Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
„Vstaňte, obžalovaný,“ pravil předseda soudu. „Tedy žaloba vás viní, že jste zavraždil svého tchána Františka Lebedu; při vyšetřování jste doznal, že jste ho třikrát uhodil sekerou do hlavy v úmyslu zabít ho. Tak co, cítíte se vinen?“
Sedřený mužík se zachvěl a něco polkl. „Ne,“ vypravil ze sebe.
„Zabil jste ho?“
„Jo.“
„Tedy se cítíte vinen?“
„Ne.
Předseda soudu měl andělskou trpělivost. „Koukejte se, Vondráčku,“ řekl, „ono vyšlo najevo, že jste ho už jednou chtěl otrávit; dal jste mu do kafe jen na krysy. Je to pravda?“
„Jo.“
„Z toho je vidět, že jste mu už delší dobu bažil po životě. Rozuměl jste mi?“
Mužík potáhl nosem a bezradně pokrčil rameny. „To bylo skrz ten jetel,“ koktal. „Von prodal ten jetel, a já mu říkal, táto, nechte ten jetel, já koupím králíky -“
„Počkejte,“ přerušil ho předseda soudu. „Byl to jeho jetel, nebo váš?“
„No jeho,“ mumlal obžalovaný. „Ale nač von potřebuje jetel? A já mu říkal, táto, nechte mně aspoň to pole, co máte tu vojtěšku, ale von povídá, až umřu, tak to dostane Mařka, jako má žena, a pak si s tím dělej, co chceš, ty hlade hladová.“
„Proto jste ho chtěl otrávit?“
„No jo.
„Proto, že vám nadával?“
„Ne. To bylo skrz to pole. Von řek, že to pole prodá.“
„Ale člověče,“ vyhrkl předseda, „vždyť to bylo jeho pole, ne? Proč by to nesměl prodat?“
Obžalovaný Vondráček se podíval vyčítavě na předsedu. „Dyť já mám vedle toho pole takovej proužek brambor,“ vysvětloval. „Já to koupil proto, aby to jednou s tím polem přišlo dohromady, a von řek, co mně je po tvým proužku, já to prodám Joudalovi.“
„Tak vy jste žili v nesvárech,“ pomáhal předseda.
„No jo,“ řekl Vondráček zamračeně. „To bylo skrz tu kozu.“
„Pro jakou kozu?“
„Vos mně vydojil kozu. Já mu říkal, táto, nechte tu kozu, nebo nám dejte tu loučku u potoka. Ale von tu louku pronajal.“
„A co dělal s penězi?“ zeptal se jeden z porotců.
„Co by dělal,“ pravil obžalovaný zasmušile. „V truhle je schoval. Až umřu, říkal, tak to dostanete. Ale umřít, to von nechtěl. Dyť už mu bylo přes sedmdesát.“
„Tedy vy říkáte, že těmi sváry byl vinen váš tchán?“
„To byl,“ mínil Vondráček váhavě. „Von nechtěl nic dát. Dokud jsem živ, povídal, tak hospodařím já, a basta. A já mu povídám, tatínku, kdybyste koupil krávu, tak já to pole zvorám, a nemusí se prodávat. Ale von řek, až umru, tak si kup třeba dvě krávy, ale já ten můj pruh prodám Joudalovi.“
„Poslyšte, Vondráčku,“ pravil předseda přísně, „nezabil vy jste ho pro ty peníze v truhle?“
„Ty byly na krávu,“ řekl Vondráček zarytě. „To jsme počítali, až von umře, to bude kráva. Taková chalupa nemůže bejt bez krávy, že jo. Kdepak mám vzít hnůj.“
„Obžalovaný,“ vpadl do toho státní zástupce, „nám nejde o krávu, ale o lidský život. Proč jste zabil svého tchána?“
„To bylo skrz to pole.“
„To není žádná odpověď!“
„Von chtěl to pole prodat –“
„Ale peníze by vám po jeho smrti stejně zůstaly!“
„Jo, ale von nechtěl umřít,“ pravil Vondráček pohoršeně. „Milostpane, kdyby byl umřel po dobrým… (...)
(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
