Karel Čapek

HORDUBAL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI.

Ale ještě není vše vyřízeno, Juraj ví, co se sluší. Když se člověk vrací z Ameriky, musí se ukázat v krčmě, se sousedy se přivítat a nabídnout pálenky. Ať každý vidí, že ne s prázdnou a ne s hanbou se vrací. Hej, hospodo! Každému sklenku a chytro nalévej, což neznáš Hordubala a nejsem já majner z Ameriky? Ať se rozkřikne po dědině, kdo že se to vrátil, ej, půjdeme se podívat na Hordubala, ženo, halenu sem a širák — — —

“Já se vrátím brzo, Polano, však jdi spat a nečekej,” domlouvá Juraj a ze široka, okázale se hrne černou dědinou do krčmy. Čím vším to voní dědina: dřevem a kravami, slámou a senem, a toto je pach husí, a toto čpí rmenem a kopřivami. Není už v krčmě starý Salo Berkovič, jakýsi žid zrzavý vstává od stolu a nedůvěřivě se ptá: “Přeje si pán?”

V koutě sedí jeden, kdo by to mohl být, mohl by to být Pjosa, pravdaže, Andrej Pjosa, řečený Husár, zírá na Juraje, jako by chtěl křiknout: Jsi ty to, Juraji? I jsem to já, Andreji Husáre, jak mě tu vidíš, — Nu, nezakřikl Pjosa a zírá; a Hordubal, aby ukázal, že je zdejší: “Živ-li starý Berkovič, krčmáři?”

Pihovatý žid staví na stůl sklenku kořalky. “Šest let tomu, co je pochován.” gest let? ech, Pjoso, dlouhá to doba; co zbude z člověka po šesti letech — a co po osmi? Osm let, krčmáři, jsem nepil pálenky; jej Bohu, byl bych ji někdy pil — hoře zapít, naplivat na cizotu, víš? ale zakázali pálenku v Americe. Aspoň jsem poslal víc dollarů Polaně; a vidíš, koně koupila a prodala pole. Prý samé kamení. A ty, Husáre, ty’s pole neprodal? Inu, vidět, že‘s nebyl v Americe.

Žid stojí u pultu a zírá na Juraje. Mám se s ním dát do řeči? myslí si žid. Hovorný asi není, hledí jaksi taksi, raději ho nechat; který pak ze zdejších by to mohl být? Matěj Pagurko má syna kdesi, třeba je to syn Matějův; či že by to byl Hordubal, muž Polany Hordubalové, ten, co je v Americe —

Juraj zamžoural očima. Žid se odvrací, musí rovnat sklenky na pultě; a co ty, Pjoso, co schováváš oči pod obočím? Mám tě zavolat jménem? To máš tak, Andreji Pjoso: člověk si odvykne mluvit, huba mu zdřevění, ale — inu, i kůň, i kráva chce slyšet lidské slovo. Pravda, vždycky bývala Polana tichá, a osm let nepřidá řeči, samota mluvit nenaučí; sám nevím, kde začít: neptá se ona — nepovídám, nepovídá ona — nechci se ptát Echco, Štěpán je dobrý čeledín, i mluvení obstará za hospodyni. Pole prodala hospodyně, koupila pustu v rovině, a máš to.

Hordubal upíjí a pokyvuje hlavou. Pálí ta potvora, ale člověk si zvykne. Štěpán — hodný chlap, zdá se; rozumí koním a má rád Hafii; a co se týče Polany — i zvykne si ženská, a samo přijde, co přijít má. Ech, Pjoso, a co tvá žena — divná-li je někdy? Nu, nabiješ jí, ale Polana je — jako zemanka, Andreji. Tak je to. Moudrá je, pilná a čistá — chvála ti, Bože. Pravda, že divná. A nese se, brachu, jako žádná druhá bába na dědině. Neumím s ní, Husáre. Jako vítr jsem měl vtrhnout domů a zatočit s (...)

(......)