Karel Čapek

MLČENÍ S T. G. MASARYKEM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ROZMLUVA S PREZIDENTEM MASARYKEM

Také žádný interview

Po otištění domnělého interviewu v Neue Freie Presse rozhovořil se pan prezident o svých zkušenostech s interviewy. Pro aktualitu věci otiskujeme se svolením pana prezidenta jeho zkušenosti a náhledy.

Topoľčianky 4. října

Už často jsem se při četbě našich novin divil, proč naši žurnalisté a někdy i politikové tak málo užívají největší výsady novináře: výsady být přesně a co možná ihned informován. U nás se pořád přejímají zprávy a citáty z ruky do ruky; o těch informacích z druhé ruky se toho napíše ažaž, místo aby novinář vzal do ruky telefon a zeptal se na příslušném místě, co je na nějaké zprávě pravdy. Snad si naše noviny dosud dost neuvědomily, nejen že to je jejich povinnost, ale že na to mají právo. Každý úřad v mezích své kompetence jim poskytne žádaných informací, pokud ovšem se to nekříží s jinými veřejnými zájmy. Moje kancelář aspoň jim je k dispozici, kdykoliv se na ni obrátí s vážnější otázkou. I teď byl podobný případ s tím interview pana majora Polson-Newmanna. Na pouhý dotaz mohly noviny zvědět, že žádného interviewu nebylo. Za interview se má považovat jenom rozmluva předem určená pro veřejnost a – pokud v ní jde o veřejné zájmy – předložená před uveřejněním tomu, kdo byl interviewován. Zpočátku jsem to tak nepraktikoval, důvěřoval jsem zpravodajům, že můj výklad pochopili; ale ukázalo se, že většina cizích žurnalistů není v našich a středoevropejských poměrech dostatečně připravena, a proto si interviewy dávám před uveřejněním předložit. Mluvím ovšem o interviewech politických, neboť bývám také interviewován o literatuře a podobně. Vždyť se rozumí samo sebou, že za interview odpovídá jeho pisatel, nikoli interviewovaný, když interview nekontroloval. Soukromý hovor, publikovaný notabene skoro po dvou měsících a jenom částečně a jednostranně, bez kontextu s kladenými otázkami, jako se stalo v posledním případě, nemůže vůbec být brán jako argument do veřejné diskuse. Myslím, že by se ani nemusel dementovat, protože se prostě vymyká zpětné kontrole. Ostatně bylo by stačilo podívat se do Neue Freie Presse: není tam řeči o interviewu, nýbrž stojí tam výslovně: “z rozmluvy” – rozumí se tedy, že ten, kdo to uveřejnil, vybral si část, jak se mu to hodilo. Každý výňatek z hovoru je eo ipso konstrukce víceméně libovolná, i kdyby byl pochopen a reprodukován správně, což se ovšem nestalo. Mrzí mne o tom mluvit; mrzí mě ta nepozornost novin, že se ani pořádně nepodívají na to, z čeho soukají dalekosáhlé dedukce. Nejsou-li ani naši novináři a čelní politikové tak opatrní a kritičtí, jak to potom můžeme čekat od žurnalistiky cizí, proti nám zaujaté?

S interviewy vůbec mám zkušenosti dobré i špatné. Můžete si všimnout jako novinář, že se i ve velkém tisku mění metody zpravodajství zahraničního i domácího. Dříve mívaly velké noviny v cizích metropolích svého stálého zpravodaje, řekl bych novinářského vyslance, jako byl například náš přítel pan Steed. Takový stálý zpravodaj (...)

(......)