Karel Čapek

PRVNÍ PARTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Martínek vítá Standu širokým úsměvem; sedí na zápraží své chalupy a mezi koleny má modrookou holčičku se dvěma zlatými copánky, - celý táta, ale v tak drobném a jemném, že je to k smíchu: takový obr, a něco tak capartího se mu troufá podobat!

"Jak ti říkají?"

"No tak řekni, Verunko," ponouká táta a poplácává děcko po bříšku.

"Verunka," šeptá dítě bezhlase a nespouští vyjevené oči s toho pána v límečku.

"Já tě čekal už ráno," povídá tesař přívětivě. "Byl takový pěkný den -"

"Cos dělal?"

"Nic. To víš, když je člověk s dětmi - Ani jsem si pro tabák nebyl. Tady jsme s Verunkou něco četli, viď, Verunko?"

Holčička kývla a pověsila se tátovi na kolena.

"Taky ti nesu něco ke čtení," vzpomíná si Standa pokud možno ledabyle a podává Martínkovi ty noviny.

Tesař čte a v jeho pokojné tváři se nic nehne. "No tak," povídá na konec a dloube tlustým prstem do novin. "Koukej, Verunko, umíš tohle přečíst?"

"Jan... Mar-tí-nek," slabikuje dítě.

"A víš, kdo to je?"

"Táta," vydechla holčička a zvedla k němu celý obličej.

Tesař Martínek se nadšeně rozzářil. "No tak vidíš, jak dovedeš číst! - Nemoh bys mi to dát, Stando? Abych už nemusel pro noviny. Já bych to schoval pro děti."

"Beze všeho," souhlasí Standa velkomyslně; ani si už nevzpomněl, že ty noviny slíbil Marii.

Martínek vstává, je ho málem na dva metry, a holčička se ho drží za nohu jako sloupu. "Pojď se podívat na kluka, nechceš?"

Kluka chová paní Martínková v náručí, zdá se být na ni až nepřiměřeně veliký; je spíš drobná, a žádná krasavice, - nu, bude asi milá, rozhoduje se Standa. Kluk se dívá na Standu vážně a skoro zarputile. "Honzo, Honzíku, kuk," šklebí se obr Martínek, a puček se po něm otáčí kulatou hlavou a skřehotá nadšeným smíchem. Paní Martínková se dívá šťastnýma očima na svého velikého chlapa; bože, co na tom, že není hezká! Standovi se tu líbí, cítí se jako na venkově. "Co bude z kluka? Havíř?" ptá se tesaře.

"Kdepak," usmívá se Martínek, "já bych ho tam nedal. Takhle myslivcem, to jo. A když tesař, tak stavět domy. To je pěkná práce. Člověče, kdybych já zas moh tesařit venku - Víš, já mám rád vzduch a hodně místa. Takhle sedlačit, jo - s koňma -" Martínek už nestojí v malé kuchyňce, ale dívá se modře a jasně na korec polí; a tady - pár koní u pluhu. Co že s klukem? Posadit ho tou holou prcinkou na podsedního valacha - to by Honza hýkal radostí! Mladý obr mávl širokou tlapou. "Tak půjdeme ven, Stando?"

Sedí spolu na zápraží, holčička se drápe po tátových zádech na jeho silný růžový krk a sváží se po bříšku dolů, až se jí sukýnky vyhrnují. "Ty říkáš Adam," povídá tesař a mžourá pokojně do slunce. "No, já nevím, ale má žena se zná s tou Marií - Ona sem Marie někdy chodí za dětmi. Měla by mít děti, co je to platné; já myslím, že to jí nejvíc chybí. Třeba je ani nemohla mít - to se taky stává."

"Ale Pepek říká," brání se zrudlý Standa proti čemusi, "že s ní Adam... vlastně... nikdy nežil."

"Lidi toho vědí," usmívá se Martínek, "žil nežil, o tom on nikomu neřekne. (...)

(......)