Karel Čapek

POVÍDKY Z JEDNÉ KAPSY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

MUŽ, KTERÝ SE NELÍBIL

„Pane Kolda,“ řekl pan Pacovský strážmistrovi Koldovi, „já mám něco pro vás.“ Pan Pacovský býval totiž za Rakouska policajtem, dokonce u jízdní stráže; ale po válce se nějak nemohl vpravit do nových poměrů, šel do penze, ohlédl se drobet po světě a konečně si najal hostinec Na vyhlídce; je to sic trochu samota, ale dnes to začínají mít lidé rádi, tyhle výlety, vyhlídky, koupání v rybníce a takové ty věci. „Pane Kolda,“ řekl tedy pan Pacovský, „já do toho nevidím. Já tam mám jednoho hosta, už čtrnáct dní, nějaký Roedl to je. Copak o to, on platí slušně, nechlastá ani nehraje, ale... Víte co,“ vyhrkl pan Pacovský, „přijďte se někdy na něj podívat.“

„Co s ním je?“ ptal se pan Kolda.

„To je právě to,“ pravil pan Pacovský pohoršeně, „já nevím. Nic vám na něm není zvláštního, ale - jakpak bych vám to řekl? Mně se ten člověk nelíbí. No.“

„Roedl, Roedl,“ přemýšlel strážmistr Kolda. „To jméno mně nic neříká. Čím je?“

„Já nevím,“ řekl pan Pacovský. „Říká, že je bankovní úředník; ale já vám z něho nemůžu dostat, od které banky je. Mně se to nelíbí. Je to sic takový zdvořilý človíček, ale... A poštu taky žádnou nedostává. Já mám dojem, jako by se vyhýbal lidem. A to se mně nelíbí.“

„Jak to,“ mínil strážmistr Kolda, „že se vyhýbá lidem?“

„On se ani nevyhýbá,“ pravil pan Pacovský nejistě, „ale... prosím vás, kdopak bude v září na venkově? A když se před hospodou zastaví auto, tak on se vám sebere třeba od jídla a jde do svého pokoje. Teda tak je to. Já vám říkám, mně se ten Roedl nechce líbit.“

Pan Kolda chvíli přemýšlel. „Tak víte co, pane Pacovský,“ pronesl moudře, „řekněte mu třeba, že na podzim hospodu zavíráte. Ať si jde do Prahy nebo na jiný okres, že jo! Načpak bysme ho tu měli zrovna my? A je to.“

Den nato, v neděli, se vracel mladý četník Hurych, řečený Márinka neboli Panenka, z pochůzky; cestou ho napadlo, stavím se v hospodě, a zamířil rovnou od lesa k dvorku hospody Na vyhlídce. Když už byl v zadním vchodu, zastavil se, aby si profoukl lulku. Vtom slyšel, jak řinklo okno v prvním patře do dvora a něco za ním žuchlo na zem. Panenka vyběhl na dvorek a chytil za rameno člověka, který si tak zničehonic vyskočil z okna. „Pane,“ řekl káravě, „co to děláte?“

Muž, kterého držel za rameno, byl bledý a bezvýrazný. „Proč bych neskákal?“ ozval se chabě. „Já tady totiž bydlím.“

Četník Panenka uvažoval krátce o situaci. „To je možné,“ řekl, „ale mně se nelíbí, že skáčete z okna.“

„Já jsem nevěděl, že to je zakázané,“ omlouval se bezvýrazný muž. „Zeptejte se pana Pacovského, že tu bydlím. Já jsem totiž Roedl.“

„To je možné,“ pravil četník Panenka. „Tak mně ukažte své papíry.“

„Papíry?“ děl pan Roedl nejistě. „Já totiž nemám s sebou žádné papíry. Já si o ně dopíšu.“

„My už si o ně dopíšeme sami,“ řekl Panenka ochotně. „Pojďte se mnou, pane Roedl.“

„Kam?“ bránil se pan Roedl, popelavý v tváři. „Jakým právem... jakým právem mě chcete sebrat?“

„Protože se mně nelíbíte, pane Roedl,“ prohlásil Panenka. „Nedělejte (...)

(......)