Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Manya veze hospodáře do Rybář, prý s rodiči promluvit. C — c. A koně, hlavy nahoru, radost pohledět.
“A tak ty, Štěpáne,” mluví Hordubal zahloubaně, “máš jednoho bratra staršího, jednoho mladšího a sestru provdanou. Hm, dost vás. A pravda, u vás je rovina?”
“Rovina,” povídá ochotně Štěpán, a zuby mu blýskají. “Hlavně buvoli se u nás pěstují — a koně. Buvoli rádi v močále, hospodáři.”
“Močál,” přemýšlí Juraj. “A nešel by vysušit? Viděl jsem takovou práci v Americe.”
“Nač vysušit?” směje se Štěpán. “Půdy je, pane, nazbyt. A škoda by bylo močálu, roste tam proutí; u nás se v zimě pletou koše. Místo prken máme proutí. Vůz — košatina; ploty, chlévy — samá košatina. Však pozírejte, tamto ten košiar.”
Jurajovi se rovina nelíbí, nemá konce, ale co dělat. “A otec živ, říkáš.”
“Živ. Bude se divit, koho mu vezu,” praví Manya nějak pyšně, chlapecky. “Však tuto, to už jsou Rybáry.” A klobouček nazad, prásk bičem, a jako barona veze Juraje do dědiny a do dvorce Manyů.
Z chalupy vychází krátký a sporý parobek. “Počuj, Ďula,” volá Štěpán, “postav koně do stínu a dej jim obroku a vody. Tudy, hospodáři.” Hordubal si jen tak po očku prohlíží dvorec: stodola rozvalená, po dvoře se prochází prasnice, tuto se čepýří krůty; do pažení dveří zabodnuto jakési veliké šidlo —
“To je jehla, pane, jehla na pletení košů,” vysvětluje Štěpán. “A novou stodolu budeme stavět z jara.”
Na prahu stojí starý Manya s dlouhými vousisky pod nosem.
“Vedu vám, tatko, hospodáře z Krivé,” hlásí Štěpán a jaksi se nadýmá. “Chce s vámi mluvit.”
Starý Manya vede hosta do jizby a nedůvěřivě čeká, co bude. Hordubal důstojně usedá, jen na půl zadku, aby bylo vidět, že není ještě ruka v rukávě, a káže: “Nu, řekni, Stepané, co a jak.”
Štěpán ukazuje zuby a vyklopí celou tu velikou novinu: že by mu tuto hospodář dal svou jedinou dceru Hafii, až dospěje; a že proto chce mluvit s tatkou, aby se dohodli —
Hordubal kývá hlavou: ano, tak.
Starý Manya ožil. “Hej, Ďula, dones pálenky! Vitám vás, Hordubale; a což, byla dobrá cesta?”
“Dobrá.”
“Chvála Bohu. A pěkná u vás úroda?”
“I pěkná.”
“A zdrávi všichni?”
“Děkujeme pěkně, zdrávi.”
Když takto bylo řečeno, co se sluší, povídá starý Manya: “A tak vy máte jen jednu dcerku, Hordubale?”
“Inu, jen jedna se urodila.”
Stařík se pochechtává, ale očima zkoumá. “Neříkejte, Hordubale, ještě může přijít syn. Odpočaté pole dobře plodí.”
Juraj jen potrhl rukou, jako by chtěl mávnout.
“Narodí se třeba synek, dědic,” šklebí se stařík a slídí očkama. “A dobře vypadáte, Hordubale; ještě padesát let budete gazdovat.”
Hordubal si hladí pomalu týl. “Nu, jak Bůh dá. Což, Hafie nebude muset čekat na dědictví. Chvála Bohu, věno bych pro ni měl.”
Starému Manyovi svítí očka. “Jak by ne, povídá se tak. V Americe prý jen sbírat peníze na zemi, že?”
“Tak lehké to není,” míní Hordubal starostlivě. “A to víte, Manyo, peníze. Máš je doma — ukradnou ti je; dáš je do benku — ukradnou také. Lepší by bylo hospodářství.”
“Svatá pravda,” souhlasí (...)
(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
