Karel Čapek

O LIDECH
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV. KDYŽ ČLOVĚK PO PRVÉ...

Když člověk po prvé vsadí do země sazeničku, chodí se na ni dívat třikrát denně: tak co, povyrostla už nebo ne? I tají dech, naklání se nad ní, přitlačí trochu půdu u jejích kořínků, načechrává jí lístky a vůbec ji obtěžuje různým konáním, které považuje za užitečnou péči. A když se sazenička přesto ujme a roste jako z vody, tu člověk žasne nad tímto divem přírody, má pocit čehosi jako zázraku a považuje to vůbec za jeden ze svých největších osobních úspěchů.

Později, ano, později je to už jiné; později člověk osadí svůj záhon s expertní nedbalostí, tak, a ted ukaž, co dovedeš. Nevyvede-li se některá sazenička, pokrčí nad ní rameny; je to její vina. A že ty druhé rostou, inu, to je samozřejmé; udělal jsem jim dobrou půdu, tak co; byl by jen holý nevděk, kdyby nerostly.

* * * * *

Když člověk jede po prvé v životě za hranice své vlasti, cítí především strach z toho neznáma, do kterého se vrhá, ale nedává to příliš najevo. Za druhé cítí ohromnou odvahu k dobrodružství, pýchu dobyvatele a statečnost objevitelskou; má v sobě malou dušičku, ale nesmírně jaksi načepýřenou a nadouvající se téměř bolestně. Abyste věděli, já jedu do širého a cizího světa; já nejsem jen tak někdo, nýbrž veliký dobrodruh.

A když člověk takto jede po desáté nebo po dvacáté, stáhne si cestovní čepici do očí, založí ruce a oddává se jakémusi sebelitování. Bože, jaká otrava, jaká obtíž! Zas abych se tloukl po všech čertech a ďáblech, měl nepříjemnosti s celníky, musil měnit peníze a hledal nocleh v hotelu, který neznám. Čerchmant mi byl dlužen tuhle cestu, atd. atd.

* * * * *

Když člověk po prvé ve svém mužném živote je zvolen za člena výboru nebo za jednatele některého spolku, je předně ohromně polichocen ve své nejvnitrnější skromnosti a cítí kanout hojivý balzám na svůj zjitřený komplex méněcennosti; současně pak se k prasknutí nadme pýchou a říká si, tak vida, svět mne potřebuje. A já vám ukážu, co dovedu; toto je nová epocha dějin;od této chvíle půjde všechno jinak, všecko se přeorganisuje, bude se pracovat na nových úkolech — panečku, jen mít chuť k práci, a dají se dělat divy. Konečně je tu příležitost, abych hluboko a činně zasáhl do běhu věcí...

A když je člověk po desáté odín takovou nějakou odpovědnou funkcí, jsou jeho pocity už (...)

(......)