 Kč
Hovory s T. G. Masarykem - Čapek Karel
Toward Radical Center: Karel Capek Reader - Capek Karel Kussi Peter
 
 
cena původní: 466 Kč
cena: 414 Kč
Toward Radical Center: Karel Capek Reader - Capek Karel Kussi Peter
Karel Capek: Life and Work - Klima I.
 
 
cena původní: 596 Kč
cena: 530 Kč
Karel Capek: Life and Work - Klima I.

 

    1   >

 

 

JAK VZNIKALY HOVORY?

“NECHTĚL JSEM LHÁT...”

Mnoho lidí se ptalo pisatele Hovorů s T. G. Masarykem, jak vlastně ty Hovory byly dělány: zda je pisatel na místě stenografoval, zda je zaznamenával den po dni a jak to vůbec bylo. Tedy jak to bylo a jak k tomu vůbec došlo.

Především se pisatel musí přiznat, že mu hodně dlouho ani ve snu nepřišlo na mysl, aby si nějak zaznamenal, co měl příležitost slyšet z úst prezidentových. Budiž to přičteno k tíži jeho nepořádnosti; nikdy s sebou nenosí notes, do kterého by si něco zapsal, nikdy si nevedl deník a má beznadějný nepořádek ve svých vlastních papírech a vzpomínkách. Znáte snad takové lidi a jistě od nich nečekáte, že by vedli řádný protokol o tom, co slyší nebo vidí.

Ale jednou – bylo to v Topoľčiankách – pršelo celý den. Pan prezident se svými i s hosty seděl u krbu s hořícími poleny; rád se totiž dívá do živého ohně. A jak tak běží řeč, začalo se mluvit, jak to bylo za války a kdy se kdo octl v nejhorší situaci. “Má nejhorší situace,” začal pan prezident, “to bylo, když jsem za války přijel do Moskvy.” A pak vypravoval, jak ho naši z revolučního Petrohradu poslali do Moskvy, tam že je klidněji. Vystoupil v Moskvě na nádraží – slyšet střílení. Jde pěšky do hotelu, ale před nádražím ho zastaví kordón vojáků, prý nelze dál, střílí se tam. Přece se dostal na náměstí, a tam se z obou stran pálí z ručnic a kulometů, na jedné straně kerenští, na druhé straně bolševici. “Jdu,” vypravoval, “a přede mnou jde člověk, dá se do běhu a vklouzne do velkých vrat, která mu pootevřeli. Byl to hotel Metropol. Tož já za ním, ale zatím mně zabouchli vrata před nosem. Tluču na ně a volám: ,Co to děláte, otevřte!‘ ,Jste náš host?‘ volal na mne portýr. ,Jinak vás nemůžeme pustit, máme obsazeno!‘ Nechtěl jsem lhát, tož jsem na něho vykřikl: ,Nedělejte hlouposti a pusťte mne!‘ On se zarazil a pustil mne dovnitř.” A tak dále; pan prezident se rozpovídal a vzpomínal na obléhání hotelu Metropol, na boje v Kyjevě a na “naše hochy”, jak říká legionářům. Ale pisatele Hovorů upoutala jedna malá větička: to “nechtěl jsem lhát”. Střílí se na moskevském náměstí, z obou stran cvrnkají kulky o dlažbu i průčelí domů, a profesor Masaryk stojí před zavřenými vraty hotelu, kam ho nechtějí pustit. Kdyby řekl, že je tam hostem, byli by ho pustili hned; ale on ani v tu chvíli, kdy jde o život, nechce lhát. A pak to vypravuje, jako by se to rozumělo samo sebou, jen suchou a malou větičkou: “nechtěl jsem lhát.” To bylo všecko.

Tehdy poprvé zapsal a otiskl pisatel Hovorů slova pana prezidenta: jen pro tu jedinou malou větičku, aby nezapadla, aby si jí jednou někdo všiml, jak je krásná ve své prostotě a samozřejmosti. A pak mu zase nepřišlo na mysl, že by si měl zaznamenat, co takto občas slyší. Po léta na to nemyslel; až jednou – bylo to zase v Topoľčiankách – seděl a povídal s panem prezidentem pod starými kaštany; byl podzim, a co chvíli bouchl zralý, brunátný plod kaštanu o tvrdou zem. Přinesli poštu. Pan prezident četl své listy a také pisatel Hovorů dostal dopis. Z Německa. Amalthea-Verlag, nebo tak nějak. A pisatel Hovorů se dal do smíchu: “Tadyhle na mně chtějí, abych napsal váš životopis. Jako bych to dovedl! Na životopis musí člověk být aspoň trochu historikem, číst spoustu pramenů, ověřovat je a já nevím co ještě.”

