Karel Čapek

POVÍDKY Z DRUHÉ KAPSY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

OBYČEJNÁ VRAŽDA

„Často jsem přemýšlel,“ řekl na to pan Hanák, „proč se nám zdá být křivda něčím horším než já nevím co zlého, co může člověka potkat. Tak příkladně kdybychom viděli, že jediný člověk byl nevinně odsouzen do vězení, znepokojí a trápí nás to víc, než když tisíce lidí žije v bídě a bolestí. Já viděl takovou bídu, že každý kriminál je proti ní zrovna blahobyt; a přece nás ta nejhorší bída tak neurazí jako křivda. Já bych řekl, že v nás je nějaký justiční instinkt; a že vina a nevina, právo a spravedlnost jsou stejně prvotní, strašné a hluboké city jako láska a hlad.

Vemte si tenhle případ: Já byl čtyři léta ve válce jako leckdo z vás; my si nebudeme říkat, co jsme tam viděli, ale to mně dosvědčíte, že si tam našinec zvykl na ledacos: například na mrtvé. Já viděl sta a sta mrtvých mladých lidí, a někdy moc šeredně mrtvých, to mně můžete věřit; a já se vám přiznám, že už mně to bylo tak jedno, jako by to byly staré hadry, jen když nesmrděli. Jenom jsem si říkal, člověče, vyjdeš-li z té hovadské mely živý a celý, tak už tě nic v životě nerozhází.

Asi půl roku po válce jsem byl doma ve Slatině; jednou ráno mně někdo tluče na okno a volá, pane Hanák, pojďte se podívat, paní Turková je zabitá! – Paní Turková totiž měla takový maličký obchod s papírem a nitěmi; nikdo se o ni jakživ nestaral, jen sem tam někdo přišel do toho jejího krámku pro špulku nití nebo vánoční pohlednici. Z krámu vedly skleněné dveře do takové kuchyňky, kde spala; na těch dveřích visely záclonky, a když v krámě cinkl zvonek, podívala se paní Turková těmi záclonkami z kuchyně, kdo to přišel, utřela si ruce zástěrou a vsunula se do krámu. Co byste rád? řekla nedůvěřivě; člověk měl pocit, že se do toho krámu

jen vetřel, a hleděl být co možná brzo zas venku. Ono to bylo, jako když nadzvednete kámen, a teď tam v té vlhké jamce pobíhá osamělý a poplašený brouk; tak ten kámen zas přiklopíte, aby se ten protivný brouk uklidnil.

Když tedy jsem slyšel tu novinu, běžel jsem se podívat, myslím, z docela sprosté zvědavosti. Před krámkem paní Turkové bylo lidí jako včel u česna; ale mne místní strážník pustil dovnitř, protože si mě vážil jako vzdělaného člověka. Zvonek cinknul do ticha jako kdykoliv jindy, ale mne v tu chvíli to jasné a horlivé zazvonění až zamrazilo; napadlo mě, že se to sem nehodí. Na prahu do kuchyňky ležela paní Turková tváří k zemi, pod hlavou skoro černou kaluž krve; na týle bílé vlasy byly krvavě a do černa slepeny. A v tu chvíli jsem najednou pocítil, co jsem na vojně nepoznal: hrůzu nad mrtvým člověkem.

Je to divné, na válku jsem už skoro zapomněl; i lidstvo na ni pomalu zapomíná, a snad proto zas bude muset jednou být nová válka. Ale na tu zavražděnou stařenu, která tu celkem k ničemu nebyla, na tu malou kramářku, která nedovedla ani pohlednici pořádně prodat, na tu nezapomenu nikdy. Zavražděný člověk je něco jiného než mrtvý člověk; je na něm takové strašlivé tajemství. Já vám nemohl pochopit, proč byla zavražděna zrovna paní Turková, (...)

(......)