Karel Čapek

PRVNÍ PARTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI.

Konečně tamhle ze správní budovy vychází hrstka lidí. Ten malý, růžový pán s bílou bradičkou, co jde napřed, to je sám ředitel uhelné pánve, řečený starý pán; má nějak divně naražený světlý klobouček, na tváři uhelnou čmouhu a bílá vousiska ušňupaná mourem, - asi sfáral dolů, tak jak byl, a ani se ještě neměl kdy opláchnout. Ten druhý, ten umouněný v havířských šatech, je pan závodní; a za ním se klátí pan Hansen, má na sobě kožený kabát a koženou přílbu na hlavě, půl čela do krve odřeno a kolem nosu je ukoptěn jako ten černý vzadu, když kluci chodí koledou; jen modré oči mu plavou ve světlých důlkách, jako by se mu roztékaly. Pak ještě jeden brejlatý a poněkud umazaný pán, asi od revírního úřadu, a nějaký černý dozorce utírající si čelo nesmírně špinavým kapesníkem - pěkná společnost, jen co je pravda; kdyby se takhle ukázali na rynku, myslili by si lidé, že se dnes rojí kominíci. Jenže tady to vypadá jinač, nějak slavnostně nebo jak by se to řeklo; hlučící zástup u mříže utichá a natahuje krky; a závodní vrata se široce otvírají.

Dav u vchodu se rázem roztřídil. Ti, co teď vstupují do dvora, jsou jenom mužové z Kristiny; ti druzí se tlačí u vchodu, jako by tam byl napříč napiat provaz, natahují krky a stavějí se na špičky. Standa kráčí do nádvoří a je mu jaksi důležitě a hrdě. Ano, já patřím sem, vy lidé, taky já jsem jeden z Kristiny! Je jich tam asi padesát nebo šedesát, a ještě přijíždějí horníci z vesnic na kolech; už to není zástup, ale něco jako černý baťák, který nastupuje na své místo. Standa stojí v první řadě a hledá očima Hansena; tamhle sedí na hromadě pražců a utírá si rukama obličej; jenom že si tím víc rozmazává po tváři mour a krev, teče mu to z odřených kloubů, hrůza se podívat. Standa se za to stydí, že nemůže vidět krev, má pocit, že omdlí a bude ostuda; ale zatím se ten vousatý starý pán postavil před havíře a sundal si zlaté brejličky.

"Zdař bůh," řekl, rozhlédl se krátkozrace kolem a začal si horlivě čistit ty brejle.

"Zdař bůh," zahučelo to tu a tam v černém batailonu.

"Horníci, stalo se nám vážné neštěstí," začal nejistě starý pán. "Nastala... nastala detonace při ražení větrní spojky mezi vtažnou chodbou číslo šedesát tři a výdušnou číslo osmnáct. Bohužel tato detonace... si vyžádala několika obětí. Lamač Brzobohatý František... zasypán a velmi těžce raněn. Bleha Jan... poraněn dosti vážně. Kolman Rudolf, vozač, poraněn lehce. Tři lidi nám tam bohužel ještě zůstali. Jsou to ... jsou to Mádr Josef, revírní dozorce, Ramas Jan, důlní tesař, a narážeč Kulda... Kulda..."

"Antonín," napověděl někdo.

"Kulda Antonín, otec sedmi dětí. Na štěstí... na štěstí se zdá, že jsou ještě živi, aspoň někdo z nich. Bylo slyšet, jak dávají znamení... Hoši, my je tam nemůžeme nechat."

"To víš, že ne," ozval se někdo v černém baťáku.

Starý pán se rychle podíval tím směrem a nasadil si brejličky. "Správně. Tak koukejte, lidi," pokračoval nějak lehčeji. "Ta nová větrní prorážka odbočuje skoro v pravém úhlu od (...)

(......)