Pan prezident pokývl. “Psát životopis, pravda: těžký úkol.”

Bylo ticho, jen ty zralé kaštany pršely, až to kolem bouchalo a poskakovalo. Pisatel Hovorů si vzpomněl, jak pršely a klepaly ty kulky na náměstí v Moskvě a na hlavním bulváru kyjevském. “Ledaže bych,” vyhrkl, “napsal to, co jste mně tak po chvílích sám o sobě vypravoval. To by také byl skoro životopis.”

Pan prezident se smál. “Nu, dělejte si se mnou, co chcete.”

“Ale to byste mi musel pomoci, kdybych něco nevěděl,” naléhal pisatel.

Prezident vstal. “Co dělat, pomohu,” řekl rezignovaně.

“Ale teď musím do práce. Visuri.”

Tedy tak došlo k tomu, že začaly být psány Hovory.

Ano, ale aby byly napsány, k tomu chybělo mnoho. Když pisatel vyškrábal všechno ze své paměti, shledal, že ví slušně mnoho o dětství pana prezidenta, neboť na to prezident vzpomínal rád a často; o letech studií také bylo ledacos řečeno, ale pro další léta byl materiál hrozně kusý. Bylo nutno pana prezidenta nutit, aby o sobě řekl něco víc.

Zpravidla se ten zápas odehrával ráno v topoľčianském parku. K deváté hodině vycházel pan prezident a rovnou přes louky k své oblíbené besídce na výsluní. Pisatel Hovorů měl už připraven svůj útok, obyčejně frontální. Nechal uplynout přiměřenou chvíli mlčení, a pak spustil: “Jak to vlastně bylo s tím rukopisným bojem?”

Prezident potřásl hlavou. “Nepěkné,” řekl po chvíli a začal si čistit skřipec. Pisatel čekal, co přijde dál. Pan prezident zvedl oči. “Četl jste už dnešní noviny? Všiml jste si tam toho a toho –” A pak už byla řeč o všem možném, jenom o rukopisném boji ne.

Druhého dne si připravil pisatel jinou otázku: “A co jste dělal v devadesátých letech?”

“Chyby,” děl prezident lakonicky, a tím považoval věc za odbytou.

Jak vidíte, nebylo snadné dostat z pana prezidenta mnoho podrobností o jeho životě, a než byly napsány Hovory, stálo to mnoho trpělivosti... u obou spolupracovníků.

Konečně bylo napsáno všechno, co pisatel slyšel; bylo toho málo a byla to samá mezera, ale co dělat.

“Mám to tisknout?” ptal se pisatel jednou.

Pan prezident pokrčil rameny: “Nu, proč ne?”

“Nechcete se na to podívat?” váhal pisatel. “Aby tam nebyly nějaké chyby.”

“Když chcete,” řekl pan prezident, a bylo to; tak se dostal rukopis do jeho rukou. Když z nich vyšel, bylo k němu připsáno mnoho nového Masarykovou vlastní rukou. Doplňky, nové vzpomínky, málo známé podrobnosti.

Pln radosti nad svým materiálem zpracoval to pisatel znovu. A zase to odnesl k ověření. Po náležité době to dostal znovu. S novými doplňky, podrobnostmi i vzpomínkami.

“To nejde,” protestoval, “vy s tím máte skoro víc práce než já!”

“Což to,” řekl pan prezident.

“Ale jak já mám za to brát honorář?” bránil se pisatel, potěžkávaje rozrostlý rukopis. “To by mělo být aspoň fifty fifty, na holport.”

Pan prezident jenom mávl rukou. To jsem to plácl, mrzel se na sebe pisatel Hovorů. To tak, nabízet honorář hlavě státu!

Ale příštího rána se hlava státu cestou k besídce náhle zastavila uprostřed louky s jiskřícíma očima. “Už vím,” řekl pan prezident, “co udělám s tím honorářem, který od vás dostanu. Znám jednu vdovu, má takové pěkné, čisté děti; té jsem vždycky chtěl něco dát – teď na to budu mít své peníze.”

Snad i toto náleží k historii Hovorů.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist